ECLI:CZ:US:2000:1.US.629.99
sp. zn. I. ÚS 629/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. 4 To 146/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 13. 12. 1999, které Ústavní soud obdržel dne 16. 12. 1999.
Podaným návrhem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl podle ustanovení
§283 písm. d) tr. řádu zamítnut návrh odsouzeného (nyní stěžovatele) na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 1994, čj. 1 T 51/93 - 414, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 1994, sp. zn. 6 To 101/94.
Stěžovatel je toho názoru, že uvedeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle ustanovení čl. 95 Ústavy ČR, podle něhož je soudce vázán při rozhodování zákonem, ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle ustanovení čl. 8 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Namítá rovněž porušení ustanovení
§278 tr. řádu o podmínkách obnovy, podle kterého se obnova řízení povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dřív, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Pochybení spatřuje ve skutečnosti, že obecné soudy neprovedly všechny důkazy, které navrhoval na svou obhajobu a v důsledku toho byl odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 tr. zákona, který vůbec nespáchal a měl být odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona. Zejména měly soudy obstarat znalecké posudky prof. MUDr. Š. a prof. MUDr. V. z lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně jako "důkazy soudu neznámé, které by mohly samy o sobě odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a vzhledem k nimž je původně uložený trest ve zřejmém nepoměru stupni nebezpečnosti činu pro společnost i k účelu trestu".
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Po zhodnocení ústavní stížnosti stěžovatele a uvedeného usnesení o zamítnutí návrhu odsouzeného na povolení obnovy řízení Ústavní soud konstatoval, že z hlediska rozhodování Vrchního soudu v Olomouci, pokud jde o tvrzená porušení práv zakotvených v čl. 95 Ústavy ČR a v článcích 8 a 36 Listiny základních práv a svobod, se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Z citovaného zamítavého rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal revize znaleckých posudků z odvětví soudního lékařství a psychiatrie již v původním řízení při projednávání své trestní věci a sám zde uvedl, že konkrétní jména lékařů znal z doby svého pracovního poměru na vrátnici Masarykovy univerzity v Brně a z tohoto důvodu je uvedl. Rovněž problematika nedostatečné lékařské péče o poškozeného, na niž stěžovatel také poukázal, byla předmětem dokazování v předchozím řízení. Vzhledem k neexistenci zákonných důvodů obnovy podle §278 odst. 1 tr. řádu byl jeho návrh na obnovu řízení zamítnut.
Ústavní soud se přiklonil ke stejnému závěru, když shledal, že stěžovatelem nebyly nabídnuty nové důkazy, které by obecné soudy opravňovaly obnovit původní řízení a jím navrhované důkazy o prověření lékařské péče o poškozeného či o vyžádání nových znaleckých posudků byly orgánům činným v trestním řízení známé již z minulosti.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu