ECLI:CZ:US:2000:2.US.101.98
sp. zn. II. ÚS 101/98
Usnesení
II. ÚS 101/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla, soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci ústavní stížnosti J.Š., zastoupeného JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.11.1997, čj. 11 Co 202/97-68, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 27.11.1996, čj. 10 C 107/93-45, za účasti R., s.p. v likvidaci, jako vedlejšího účastníka, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 6.3.1998 se navrhovatel obrátil na Ústavní soud včas podanou ústavní stížností, kterou se domáhal, aby Ústavní soud zrušil oba shora citované rozsudky. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20.11.1997, čj. 11 Co 202/97-68, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 27.11.1996, čj. 10 C 107/93-45, jímž bylo stěžovateli uloženo, aby zaplatil navrhovateli R., s.p. v likvidaci, částku 606 664,- Kč s příslušejícími úroky z prodlení a nahradil mu náklady soudního řízení.
Stěžovatel namítá, že pravomocným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zaručené mu čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož má každý právo mj. na to, aby se při projednání věci mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Krajský soud se podle jeho názoru nevypořádal se všemi stěžovatelem uváděnými námitkami a nezjistil řádně skutečný stav věci.
II. ÚS 101/98
Okresní soud ani krajský soud se prý nezabývaly otázkou, zda vznikla oprávněně stěžovatelova povinnost vůči podniku R. uhradit v souvislosti s jeho restitučním nárokem jakoukoliv částku, zejména se nezabývaly nedostatky a rozpory uzavřené dohody a vydaného správního rozhodnutí, kterým byla dohoda schválena. Stěžovatel je přesvědčen, že mu žádná povinnost, zaplatit vydané chaty, nevznikla. Krajský soud se prý jeho námitkami, vznesenými v tomto směru, nevypořádal dostatečně.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 12.6.2000 stěžovatel uvádí, že soudy I. i II. stupně pochybily tím, že vůbec projednávaly návrhy podniku R., s.p. v likvidaci, když o této otázce bylo pravomocně rozhodnuto O.Ú., okresním pozemkovým úřadem. Právní mocí tohoto rozhodnutí a uplynutím lhůty stanovené k plnění se rozhodnutí stalo vykonatelným. Věc, pravomocně skončená již nemůže být bez zákonných předpokladů znovu projednávána, přičemž tyto předpoklady nejsou. Tím, že návrh byl projednán soudy, byla protiprávně prodloužena i lhůta k vymáhání předmětné částky.
OS, zastoupený soudkyní JUDr. D.H., ve svém vyjádření vyžádaném Ústavním soudem uvádí, že odpůrce i jeho právní zástupce byli k jednáním řádně obesláni a měli možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Při jednání dne 16.10.1996 bylo mj. jako listinný důkaz přečteno rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 18.9.1992, přičemž k tomuto důkazu nevznesl odpůrce ani jeho právní zástupce žádné námitky, ani se k němu nevyjádřili. Sám odpůrce ve své výpovědi při jednání dne 13.11.1996 opětovně potvrdil, že se zavázal za majetek navrhovatele zaplatit částku asi 750 000,- Kč. Vzhledem ke shodnému tvrzení obou účastníků v tomto směru považoval soud skutečnost, že mezi účastníky došlo k dohodě o prodeji objektů chat za dohodnutou cenu, za nespornou, tudíž skutečnost doznanou. Spornou skutečností v řízení bylo, zda je odpůrce ve věci pasivně legitimován, a v tom směru byly navrhovány důkazy a vedeno dokazování. Pokud odpůrce nyní namítá, že chaty nebyly na něj převedeny úplatně, ale byly mu vydány, pak je zcela nelogická obrana spočívající v tom, že dluh odpůrce vůči navrhovateli byl převzat jinou osobou. Pak tedy takový dluh neexistoval a nemohl být převzat někým jiným. S ohledem na průběh dokazování a dobu trvání řízení, lze zcela vyloučit námitku, že soudy obou stupňů jednaly způsobem porušujícím ústavní právo odpůrce na spravedlivý proces.
Krajský soud v Ústí nad Labem, zastoupený JUDr. J.N., předsedou senátu, rovněž zastává stanovisko, že ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny bylo v daném případě dodrženo. Věc byla projednána při odvolacím jednání, které bylo veřejné, stěžovatel byl řádně předvolán a jednání se on i jeho právní zástupce zúčastnili. V dalším odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník R., s.p. v likvidaci, ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatel neuvádí nic, co by podporovalo jeho tvrzení o porušení jeho ústavního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Jeho námitky zjevně směřují k polemice o užití předpisů hmotného práva, a snaží se dosáhnout změny rozhodnutí nezávislých soudů. Právo na spravedlivý proces ztotožňuje se svým úspěchem ve věci. Právo odpůrce na projednání věci v jeho přítomnosti ani právo možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům nebylo soudy porušeno.
II. ÚS 101/98
Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu v Teplicích a s vyjádřeními okresního soudu, krajského soudu a vedlejšího účastníka, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným soudy I. a II. stupně ve vztahu k existenci stěžovatelovy povinnosti vůči podniku R., uhradit v souvislosti s jeho restitučním nárokem částku 606 664,- Kč s příslušejícími úroky z prodlení a nahradit náklady soudního řízení. V přístupu k této otázce je Ústavní soud nucen opřít se o svou ustálenou judikaturu, v níž poukazuje na podstatnou skutečnost, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Správností hodnocení důkazů soudy, resp. správními orgány, se Ústavní soud zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavní principy dokazování. Takové porušení ústavních principů však v daném případě Ústavní soud neshledal. Okresní soud a krajský soud se věcí stěžovatele zabývaly pečlivě a podrobně, provedly všechny důkazy navrhované stěžovatelem, jakož i další důkazy. Výsledky provedeného důkazního řízení pak byly podrobně uvedeny v odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, a z hlediska přezkumné činnosti krajského soudu v odůvodnění jeho rozsudku.
V tomto směru nenachází Ústavní soud důvodu odklonit se od odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve kterém se mj. konstatuje, že krajský soud nemá pochyb o existenci samotného dluhu stěžovatele, když dohodou ze dne 24.8.1992, uzavřenou mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, byl řešen jednak restituční nárok stěžovatele, týkající se vydání nemovitostí, a v souvislosti s tím byla na odpůrce smluvně převedena i jedna společenská chata a 14 dřevěných chat, postavené na vydaných pozemcích, přičemž stěžovatel se zároveň zavázal zaplatit za uvedené chaty částku, která je předmětem řízení. Správně pak krajský soud poukazuje na to; že část dohody, týkající se smluvního převodu společenské chaty a 14 dřevěných chat, nepodléhala schválení pozemkového úřadu.
Ústavní soud tím rovněž považuje za vyvrácenou argumentaci stěžovatele obsaženou v dodatku k jeho ústavní stížnosti. K tomu je nutno doplnit, že podle ustanovení §9 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), ve znění pozdějších změn a doplnění, příslušelo pozemkovému úřadu schválit dohodu o vydání nemovitosti, resp. tuto dohodu neschválit. Z tohoto důvodu nemohlo být vskutku ze strany pozemkového úřadu rozhodováno o dalších ujednáních mezi oprávněnou a povinnou osobou, týkajících se jiného než restituovaného majetku. Plnění takového dalšího ujednání bylo pak předmětem soudních řízení, napadených ústavní stížností. Pokud jde o uzavřenou dohodu o vydání nemovitosti, ta nebyla žádnou ze stran zpochybněna, povinná osoba svou povinnost z ní splnila. Dokonce v odvolání podaném stěžovatelem k okresnímu soudu ze dne 18.2.1997 jsou zjištění soudu, ohledně existence závazku z této dohody na straně stěžovatele, uznána výslovně za správná.
II. ÚS 101/98
Vlastní dohoda o vydání nemovitosti, resp. rozhodnutí o jejím schválení pozemkovým úřadem nebyly předmětem soudního řízení a nejsou předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud v postupu soudů neshledal namítaná porušení Listiny a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. 8. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu