ECLI:CZ:US:2000:2.US.101.97
sp. zn. II. ÚS 101/97
Usnesení
II. ÚS 101/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Vladimír Paul a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti města R., zastoupeného advokátem Mgr. I.Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 1996, č. j. 15 Co 369/94-63, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel dne 24. 3. 1997 podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 1996, č. j. 15 Co 369/94-63, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 3. 1994, č. j. 4 C 20/94-18 tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že je neplatná kupní smlouva ze dne 17. 8. 1989, uzavřená mezi právním předchůdcem žalobců J.Č. jako prodávajícím a právním předchůdcem stěžovatele Československým státem - Krajským investorským útvarem v P. jako kupujícím, jejímž předmětem byl dům čp. 269 se stavební plochou č. 656 o výměře 169 m2, zapsaných původně na LV č. 57 pro obec a k.ú. R. Zároveň bylo rozhodnuto, že stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před okresním soudem a rovněž ani náhrada nákladů odvolacího řízení.
l
II. ÚS 101/97
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost pouze proti výroku o nákladech řízení. Poukazuje na to, že soud mu nepřiznal náhradu nákladů řízení za použití §150 o.s.ř., když jak v odůvodnění uvedl, "důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání nákladů řízení úspěšnému žalovanému spatřuje odvolací soud v okolnostech daného případu..". Podle stěžovatele je podle čl. 95 Ústavy ČR soudce vázán při rozhodování zákonem. Podle čl. 96 Ústavy ČR mají všichni účastníci řízení před soudem rovná práva a podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jsou si všichni účastníci v řízení před soudy rovni. Zásadu rovnosti provádí o.s.ř. v §142 a násl., podle kterého se náhrada nákladů řízení řídí dle výsledku sporu s určitými odchylkami uvedenými v §143, §144, §146, §147 a §150 o.s.ř. Namítá, že soud použil při stanovení nákladů řízení §150 o.s.ř., aniž své rozhodnutí blíže zdůvodnil. Pouze uvedl, že "na žalovaném s ohledem na jeho postavení i s ohledem na okolnosti, které předcházely uzavření předmětné kupní smlouvy, lze spravedlivě požadovat, aby náklady řízení nesl bez nároku na jejich náhradu, i když měl v řízení úspěch". Důvody hodné zvláštního zřetele tedy podle stěžovatele spatřuje soud v rozdílném postavení účastníků řízení, což je v naprostém rozporu s čl. 96 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Takový postup by znamenal nejen porušení těchto ústavních ustanovení, nýbrž i množství soudních podání proti městu R. a jiným obcím, neboť žalobci by měli jiné postavení než obce a nehrozila by jim v případě neúspěchu povinnost náhrady nákladů řízení podle §142 o.s.ř.
Ústavní soud si vyžádal stanovisko účastníka řízení. Za Krajský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. V.K., která se odvolala na odůvodnění rozhodnutí a zdůraznila, že ve věci se jednalo o konkrétní posouzení všech okolností případu. Důvody hodné zvláštního zřetele soud nespatřoval v rozdílném postavení účastníků, nýbrž v okolnostech, které předcházely uzavření kupní smlouvy, která byla předmětem sporu. Postavení účastníků zmínil soud jen z důvodu uvážení, jak se takové rozhodnutí dotkne majetkových poměrů stěžovatele. Navrhla proto odmítnutí stížnosti.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla přípustná. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížností a došel k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se dovolává porušení čl. 96 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny, kde však konkrétní neústavní zásah neprokázal. Jeho tvrzení, že důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje soud v rozdílném postavení účastníků řízení, neodpovídá tomu, co vyplývá z vyžádaného spisového materiálu. Odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení (soudní spis, sp. zn. 4 C 20/94, č.l. 68-69) není založeno na tom, že úspěch v řízení měla obec jako zvláštní právní subjekt svou povahou se odlišující od jiných účastníků řízení, nýbrž na tom, co bylo předmětem řízení, z jakého důvodu k řízení došlo, za jakých okolností bylo rozhodováno a jaké jsou majetkové, sociální a další poměry obou stran sporu a jak by se rozhodnutí o nákladech řízení projevilo na straně úspěšného odvolatele (stěžovatele). Toto rozhodnutí proto nemůže mít obecný dosah, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž se týká pouze konkrétních okolností konkrétního řízení ve věci, sp. zn. 4 C 20/94, vedené Okresním soudem v Rakovníku.
Došel-li soud k závěru, že zde jsou dány předpoklady pro uplatnění §150 o.s.ř., je to plně v jeho kompetenci, a Ústavní soud takové rozhodnutí nemůže přezkoumávat, neboť není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud tedy konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je pouze snaha o přehodnocení skutkových a právních závěrů odvolacího soudu ve vztahu k výkladu zákonných právních předpisů, což však - vzhledem k výše uvedenému poslání Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (a nikoliv zákonnosti) - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Porušení ústavní zásady rovnosti účastníků řízení se však stěžovateli v daném případě nepodařilo prokázat.
II. ÚS 101/97
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 1. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu