Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.03.2000, sp. zn. II. ÚS 112/99 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 47/17 SbNU 327 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.112.99

sp. zn. II. ÚS 112/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti FNM ČR Praha, zastoupeného JUDr. L. M., za účasti účastníků řízení 1) Krajského soudu v Praze, 2) Okresního soudu Praha-východ, a vedl. účastníků 1) České správy nemovitostí, a. s., zastoupené JUDr. M. V., 2) V. B., Říčany, 3) M. B., zastoupených JUDr. J. H., 4) M. W., zastoupené Mgr. M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1998, č. j. 27 Co 174/98-223, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 6. 1997, č. j. 5 C 103/92-169, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel ve znělce nálezu uvedená rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že je českou právnickou osobou, zřízenou zák. č. 171/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jako taková má plnou procesní způsobilost. Ve smyslu ustanovení §18 cit. zákona je oprávněn k nakládání s majetkem státu, a to vlastním jménem a je tedy osobou aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti. Ke skutkové stránce projednávané věci navrhovatel uvádí, že rozsudkem soudu prvého stupně byla stěžovateli (dříve druhému žalovanému) uložena povinnost k vydání pozemků p. č. 1213/3-ostatní plocha - o výměře 2849 m2, p. č. 2707-ostatní plocha -o výměře 307m2, p. č. 2708 - zastavěná plocha - o výměře 253 m2, p. č. 2709 - zastavěná plocha - o výměře 145 m2, p. č. 2710 - zastavěná plocha - o výměře 12 m2, p. č. 2711 - zastavěná plocha - o výměře 16m2, vše zapsáno na LV č. 3801, katastrálního území Ř., u Katastrálního úřadu Praha-východ. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, výrok rozsudku soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil jako věcně správný, když současně zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání. Navrhovatel poznamenává v odůvodnění svého návrhu, že byl uznán jako osoba povinná k vydání nemovitostí, nárokovaných oprávněnými osobami ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to přesto, že výzva k vydání nemovitostí byla řádně a ve lhůtě uplatněna dne 27. 9. 1991 u tehdejšího Stavebního podniku Praha-východ, st. p., který později privatizací zanikl bez likvidace. Napadené rozsudky tak založily povinnost k vydání nemovitostí stěžovatelem, které byly již dříve privatizovány podle schváleného privatizačního projektu a vloženy do nově vzniklé akciové společnosti. Soudy dospěly k závěru, že nárokované pozemky přešly do vlastnictví FNM sukcesí (přechodem), když následný převod pozemků na zmíněnou a. s. je absolutně neplatný, neboť se příčí ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. S těmito právními závěry navrhovatel nesouhlasí a argumentuje především právními názory uvedenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1998, uveřejněnými pod č. 281/1998 Sb. a ze dne 4. 2. 1997, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb. V této souvislosti zdůrazňuje, že nabytí vlastnictví privatizací, tj. přechodem vlastnictví ze státu na další subjekt, je ve své podstatě pouze rozhodováním vlastníka o dispozici se svým majetkem, který nepodléhá přezkoumávání soudem a není na něj možno aplikovat klauzuli o neplatnosti právních úkonů ve smyslu §9 odst. 1 restitučního zákona. S odkazem na změnu vlastníka, uskutečněnou postupem podle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dovozuje navrhovatel nemožnost vydat věc oprávněné osobě ve smyslu již citovaného restitučního zákona, ale pouze uhradit jí finanční náhradu za tento majetek. Oba obecné soudy tak podle názoru stěžovatele svými rozsudky poskytly právní ochranu někomu, komu právo nesvědčí a porušily tak, jak čl. 36 odst. 1, 2, tak i čl. 1, čl. 3, čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 90, 95 Ústavy. Dne 2. 4. 1999 obdržel Ústavní soud doplnění podání stěžovatele, označené jako "doplněk č. 1", ve kterém stěžovatel zdůrazňuje, že podaným návrhem nikterak nezpochybňuje skutečnost, že předmětné nemovitosti přešly na stát ex lege znárodněním, nejpozději k datu 28. 4. 1948. Nezpochybňuje rovněž návrh oprávněných osob na vydání takového majetku. Problémem řešeným rozsudky obecných soudů je však otázka privatizace majetku, podléhajícího restitučnímu nároku oprávněných osob. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že proces privatizace je od počátku pouze rozhodováním vlastníka (státu) o svém majetku, když přechod tohoto majetku ze státu na třetí osobu neznamená univerzální sukcesi, neboť právní nástupce představuje pouze dílčího sukcesora ve vztahu k nabytým právům i povinnostem k takto získanému majetku. Zanikne-li tedy povinná osoba na základě schváleného privatizačního projektu, nelze již předmětnou věc vydat, ale pouze poskytnou za ni finanční náhradu tak, jak to předpokládá i znění zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jestliže tedy od počátku privatizace šlo o přechod majetku ze státu na FNM, nejedná se o převod majetku, který by mohl zahrnovat možnost prohlášení neplatnosti právního úkonu od počátku. Téhož dne obdržel Ústavní soud návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků ve smyslu §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že právě napadená rozhodnutí, působí v právních vztazích nastartované privatizace negativně na ostatní subjekty, zejména pak na zájemce o privatizaci státního majetku. V této souvislosti požádal stěžovatel samostatným podáním, aby Ústavní soud přihlédl k naléhavosti věci a přednostně zařadil její projednání mimo pořadí dalších napadených ústavněprávních věcí dle §39 zák. o Ústavním soudu. Další doplnění návrhu pod č. 2 obdržel Ústavní soud dne 6. 5. 1999. Obsahem tohoto doplňujícího návrhu je zdůraznění skutečnosti, že stěžovateli, jako povinné osobě, bylo uloženo vydat předmětné nemovitosti, které však nemá ani ve svém vlastnictví či držbě. Protože však napadené rozsudky obecných soudů jsou listinami způsobilými k provedení změny vlastníka u příslušného katastrálního úřadu pouhým záznamem, když tento postup je natolik bezproblémový a snadný, že stěžovateli v podstatě neumožňuje adekvátní právní obranu proti vykonatelnosti napadených rozsudků. Změna právního stavu má však pro něj závažné ekonomické dopady, neboť jej činí povinným k poskytnutí náhrady nově vzniklé a. s. pro případ, že nemovitosti tvořící dosud její kmenové jmění budou muset být vydány restituentům. Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 1998, č. j. 27 Co 174/98-223, který nabyl právní moci dne 8. 1. 1999, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud pod bodem I. výroku odmítl odvolání vedl. účastníka a. s. N. (jako prvého žalovaného), pod bodem II. výroku změnil rozhodnutí soudu prvého stupně, ohledně povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek, když v ostatních částech výrok prvostupňového soudu potvrdil. Současně však krajský soud zamítl návrh stěžovatele, aby proti citovanému rozsudku bylo připuštěno dovolání. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí shrnul, že soudem prvého stupně byla uložena stěžovateli povinnost vydat oprávněným osobám označené pozemkové parcely, zapsané na výpisu z LV č. 3801 pro k. ú. i obec Ř. Žaloba na vydání těchto nemovitostí, směřující proti vedl. účast. č. 1 (dříve a. s. N.) byla zamítnuta. Při svém rozhodování vycházel odvolací soud jednak ze skutkových zjištění, provedených soudem prvého stupně a rovněž tak z doplněného dokazování, provedeného před odvolacím soudem. Z rozhodnutí č. 1/1992, vydaného přednostou Okresního úřadu Praha - východ o převedení majetku st. p. Stavebního podniku Praha-východ na FNM ČR ze dne 27. 4. 1992, na základě privatizačního projektu zjistil, že dosavadní státní podnik byl zrušen bez likvidace k datu 30. 4. 1992. Z privatizačního projektu pod položkou č. 12, zahrnující restituční nároky, dále odvolací soud konstatoval, že zpracovatel privatizačního projektu nevykázal k nemovitému majetku navrženému k privatizaci žádné uplatněné restituční nároky. Druhostupňový soud dále zdůraznil, že nárok na vydání nemovitostí se týká pozemků, které byly odňaty podle §4 odst. 7 dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., ve znění zák. č. 115/1948 Sb., jakož i dle příslušné vyhlášky a výměru Ministerstva potravinářského průmyslu, a to v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Oprávněné osoby podaly výzvu k vydání nemovitostí dne 21. 8. 1991 a dne 27. 9. 1991. Výzva byla uplatněna včas, včasné i řádné bylo podání žaloby u příslušného soudu. Povinnou osobou, která ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ( tj. ke dni 1. 4. 1991) držela, byl státní podnik Stavební podnik Praha-východ. Nárok na vydání byl uplatněn dříve než bylo rozhodnuto o privatizaci tohoto státního podniku. Majetek přešel na FNM podle §11 odst. 1 a §3 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 cit. zákona byly do privatizovaného majetku zahrnuty i pozemky nárokované restituenty. V důsledku univerzální sukcese přešla na FNM veškerá práva i povinnosti zrušeného státního podniku, tedy i povinnost majetek podléhající restitučnímu nároku oprávněným osobám vydat. Převod pozemků z FNM na akciovou spol. je z hlediska §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neplatný. Do vlastnictví fondu přešel majetek sukcesí - přechodem. Další úkony, které však následovaly, byly pouze převody majetku a jako takové jsou ze zákona absolutně neplatné. Z výše řečeného tedy vyplývá, že právní předchůdce vedl. účast. č. 1 (a. s. N.) se nikdy nestal vlastníkem předmětných pozemků a nemůže být tedy ani osobou povinou k jejich vydání. Právním nástupcem a vlastníkem zrušeného státního podniku se stal FNM, který ve svém postavení vlastníka věci může ve smyslu §126 a násl. o. z. požadovat vydání věcí na každém, kdo je neprávem zadržuje. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl, s poukazem na znění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který podobnou otázku vztahující se k věcné legitimaci povinné osoby, která pozbyla držbu věci po 1. 4. 1991 již řešil. Ústavní stížnost splňuje náležitosti ve smyslu ustanovení §34 ve vtahu k ustanovení §72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a není tedy důvod pro její odmítnutí podle §43 odst. 1, odst.2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedl. účastníky k písemnému vyjádření k obsahu ústavní stížnosti. Účastník řízení - Krajský soud v Praze zdůraznil, že stěžovatel jako účastník řízení před obecnými soudy, nebyl v průběhu pravomocně skončeného soudního řízení poškozen na svých procesních právech, dostalo se mu spravedlivého procesu a nedošlo ani k porušení jeho práva na ochranu majetku, jak to uvádí ve svém podání. Ze všech těchto důvodů navrhuje proto odmítnutí stížnosti jako nedůvodné. Ve věci právního nástupnictví po zaniklé a. s. N. Ústavní soud z předloženého výpisu z obchodního rejstříku, vedeného u KS v Českých Budějovicích oddílu B, vložka 842 ze dne 3. 9. 1999, založeného na č. l. 21 spisu konstatoval, že k datu 31. 12. 1998 byla shora označená a. s. vymazána z obchodního rejstříku, když právním nástupcem této společnosti se staly Potraviny Turnov a. s. Potraviny Turnov a. s. změnily k témuž datu své obchodní jméno na Českou správu nemovitostí, a. s. Vedl. účastník řízení č. 1 - Česká správa nemovitostí, a. s., zastoupená JUDr. M. V., jako právní nástupce a. s. N. uvedla, že oba napadené rozsudky obecných soudů považuje za věcně správné, když označené soudy postupovaly v průběhu řízení i při rozhodování v souladu s platnými právními předpisy při respektování procesních práv účastníků řízení. V další části svého stanoviska poukázal vedl. účastník č. 1 na listinné důkazy, provedené v důkazním řízení před obecnými soudy a zdůraznil, že dřívější a. s. N. se nestala vlastníkem předmětných pozemků a nemohla být tedy ani osobou povinnou k jejich vydání. Právním nástupcem a vlastníkem majetku zrušeného st. p. se stal stěžovatel a je tedy jediným subjektem, který byl ve sporu pasivně legitimován. Závěrem navrhuje potvrzení obou rozsudků (tím má zřejmě na mysli zamítnutí návrhu). Vedl. účastníci č. 2 a 3 ve svém vyjádření, doručenému Ústavnímu soudu dne 22. 10. 1999, zdůrazňují, že jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a bylo prokázáno, že předmětné pozemky dnes zapsané u katastrálního úřadu Praha-východ přešly do vlastnictví čs. státu za podmínek uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) cit. zákona, když tyto skutečnosti nebyly v řízení stěžovatelem zpochybňovány a nejsou napadány ani ústavní stížností. Vzhledem k tomu, že st. p. jako povinná osoba zanikl bez likvidace, uplatnili vedl. účastníci svůj nárok z opatrnosti i u Ministerstva pro správu národního majetku, když předpokládali i možnost vypořádání restitučního nároku za použití ustanovení §47 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vedl. účastníci na vzniklou situaci, tj. že jejich restituční nárok není zahrnut v privatizačním projektu dřívějšího státního podniku, opakovaně písemně upozorňovali jak shora označené ministerstvo, tak i zakladatele tohoto podniku Okresní úřad Praha-východ. Protože však k nápravě či řešení nastalé situace nedošlo, byli tito vedl. účastníci nuceni se obrátit se svým nárokem na soud. Z výše uvedeného vyplývá, že vedl. účastníci postupovali v souladu s právními předpisy, když, jak uvádí, s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již vypořádaly obecné soudy a jsou pouhým opakováním uplatněných námitek v řízení před obecnými soudy. Závěrem zdůrazňují, že za situace, kdy jak zpracovatelé privatizačního projektu, tak i státní orgány, odpovědné za správnost privatizace státního majetku vědomě zamlčeli okolnost, že vůči části majetku býv. st. p. byl řádně uplatněn nárok na vydání ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., přesto bylo s tímto majetkem samotným stěžovatelem dále nakládáno, aniž byly respektovány přísl. právní předpisy. Z tohoto pohledu tedy je převod majetku učiněný stěžovatelem na tehdy nově vzniklou a. s. N. neplatný od počátku, když nemůže být současně přičteno k tíži těmto vedl. účastníkům, že stěžovatel neplnil řádně své povinnosti ve vztahu k privatizovanému majetku státu a tento jeho nedostatek nemůže být na újmu práv oprávněných osob. K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku vedl. účastníci poznamenávají, že návrh je v současné době již nadbytečný, neboť příslušné změny vlastnických práv v katastru nemovitostí byly již provedeny v návaznosti na napadené rozsudky obou soudů. Ústavní soud si spolu s vyjádřeními vyžádal též spis Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 5 C 103/92, ze kterého zjistil, že vedl. účastníci č. 2 a 3 včas podali k tomuto soudu žalobu na vydání věci ve smyslu přísl. ustanovení restitučního zákona. Okresní soud po zjištění, že tito účastníci řízení jsou oprávněnými osobami, dovodil, že předmětné nemovitosti přešly na čs. stát podle §4 odst. 7 dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., ve znění zák. č. 115/1948 Sb., a přísl. vyhlášky a výměru Ministerstva potravinářského průmyslu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, což naplňuje podmínky §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Předmětné nemovitosti měl ve svém držení ke dni účinnosti shora uvedeného zákona, tj. ke dni 1. 4. 1991 bývalý st. p. Stavební podnik Praha-východ. Oprávněné osoby řádně a včas uplatnily proti této povinné osobě nárok na vydání předmětných nemovitostí. Povinná osoba však jejich nárok odmítla s odůvodněním, že pozemky jsou zastavěny a není tedy důvodu pro jejich vydání. Rozsudek prvostupňového soudu ze dne 3. 6. 1997, č. j. 5 C 103/92-169, stanovil povinnost stěžovateli vydat předmětné nemovitosti a zaplatit náklady řízení. V odůvodnění cit. rozhodnutí prvostupňový soud uvedl, že vzhledem k ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. nemovitosti nepřešly na a. s. N., když v důsledku přechodu vlastnického práva (§3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb.) jsou i nadále ve vlastnictví stěžovatele). Ten je v důsledku privatizace a univerzální sukcese právním nástupcem zaniklého st. p. Převod majetku ze stěžovatele na a. s. N. posoudil soud prvého stupně ve smyslu §9 odst. 1 restitučního zákona jako neplatný právní úkon, ze kterého dovodil, že žalovaná a. s. N. není ve věci pasivně legitimována. Ústavní soud po zjištění, že nejsou důvody k přednostnímu projednání podané ústavní stížnosti, neboť uložením povinnosti navrhovateli vydat předmětné nemovitosti nevznikne navrhovateli újma a není tedy důvod ani k vydání předběžného opatření ve smyslu ustanovení §80 či odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, posoudil ústavní stížnost jak z důvodů navrhovatelem tvrzených, tak i z údajného veřejného zájmu na straně navrhovatele k přednostnímu projednání stížnosti a konstatoval, že podaná ústavní stížnost není důvodná. Jak již uvedl odvolací soud, oba obecné soudy se v průběhu řízení ve věci žaloby oprávněných osob na vydání předmětných nemovitostí zaměřily na zkoumání oprávněnosti jejich nároku, aniž by se zabývaly přezkoumáváním privatizačního procesu jako celku či jeho jednotlivých dílčích fází, jak se ve svém podání domnívá navrhovatel. V předmětné věci není spornou skutečnost, že majetek nárokovaný oprávněnými osobami přešel do vlastnictví státu v rozhodném období ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Oprávněné osoby tím, že včas zaslaly výzvu povinné osobě a řádně uplatnily svůj návrh u příslušného soudu, a to v době před rozhodnutím o privatizaci povinné osoby, splnily veškeré podmínky, uložené jim zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k tomu, aby jejich nárok mohl být spravedlivě posouzen a ve smyslu citovaného restitučního zákona o něm rozhodnuto. Takovýto postoj k respektování zákonnosti a ústavnosti v daném případě neprojevily však další subjekty, zúčastněné na procesu privatizace, a to jak zrušený st. p. Stavební podnik Praha-východ, jako zpracovatel privatizačního projektu a osoba povinná, tak ani příslušné Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Pokud se stěžovatel dovolává znění zák. č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je třeba v této souvislosti odkázat na právní závěry, obsažené v nálezu pléna ÚS ze dne 22. 9. 1998, uveřejněného pod č. 281/1998 Sb., kde se zdůrazňuje, že tento zákon rozšířil s časovým odstupem tří let od účinnosti zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, okruh osob oprávněných ze zákona o mimosoudních rehabilitacích o další kategorii osob a tím i rozsah možných restitučních nároků s vědomím, že je třeba chránit i práva a oprávněné zájmy nových vlastníků věcí nabytých v souladu se zákonem o privatizaci. Zde je třeba zdůraznit, že se jednalo o ochranu majetku, který byl právě zák. č. 116/1994 Sb. dodatečně zahrnut do restitucí, přičemž však současně šlo o majetek, s nímž se mohlo až do této doby volně nakládat, tedy i privatizovat jej. Zákonodárce se vydáním zák. č. 116/1994 Sb. snažil zamezit případné nerovnosti mezi uplatněnými nároky oprávněných osob a nově konstituovaných vlastnických vztahů po privatizaci majetku státu. Tímto zákonem tak umožnil nikoli naturální restituci majetku, ale vydání odpovídající náhrady. Ustanovením §3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl vysloven zákaz privatizace majetku na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, když tohoto majetku může být podle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, použito pouze v případě, že restituční nároky nebyly ve stanovené lhůtě uplatněny nebo byly zamítnuty. Z uvedeného vyplývá, že byla-li uplatněna výzva podle znění zák. č. 87/1991 Sb. v době nabytí jeho účinnosti a v časovém rozmezí do 1. 10. 1991, a o uplatněném restitučním nároku nebylo negativně rozhodnuto, nemělo vůbec k privatizaci takového majetku dojít. K aplikaci zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který umožňuje vypořádat restituční nároky oprávněných osob pouze formou náhrad, tedy nikoli naturální restitucí, je možné přistoupit pouze v případech, uvedených v již cit. ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. a dále ve smyslu zák. č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zatímco přechod vlastnictví z dřívějšího Stavebního podniku Praha-východ st. p. na Fond národního majetku ve smyslu zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze považovat za právní úkon, další dispozici s majetkem fondu ve vztahu k nově založené a. s. na základě zakladatelské smlouvy či zakladatelské listiny podle §163 obch. zák. ve vztahu k ustanovení §11 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je již převodem majetku tak, jak o tom hovoří oba rozsudky obecných soudů. Tato skutečnost vyplývá mimo jiné ze znění ustanovení §20 odst. 1 zák. č. 171/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, řešícího působnost Fondu národního majetku. Fond podle cit. ustanovení mimo jiné svým jménem uzavírá smlouvy a činí jiné právní úkony při nakládání se svým majetkem, a to pouze v rámci schváleného privatizačního projektu. Právní úkon tj. dispozice s majetkem Fondu, na nějž byl vznesen restituční nárok, je však vyloučen, s ohledem na znění ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť opačný výklad by umožnil legalizaci obcházení zákazu, uvedeného v ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v §3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K výkladu neplatnosti právního úkonu z hlediska restitučního zákona odkazuje Ústavní soud rovněž na právní závěry tohoto soudu, obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. IV.ÚS 42/94, který svým obsahem koresponduje s právními závěry obou obecných soudů. K námitce stěžovatele, týkající se nemožnosti vydání předmětných pozemků z důvodů jejich údajné zastavěnosti, Ústavní soud zcela odkazuje na odůvodnění stížností napadených rozsudků s tím, že tato otázka byla oběma soudy zcela vyčerpávajícím způsobem již vyřešena. Ústavní soud neshledal v řízení, provedeném oběma obecnými soudy, jakož i v napadených rozsudcích těchto soudů, porušení práv a svobod, jakož i čl. 90 a 95 Ústavy, tvrzených stěžovatelem a byl proto nucen ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zcela zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 29. března 2000