ECLI:CZ:US:2000:1.US.607.99
sp. zn. I. ÚS 607/99
Usnesení
I. ÚS 607/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného advokátem JUDr. J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. 29 Co 897/98, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 6 C 1469/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. 29 Co 897/98, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 6 C 1469/92.
Obecné soudy ve svých rozhodnutích zamítly návrh stěžovatele, aby vedlejší účastník (tj. v předmětném sporu žalované Vojenské lesy a statky, s. p., o. z. M., dále jen "vedlejší účastník"), byl povinen vypořádat zbývající restituční nárok stěžovatele ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel namítal, že soudy nesprávně po právní stránce hodnotily nemovitost jako novostavbu, když se v daném případě jednalo o rekonstrukci stavby. Kritizoval nesprávná skutková zjištění obecných soudů a vytýkal také soudům nesprávnou aplikaci zákona.
Dle názoru stěžovatele soudy nepostupovaly zcela v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve vztahu k ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel zároveň uvedl, že při rozhodování ve věci se soudy obou stupňů opíraly v podstatě jen o znalecké závěry učiněné znalci.
V návaznosti na výše uvedené se stěžovatel domáhal ochrany svých základních práv a svobod, upravených v článku 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se musel nejprve, po formální stránce zabývat otázkou, zda stěžovatel uplatnil svou ústavní stížnost včas. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavní soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud proto stěžovatele vyzval, aby tuto zákonem stanovenou podmínku, týkající se včasného podání ústavní stížnosti, potvrdil. Stěžovatel následně uvedl, že po nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem využil možnost podat ve smyslu ust. §239 odst. 2 o. s. ř. dovolání proti citovanému rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 11. 4. 1999 toto dovolání odmítl. Teprve po obdržení tohoto usnesení podal stěžovatel, jak sám uvádí, svou ústavní stížnost.
Dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních o. s. ř. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jen dovolání přípustné podle o. s. ř. je posledním prostředkem soudní ochrany, jehož vyčerpáním je podmíněna přípustnost ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem. Pokud se stěžovatel rozhodl podat proti rozsudku krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu a nebylo přitom zřejmé, zda je dovolání přípustné, měl vedle toho podat v zákonné lhůtě 60 dnů ústavní stížnost.
V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že se v daném případě jedná o návrh, který byl podán po lhůtě stanovené k jeho podání zákonem o Ústavním soudu. Proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 7. února 2000