ECLI:CZ:US:2000:1.US.99.2000
sp. zn. I. ÚS 99/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti A. B., zastoupeného advokátem JUDr. J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 4 Cmo 92/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 1996, sp. zn. 9 Cm 1083/93, tak, že zamítl návrh, aby žalovaný (M. Banka,a.s.) byl uznán povinným zaplatit stěžovateli (žalobci) částku 1.250.000 Kč s příslušenstvím a zároveň stěžovatele zavázal zaplatit žalovanému náklady soudního řízení.
V odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Olomouci především uvedl, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o běžném účtu, podle níž byl oprávněn s prostředky na účtu disponovat pouze jeho majitel, tzn. stěžovatel. Dne 17. 8. 1993 prý žalovaný obdržel dva písemné příkazy k převedení částek 1.270.500 Kč a 1.368.000 Kč z účtu stěžovatele na jiný účet, které byly opatřeny podpisem, jenž byl "velmi zdařilým padělkem podpisu žalobce". Žalovaný však oba příkazy provedl a po převodu uvedených částek na jiný účet z něj jeho zřizovatel, který se vykázal odcizeným občanským průkazem na jméno V. S., vybral částku 1.250.000 Kč. Tímto způsobem stěžovateli vznikla škoda ve výši 1.250.000 Kč. Vrchní soud však dospěl k závěru, že v daném případě byl padělek podpisu natolik zdařilý, že při jeho běžném porovnání se vzorem nebylo možno zjistit výraznější odlišnosti a žalovanému prý proto nelze "vytýkat nedostatek postupu lege artis". Žalovaný totiž byl - již ze zákona - povinen provést písemný příkaz majitele účtu, přičemž podle uvedené smlouvy byl písemným příkazem "písemný příkaz opatřený podpisem majitele účtu podle podpisového vzoru". Za situace, kdy příkaz k převodu byl podepsán podpisem shodujícím se s podpisovým vzorem, který měl žalovaný k dispozici, proto nebylo možné provedení tohoto příkazu odmítnout. Stěžovatel údajně neprokázal existenci byť alespoň náznaků podezření, že příkaz k úhradě byl zfalšován. Nelze prý tedy ani dovodit obecnou prevenční povinnost, např. to, že žalovaný měl oprávněnost dispozice telefonicky prověřit. Ohledně povinnosti předcházet škodám vrchní soud navíc uvedl, že sám stěžovatel nevyužil svého práva a se žalovaným nedohodl žádný další zabezpečovací prvek, jímž by musely být písemné příkazy opatřovány.
Proto Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost a nebyly tedy splněny předpoklady jeho odpovědnosti za vzniklou škodu. Z toho důvodu žalobu zamítl. V poučení o opravných prostředcích výslovně uvedl, že proti tomuto rozsudku je možné do jednoho měsíce podat dovolání u Krajského obchodního soudu v Ostravě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že napadeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 9 Ústavy ČR. Namítaná protiústavnost citovaného rozsudku prý spočívá v tom, že stěžovatel evidentně nedal žádný příkaz k předmětné úhradě a že banka je oprávněna provádět platby jen tehdy, jestliže obdrží příkaz k úhradě, který však musí být podepsán osobou oprávněnou. "Nedostatek takovéhoto podpisu způsobuje, že příkaz objektivně dán není." Jestliže tedy banka plnila bez příkazu, porušila svou povinnost a nese za to odpovědnost, která je objektivní. Přitom se stěžovatel domnívá, že se v daném případě jednalo o předvídatelnou překážku, "neboť žalovanému muselo být zřejmé, že dochází k pokusům napodobovat podpisy majitele účtu za účelem neoprávněného výběru jeho prostředků". Tuto překážku proto bylo možno odvrátit a žalovaný měl zvolit takové zákonné prostředky, jimiž by zabránil plnění bez příkazu klienta (např. podpis příkazu k úhradě přímo před pracovníkem banky po zjištění jeho totožnosti apod.). Stěžovatel k zamezení zfalšování svého podpisu naopak žádná opatření činit nemusel, neboť "takový požadavek je v rozporu se samotným principem bankovnictví".
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušen a zároveň Ústavnímu soudu sdělil, že současně s ústavní stížností podal také dovolání "pro případ, že by toto bylo posledním prostředkem, který zákon připouští".
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze v zásadě podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že soud prvního stupně žalobě vyhověl, odvolací soud však změnil jeho rozsudek ve věci samé tak, že žalobu zamítl. Za těchto okolností je tedy dán dovolací důvod podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl "změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé". O tom, že v daném případě je dovolání přípustné, byl ostatně stěžovatel i písemně informován v poučení o opravných prostředcích, obsaženém v napadeném rozsudku. Stěžovatel tedy postupoval správně, jestliže - jak uvádí v ústavní stížnosti - proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal dovolání. Ústavní stížnost je však za těchto okolností nepřípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně práva. To znamená, že - podle ustálené judikatury Ústavního soudu - nevyčerpal takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2000
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj