ECLI:CZ:US:2000:2.US.1.2000
sp. zn. II. ÚS 1/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti P. F., zast. JUDr. L. M., advokátem, proti sdělením zmocněnce vlády pro lidská práva z 1.11.1999 č.j. 212/99/3-RLP a 10.11.1999 č.j. 212/99/4-RLP takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal ústavní stížnost proti uvedeným sdělením zmocněnce vlády pro lidská práva. Uvedl, že 17. listopadu 1989 prokurátor na něho podal u soudu obžalobu pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona. Na případ se sice vztahovala amnestie, ale obžalovaný navrhl pokračování v trestním stíhání. Soud projednal obžalobu až 14.7.1998 a trestní stíhání zastavil, neboť uplynula lhůta podle §67 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Navrhovatel byl za minulého režimu perzekuován kvůli nenastoupení vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání a ani v současné době nemůže vojenskou službu ze stejných důvodů vykonávat. Proto 6.10.1998 požádal o propuštění z vojska podle zákona o civilní službě.
Ministr obrany rozhodnutím z 26.10.1998 č.j. 17761-10 žádost zamítl a stejně tak zamítl rozklad rozhodnutím ze 4.12.1998 č.j. 18312/1998 -8764.Taktéž zamítl žádost o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení a sdělil to stěžovateli 4.9.1999 pod č.j. 22710/1999-8764.
Stěžovatel se se stížností na postup v této věci obrátil na zmocněnce vlády pro lidská práva ( dále "zmocněnec") a vyjádřil přesvědčení, že je nepřijatelné, aby ve všech třech instancích rozhodovala v neprospěch občana jedna a táž osoba. Zmocněnec dal stěžovateli v zásadě za pravdu, odmítl se však stížností zabývat s odůvodněním, že k tomu není kompetentní.Teprve na stěžovatelovu výzvu, aby stížnost podle vládní vyhlášky č. 150 /1958 Ú.l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících, postoupil orgánu, který je kompetentní o ní rozhodnout, se sice případem zabýval, postoupil však stížnost ministru obrany, ačkoliv ji měl postoupit osobě, která je mu nadřízena. Svůj postup vysvětlil tím, že žádný právní předpis nestanoví, kdo je nadřízen ministru obrany. V postupu zmocněnce stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle §87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost může být podána proti pravomocnému rozhodnutí, opatření nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci, kterými bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho základních práv a svobod.
Ústavní soud nejprve řešil otázku, je-li zmocněnec osobou, nebo jeho úřad institucí, proti níž může ústavní stížnost směřovat. Z usnesení vlády České republiky z 9. září 1998 č. 579 o jmenování zmocněnce vlády pro lidská práva bylo zjištěno, že vláda jmenovala s účinností od 10. září 1998 ing. Petra Uhla zmocněncem vlády pro lidská práva a uložila mu plnit v působnosti místopředsedy vlády a předsedy Legislativní rady vlády funkci iniciativního a koordinačního orgánu vlády v oblasti vyhodnocování stavu a úrovně dodržování lidských práv v České republice. Z toho je jasné, že zmocněnec není orgánem státní moci s rozhodovací pravomocí, která by byla vymezena zákonem nebo podzákonným právním předpisem. Úkolem zmocněnce je sledovat porušování lidských práv v České republice ze strany orgánů veřejné moci nebo soukromoprávních subjektů. V případě zjištění nedostatků v této oblasti může vystupovat jako poradce vlády nebo jejích členů nebo může sehrávat roli zprostředkovatele v situacích, kdy je možné dosáhnout jednáním mezi stranami sporu přijatelného řešení z hlediska evropského standardu lidských práv. Funkce zmocněnce je politická, nikoli státně mocenská. Zmocněnec rozhodně nepředstavuje orgán ochrany lidských práv, který by byl alternativou soudům, popřípadě dalším orgánům veřejné moci (státní správě, samosprávě). Z toho vyplývá, že výsledkem činnosti zmocněnce nemůže být akt orgánu veřejné moci (rozhodnutí, opatření, jiný zásah). Pro nedostatek pasivní legitimace na straně zmocněnce vlády pro lidská práva senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků došel k jednomyslnému závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný, a proto jej usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Jak bylo zjištěno z údajů samotného stěžovatele a ze spisu Ústavního soudu IV. ÚS 18/99, stěžovatel nepodal proti rozhodnutí ministra obrany správní žalobu, ačkoliv mu to příslušná ustanovení občanského soudního řádu umožňují. Toto opomenutí se potom stěžovatel snažil napravit neobvyklým a neúčinným způsobem prostřednictvím zmocněnce vlády pro lidská práva.
Proti usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10.května 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu