ECLI:CZ:US:2000:2.US.119.2000
sp. zn. II. ÚS 119/2000
Usnesení
II. ÚS 119/2000
1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. B. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 1999, č. j. 8 Co 860/99-53, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 1999, č. j. 25 C 84/98-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 25. 2. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 1999, č. j. 8 Co 860/9953, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 1999, č. j. 25 C 84/98-37.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů je nutné považovat za nezákonné a kolidující s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho i s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Důvody ústavní stížnosti pak stěžovatel spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení §570 odst. 1 občanského zákoníku a ve skutečnosti, že smlouva o vyřešení střetu zájmů z 10. 2. 1992 nebyla nikdy v celém rozsahu nahrazena jinými ujednáními účastníků.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 25 C 84/98.
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 25 C 84/98, vyplývá, že stěžovatel žalobou ze dne 20. 10. 1997 se po vedlejším účastníkovi řízení OKD, a. s. Ostrava, Důl D., o. z. domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 1 981 040,- Kč s příslušenstvím za zničené obydlí z důvodu, že kupní smlouvu o prodeji jeho domu vedlejšímu účastníkovi podepsal v tísni. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 5. 1999, č. j. 25 C 84/98-37, návrh stěžovatele zamítl a odvolací soud na základě odvolání stěžovatele pak rozsudek soudu prvého stupně rozsudkem ze dne 4. 11. 1999, č. j. 8 Co 860/99-53, potvrdil.
11. ÚS 119/2000
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 4. 5. 2000 zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud ve svém posouzení dospěl k názoru, že práva a povinnosti účastníků založené smlouvou ze dne 10. 2. 1992 byly zcela nahrazeny novými závazky, které si účastníci ujednali v kupní smlouvě ze dne 28. 4. 1992. Proto aplikace ustanovení §571 občanského zákoníku nebyla v daném případě na místě.
Okresní soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 5. 2000 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastník řízení OKD, a. s. Ostrava, Důl D., o. z. doručil ústavnímu soudu vyjádření ze dne 17. 4. 2000, nesplnil však podmínku stanovenou v ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. nebyl zastoupen advokátem a proto nemohlo být k jeho vyjádření přihlédnuto.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) a čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o zaplacení náhrady škody věcí posouzení obecných soudů, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů uvedenými v jejich rozhodnutích. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu respektována, a tak tornu podle názoru ústavního soudu v předmětné věci bylo, není ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu, svazek 3, str. 281).
Podle čl. 1 Ústavy ČR je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Podle čl. 90 Ústavy ČR soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 95 Ústavy ČR pak stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Tato ustanovení ústavy ČR určují základní
11. ÚS 119/2000
principy jednání soudu v právním státě. Poukaz stěžovatele na porušení jeho práv zakotvených v těchto článcích Ústavy je zcela bezpředmětný.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, tento článek stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Tato uvedená práva stěžovatele postupem soudu nebyla porušena. Stěžovateli bylo umožněno, aby podal žalobu i opravný prostředek, jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací, o jeho věci jednaly a vydaly příslušná rozhodnutí, ve kterých podrobně rozvedly úvahy, které je vedly k jejich rozhodnutí
Je tedy zřejmé, že interpretací a aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena namítaná základní práva a svobody stěžovatele, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. srpna 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu