ECLI:CZ:US:2000:1.US.86.2000
sp. zn. I. ÚS 86/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. P. J., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 27 C 266/95, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 15 Co 880/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 9. 2. 2000, které Ústavní soud obdržel dne 10. 2. 2000.
Svým podáním se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě, kterým bylo stanoveno, že je jako žalovaný povinen zaplatit žalobci částku Kč 219 200,-- s úrokem ve výši 0,02% od 25. 2. 1994 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí a rovněž se domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl vyhovující výrok soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatel má za to, že rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno ustanovení o náležitostech rozsudku podle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., když v jeho odůvodnění nejsou uvedena žádná ustanovení právních předpisů, o něž opírá své závěry, a citovaný zákon č. 116/1991 Sb. ve skutečnosti neexistuje. Rozsudek je ve vztahu k závěru o povinnosti poskytnout nebytové prostory k podnikání výlučně prostřednictvím smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor právně nepřezkoumatelný a bylo tak porušeno jeho právo na soudní ochranu jeho práv podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že názor soudu o povinnosti poskytnutí nebytových prostor pro podnikání vlastníkem nemovitosti výlučně prostřednictvím smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor je nesprávný a zákaz poskytnout nebytové prostory příbuznému pro účely podnikání bezúplatně je porušením práva zúčastněných osob na soukromí a na ochranu soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ve vztahu k rodičům stěžovatele je nuceným omezením vlastnického práva bez zákonného podkladu, jak má na mysli ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Na závěr poukazuje na skutečnost, že se odvolací soud nevypořádal se všemi důkazními návrhy, resp. s hodnocením všech provedených důkazů.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak důkazy provedené obecnými soudy nehodnotí.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR a práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení v souladu s ústavními principy.
Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 1999, sp. zn.
15 Co 880/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelem namítané započtení jeho pohledávky z titulu náhrady škody vůči žalobci za překročení lhůty k odevzdání díla dle smlouvy o dílo nelze akceptovat, neboť stěžovatel nemohl právně relevantně v prostorách určených k provozování restaurační činnosti v době od 1. 9. do 3. 12. 1993 podnikat, když až vydáním kolaudačního rozhodnutí dne 30. 12. 1993 mu vznikla možnost prostory využít k provozování hostinské činnosti ve smyslu živnostenského zákona. Když stěžovatel nemohl legálně podnikat, nemohl mu ani ujít zisk, tedy ani vzniknout škoda, která by zakládala vznik pohledávky a mohl ji započíst proti pohledávce žalobce. S tímto závěrem Krajského soudu v Ostravě se ztotožnil i Ústavní soud.
K namítanému provádění důkazů je třeba konstatovat, že záleží pouze na uvážení soudu, zda a jaký důkaz provede. Jestliže se soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitě vypořádal s provedenými důkazy a tyto jsou v souladu se skutkovými zjištěními soudu, ke kterým soud v průběhu řízení dospěl, nelze mít za to, že byla porušena ustanovení občanského soudního řádu. Pokud jde o hodnocení důkazů, má Ústavní soud za to, že v řízení před obecnými soudy bylo postupováno v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, v souvislosti s aplikací práva soudem, nedošlo. K námitce neexistence zákona č. 116/1991 Sb. nutno dodat, že jde o zřejmou chybu v psaní, když měl soud bezpochyby na mysli zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Ke stěžovatelem namítanému porušení ustanovení §157 odst. 2 a 3 o. s. ř. o náležitostech rozsudku, k němuž mělo dojít rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, je třeba konstatovat, že tímto zákonným ustanovením je upraveno občanským soudním řádem řízení v prvním stupni, pro řízení odvolací pak platí ustanovení části čtvrté o. s. ř., kdy podle ustanovení §219 o potvrzení rozhodnutí může odvolací soud potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně i v tom případě, když přihlédne k výsledkům dokazování provedeného odvolací soudem, jež potvrdí věcnou správnost napadeného rozhodnutí, což se v daném případě stalo. Pro úplnost je třeba dodat, že nelze souhlasit se stěžovatelovými vývody ohledně porušení práv zúčastněných osob na soukromí a na ochranu soukromí ve smyslu ustanovení čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ohledně nuceného omezení vlastnického práva bez zákonného práva jeho rodičů podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod toliko tím, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil své právní úvahy o opodstatněnosti stěžovatelovy pohledávky.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě se námitkami stěžovatele, uplatněnými již v průběhu řízení před soudem, zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal. K rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, v souvislosti s aplikací práva soudy, tedy nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu