ECLI:CZ:US:2000:1.US.644.99
sp. zn. I. ÚS 644/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. L. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1999, sp. zn. 28 Ca 199/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve svém návrhu ústavní stížnosti napadl výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byly zamítnuty jeho návrhy na přezkoumání rozhodnutí finančních orgánů ve věci dodatečného platebního výměru a stanovení základu daně z příjmů fyzických osob na rok 1993. V odůvodnění návrhu ústavní stížnosti stěžovatel kromě vlastní interpretace daňových předpisů vesměs opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v průběhu soudního řízení a se kterou se, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, soud odpovídajícím způsobem vypořádal. Domnívá se, že byla porušena jeho práva, vyplývající z ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Závěrem stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a předaných podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh není důvodný.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Co se týče namítaného porušení práva stěžovatele podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že daně a poplatky mohou být ukládány jen na základě zákona, je třeba konstatovat, že to znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání, sankcí atp. upravuje zákon. Jestliže tedy příslušná daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) je stanoven zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním. Tak Ústavní soud rozhodl již v případě nálezu, uveřejněného pod č. 130/1996 Sb. Listina základních práv a svobod pro zákonodárce v tom směru nestanoví žádná omezení.
Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí v této oblasti; to přísluší obecným soudům, pokud tím není porušeno nějaké další ústavně zaručené základní právo. Tak tomu v daném případě nebylo a doměření daně z příjmu fyzických osob bylo jen důsledkem postupu a posuzování, kdy se daňová povinnost stanoví dokazováním a kdy za použití pomůcek, což je hmotněprávně upraveno zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění. Pokud pak obecný soud vyšel z toho, že důkazní břemeno své daňové povinnosti nese jednoznačně daňový subjekt a pokud toto důkazní břemeno neunesl, může správce daně stanovit daň podle pomůcek a nelze jeho postupu nic vytýkat.
Ústavní soud se přitom nezabýval polemikou s jinými názory blíže nedoloženými, resp. s vlastní interpretací stěžovatele u jednotlivých právních předpisů předkládaných stěžovatelem, jež tvoří podstatnou část odůvodnění ústavní stížnosti. Ústavní soud rovněž neposuzuje z obecného pohledu údajná nesprávná posouzení orgánů či soudů k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis a zkoumá jen otázky eventuálního porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především samostatnou záležitostí obecných soudů.
Rozsah práva na spravedlivý proces z obecného pohledu, jak jej má na mysli čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a jak je vždy přezkoumáván i Ústavním soudem, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto nezbylo než návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu