ECLI:CZ:US:2000:1.US.612.99
sp. zn. I. ÚS 612/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti JUDr. E. S., a B. L., zastoupených advokátem JUDr. L. P., proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 1998, sp. zn. 58 C 160/93, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 1999, sp. zn. 8 Co 288/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě rozhodl ve věci navrhovatele D. H. proti odpůrcům JUDr. E. S. a B. L. (stěžovatelé) o zaplacení částky 44.250 Kč s příslušenstvím tak, že každý z odpůrců je povinen zaplatit navrhovateli částku 22.125 Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění svého rozsudku okresní soud uvedl, že podle smlouvy o dílo ze dne 26. 3. 1992 na rekonstrukci a opravu fasády budovy č. 20 v Ostravě se navrhovatel zavázal provést dílo za smluvenou cenu ve výši 88.500 Kč tak, že 50 % bude uhrazeno do konce května 1992 a zbývající částka ve výši 44.250 Kč po kolaudaci a odsouhlasení díla Stavebním úřadem města Ostravy. K uhrazení této zbývající částky však ze strany stěžovatelů nedošlo. Okresní soud konstatoval, že předmětná smlouva svým obsahem odpovídá speciálnímu ustanovení §652 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, podle něhož jde-li o opravu nebo úpravu věci, vznikne objednateli právo, aby mu zhotovitel podle jeho objednávky provedl opravu nebo úpravu věci a zhotoviteli vznikne právo, aby mu objednatel zaplatil cenu za opravu nebo úpravu věci. Opravou věci je činnost, kterou se zejména odstraňují vady věci, následky jejího poškození nebo účinky jejího opotřebení. Úpravou věci je činnost, kterou se zejména mění povrch věci nebo její vlastnosti. V daném případě byla předmětem smlouvy oprava věci již existující, tzn. oprava dosavadní fasády nemovitosti. Jednalo se o smlouvu platnou, na čemž prý nemohla nic změnit ani skutečnost, že jejím subjektem na straně objednatele nebyl vlastník předmětné nemovitosti, neboť smlouvu o opravě věci může jako objednatel platně uzavřít i ten, kdo není vlastníkem věci. Jestliže tedy stěžovatelé při uzavírání smlouvy jednali v omylu [§49 a) občanského zákoníku], když se považovali za vlastníky věci, ačkoliv jimi nebyli, neobstojí ani tento názor, neboť "tento omyl by musel vyvolat (příp. i úmyslně) navrhovatel, nebo by o něm musel vědět", což však v daném případě "nelze tvrdit".
Podstatnými náležitostmi smlouvy o opravě věci jsou přesná a určitá dohoda o jejím předmětu a dohoda o ceně, když pro tuto smlouvu není stanovena žádná forma. Předmětná smlouva všechny tyto podstatné náležitosti obsahuje a proto byla uzavřena platně. Stěžovatelům tedy vznikla povinnost za provedenou opravu zaplatit. Oprava nepodléhala kolaudaci podle ustanovení §§76 odst. 1, 54 a 55 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, nýbrž pouze ohlášení stavebnímu úřadu (§55 odst. 2 cit. zákona). Kolaudace opravy jako podmínka splatnosti ceny proto nebyla možná, takže k ní s ohledem na ustanovení §36 odst. 1 občanského zákoníku nelze přihlédnout, stejně tak jako nebylo možno požadovat "odsouhlasení Stavebního úřadu města Ostravy", neboť tato podmínka je nesrozumitelná a tedy v rozporu s ustanovením §37 odst. 1 občanského zákoníku. Okresní soud proto dospěl k závěru, že splatnost zbývající části ceny je vázána toliko na ukončení prací v červnu 1992, přičemž mezi účastníky bylo nesporným, že v měsíci červnu 1992 navrhovatel opravu skutečně provedl, "přičemž z hlediska splnění jeho závazku není právně významné, zda tak učinil řádně a včas, anebo s vadami či opožděně". Případné nesplnění těchto povinností totiž údajně podléhá samostatné právní úpravě a v souzené věci práce "ať již s vadami či bez nich nesporně ukončeny byly, a proto je také cena za jejich provedení platná". Nepřevzetí díla objednateli nemá pro splnění závazku zhotovitelem žádný právní význam. Jestliže tedy stěžovatelé tvrdili, že oprava vykazuje některé vady (což potvrdil i znalecký posudek), odpovídá za ně zhotovitel, a to objektivně. V daném případě se prý jednalo o vadu neodstranitelnou (nevhodná barva) a objednatelé proto měli právo na zrušení smlouvy nebo na přiměřené snížení ceny opravy nebo úpravy (§655 odst. 1 občanského zákoníku). Podle odst. 2 citovaného ustanovení však práva z odpovědnosti za vady musí být uplatněna v záruční době (která je podle §654 odst. 1 občanského zákoníku u stavebních prací nejméně 18 měsíců), jinak zaniknou. Běh záruční doby v daném případě započal nejpozději dne 16. 6. 1992 (kdy byla oprava prokazatelně ukončena) a skončil dne 16. 12. 1993. Stěžovatelé u navrhovatele práva z odpovědnosti za vady prokazatelně uplatnili, a to ústně bezprostředně po ukončení opravy a písemně dopisem ze dne 7. 7. 1992, nejpozději pak 22. 10. 1992, přičemž přinejmenším tato poslední reklamace měla všechny potřebné náležitosti. Stěžovatelé požadovali nejprve bezplatné odstranění vady a poté poskytnutí slevy ve výši 44.250 Kč. Protože stěžovatelé měli právo na zrušení smlouvy nebo na přiměřené snížení ceny opravy věci (slevu) a od provedené volby nemohli odstoupit, uplatnili žádost k bezplatnému odstranění vad v rozporu s hmotným právem a tedy se jednalo o neplatný úkon. Jestliže si poté zvolili slevu, nemohli později od smlouvy odstoupit a také tento úkon byl proto neplatný (§48 odst. 1, §39, §37 odst. 1 obč. zákoníku).
Z uvedených důvodů okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé mohli v rámci odpovědnosti za vady požadovat pouze přiměřené snížení ceny opravy, a to i ve výši žalované částky. Nicméně tato skutečnost nemůže znamenat, že stěžovatelům automaticky zanikl předmětný závazek. Aby se ho zprostili, museli by tak učinit v souladu se zákonem (§580 občanského zákoníku), a to v daném řízení formou kompenzační námitky popř. vzájemným návrhem. Nic takového však neučinili a protože se soud cítil být návrhy účastníků vázán, nezabýval se dokazováním směřujícím ke stanovení výše přiměřené slevy.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku zdůraznil, že okresní soud vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu. Předmětná smlouva o dílo byla platně uzavřena, a to prý přesto, že podpis objednatelů na ní byl "zřejmě" ve fotokopii. Podle ustanovení §40 odst. 3 občanského zákoníku je písemný právní úkon platný, jestliže je podepsán jednající osobou. V daném případě nicméně nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k dohodě o písemné formě smlouvy o dílo a proto ani případný nedostatek podpisu nemůže mít za následek její neplatnost, neboť zákon u smlouvy o dílo nevyžaduje její písemnou formu. Uzavření smlouvy o dílo potvrdili svojí výpovědí oba odpůrci (stěžovatelé) jako účastníci řízení. Okresní soud ji proto správně vyhodnotil a dospěl k odpovídajícím právním závěrům, s nimiž se krajský soud ztotožnil. Na tom nemůže nic změnit ani námitka, že stěžovatelé později jednali s jinou osobou než s navrhovatelem a že příslušné práce prováděla jiná osoba (J. H.). Zhotovitel je totiž sice zásadně povinen dílo provést osobně, tomuto požadavku však vyhoví i tehdy, jestliže dílo provede pomocí svých zaměstnanců, a to i bez souhlasu objednavatelů. Odstoupení od předmětné smlouvy ze strany stěžovatelů dne 28. 7. 1997 bylo neplatné. V průběhu řízení stěžovatelé vůči navrhovateli neučinili žádný projev, směřující k započtení a také netvrdili, že by jej učinili ještě před podáním návrhu na zahájení řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvedli, že Okresní soud v Ostravě nezkoumal pravost listiny - smlouvy o dílo ze dne 26. 3. 1992, přestože na ní nejsou podpisy stěžovatelů, ale pouze jejich fotokopie. Proto prý tato listina nemůže představovat osvědčení o právním úkonu uzavřeném písemnou formou ve smyslu ustanovení §125 a §129 občanského soudního řádu. Takovýto dokument stěžovatelé neuzavřeli a pokud pracovní verze zamýšlené smlouvy o dílo koncipovali, pak nikoliv s navrhovatelem, nýbrž s osobou stejného jména (údajně s jeho otcem). Krajský soud sice konstatoval nedostatečnost podpisu stěžovatelů, nicméně toto zjištění považoval pro posouzení platnosti smlouvy za nepodstatné.
Proto se stěžovatelé domnívají, že napadenými rozsudky byl porušen čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhují, aby byly zrušeny. Obecné soudy jsou totiž povinny rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci. V daném případě však jako důkaz vzaly listinu a nevyhodnotily její platnost a závaznost, čímž zatížily řízení procesní vadou, mající za následek nesprávné skutkové posouzení věci. Odvolací soud se prý v hodnocení důkazů odchýlil od soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že podpisy stěžovatelů jsou toliko fotokopiemi, avšak důkazní řízení již dále nedoplnil ani neopakoval, čímž stěžovatelům odepřel právo na spravedlivý proces, neboť jim znemožnil vyjádřit se k nově nastolenému meritu věci.
Ústavní soud v první řadě opakovaně konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem proto není přehodnocovat skutkové a právní závěry napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, pokud neshledá, že jimi byla porušena základní práva a nebo svobody stěžovatele.
Stěžovatelé spatřují protiústavnost napadených rozsudků v tom, že Okresní soud v Ostravě nezkoumal pravost listiny (smlouvy o dílo ze dne 26. 3. 1992, kterou údajně neuzavřeli), přestože na ní prý nejsou podpisy stěžovatelů, nýbrž pouze jejich fotokopie. Podstata druhé námitky stěžovatelů spočívá v tom, že se odvolací soud ohledně hodnocení předmětné listiny odchýlil od soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že podpisy stěžovatelů jsou pouze fotokopiemi, avšak důkazní řízení nedoplnil a neopakoval, čímž jim znemožnil vyjádřit se k nově nastolenému meritu věci.
K první námitce stěžovatelů Ústavní soud uvádí, že se v daném případě jednalo o řízení sporné, ovládané zásadou projednací, kdy se soud prvního stupně zásadně zabývá těmi námitkami a důkazy, které byly v tomto řízení jeho účastníky uplatněny (§120 o.s.ř.). Současné občanskoprávní řízení totiž ovládá - na rozdíl od dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému - zásada "nechť si každý střeží svá práva", což od účastníků řízení vyžaduje pečlivou úvahu, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem o ochranu svého práva zamýšlí usilovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 326/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 455). Jak však vyplývá z předmětného soudního spisu, v řízení před okresním soudem stěžovatelé pravost předmětné smlouvy o dílo nijak nezpochybnili, ba naopak opakovaně výslovně sdělili, že tato smlouva byla mezi nimi a navrhovatelem řádně sjednána. Na č.l. 17 soudního spisu např. stěžovatelka S. v přípisu Okresnímu soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 1995 uvádí, že "je pravdou, že navrhovatel ... uzavřel s odpůrci smlouvu o dílo dle §631 a násl. OZ na rekonstrukci a opravu fasády hlavního průčelí budovy na ul. O. (nyní S.) 20, Ostrava 1, rovněž je pravdou, že částka za zhotovení díla byla dohodnuta na 88.500 Kč s tím, že 50% z této částky bude uhrazeno po 1. etapě prací a zbytek po ukončení prací." Stěžovatelka v tomto přípisu toliko zpochybňovala, že dílo bylo skutečně ukončeno, čímž se však okresní soud v napadeném rozsudku dostatečně zabýval. Obdobně na č.l. 55 p.v. stěžovatelka při ústním jednání dne 28. 1. 1997 před Okresním soudem v Ostravě výslovně konstatovala, že předmětnou smlouvu o dílo s navrhovatelem dne 26. 3. 1993 uzavřela a totéž potvrdil i stěžovatel B. L. při výslechu před Obvodním soudem pro Prahu 2 (č.l. 100 spisu). Za tohoto stavu nelze přehlédnout ani ustanovení §120 odst. 4 občanského soudního řádu, podle něhož soud může též vzít za své skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
Je tedy zřejmé, že v daném případě nelze spatřovat protiústavnost řízení před Okresním soudem v Ostravě v tom, že se tento soud nezabýval pravostí předmětné smlouvy o dílo, když v průběhu řízení její pravost nebyla zpochybněna a naopak i sami stěžovatelé opakovaně konstatovali, že tuto smlouvu skutečně uzavřeli. Uvedená námitka stěžovatelů je tedy zjevně neopodstatněná.
K druhé námitce (podle níž se odvolací soud ohledně hodnocení předmětné listiny odchýlil od soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že podpisy stěžovatelů jsou pouze fotokopiemi, avšak důkazní řízení nedoplnil a neopakoval) Ústavní soud dovozuje, že se stěžovatelé v tomto směru dopouštějí omylu. Podstata věci totiž nespočívá v tom, že by odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že podpisy stěžovatelů na předmětné smlouvě o dílo nebyly pravé. Tento soud se v odůvodnění napadeného rozsudku postupně vypořádal s námitkami, obsaženými v odvolání stěžovatelů a v této souvislosti dospěl k závěru, že zjištění prvostupňového soudu o uzavření smlouvy o dílo mezi stěžovateli a navrhovatelem je správné a prokázané a že - i když je podpis stěžovatelů "zřejmě ve fotokopii" - nemůže ani tato okolnost nic změnit na tom, že v daném případě písemná forma smlouvy podle zákona nebyla nutná a že stačila dohoda ústní. Ani v této námitce tedy Ústavní soud nemůže spatřovat porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť otázka pravosti podpisů na předmětné smlouvě zjevně nebyla v dané věci rozhodující (nejednalo se tedy o problém "merita věci", jak tvrdí stěžovatelé) a krajský soud svým postupem stěžovatele v jejich procesních právech nijak neomezil.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že podstata námitek stěžovatelů směřuje do oblasti přehodnocování dokazování obecných soudů, což Ústavnímu soudu vzhledem k jeho postavení v zásadě nepřísluší.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 4. 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu