Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.02.2000, sp. zn. II. ÚS 119/97 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 25/17 SbNU 185 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.119.97

sp. zn. II. ÚS 119/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě , v právní věci ústavní stížnosti E. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.1.1997, č.j. 45 Ca 116/96, za účasti Okresního úřadu L. - pozemkového úřadu, Správy a údržby silnic L., Družstva L., Státního statku Ž. a Pozemkového fondu České republiky, jako vedlejších účastníků, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.1.1997, sp. zn. 45 Ca 116/96, a rozhodnutí Okresního úřadu L., okresního pozemkového úřadu ze dne 2.5.1996, č.j. 813/96-R/3132/92/So, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze stěžovatel uvádí, že uvedeným rozsudkem a restitučním řízením, jež napadenému rozsudku předcházelo, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 90 Ústavy, které soudu ukládá stanoveným způsobem, a tedy i v souladu s občanským soudním řádem, poskytovat ochranu základním lidským a občanským právům. Stěžovatel je přesvědčen, že současně bylo porušeno i právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo garantované čl. 4 odst. 1 Listiny. Jádro věci spočívá podle stěžovatele v závěru, ke kterému dospěl krajský soud poté, co doplnil důkazní řízení za účelem zjištění, zda v daném řízení byl či nebyl zneužit dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to, že konfiskace zemědělského majetku V. Č. byla provedena po právu a že V. Č. podle §1 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. pozbyl československé státní občanství a že restituce předmětného majetku podléhá režimu zákona č. 243/1992 Sb. Protože prý nebylo prokázáno, že V. Č., zemřelý dne 16.2.1948, nabyl zpět československé státní občanství, nesplňuje podmínky oprávněné osoby podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a proto ani stěžovatel, jeho vnuk, není oprávněnou osobou k vydání předmětného majetku ve smyslu §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. V tomto právním názoru spatřuje stěžovatel porušení svých shora uvedených základních práv a svobod. Dále ve své ústavní stížnosti předestírá argumentaci, podle které dekrety prezidenta Beneše, týkající se majetkového postihu sudetských Němců, ztratily účinnost přijetím Listiny a jejím vtělením do Ústavy ČR, a proto podle názoru stěžovatele nelze z nich vyvozovat takové právní závěry, jak to učinil krajský soud, jakož i Okresní úřad Louny, okresní pozemkový úřad. Krajský soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. E. H., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že se ztotožňuje s názorem Ústavního soudu ČR o platnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Okresní úřad L., okresní pozemkový úřad, jako vedlejší účastník uvádí, že nemovitosti byly původnímu vlastníkovi konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. V. Č. se v roce 1939 přihlásil k německé národnosti a byl považován za osobu německé národnosti. Po roce 1945 nezískal znovu zpět československé státní občanství, a proto ani osoba uplatňující nárok na vydání nemovitostí, vnuk E. Č., nemohla být oprávněnou osobou. Dále se Okresní úřad L., okresní pozemkový úřad, vzdal práva být vedlejším účastníkem. Správa a údržba silnic L., Družstvo L. a Státní statek Ž. se vzdaly práva být vedlejším účastníkem. Pozemkový fond České republiky se jako vedlejší účastník, ačkoliv byl doloženě obeslán, k věci nevyjádřil. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, č.j. 45 Ca 116/96, Ústavní soud zjistil, že původní vlastník požadovaných nemovitostí V. Č. byl vyhláškou Okresního národního výboru v Žatci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. označen za osobu německé národnosti a předmětný majetek mu byl podle citovaného dekretu zkonfiskován. Konfiskace byla potvrzena rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze ze dne 19.7.1948. Okresní úřad L., okresní pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 2.5.1996, č.j. 813/96-R/3132/92/So, určil, že stěžovatel není vlastníkem ideální poloviny nemovitostí ve výroku rozhodnutí blíže vyznačených, když dospěl k závěru, že u V. Č. nejsou splněny podmínky oprávněné osoby podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Ve svém rozhodnutí se pozemkový úřad soustředil na zjištění, zda V. Č. při sčítání lidu v roce 1939 podepsal sčítací arch, na kterém se přihlásil k německé národnosti. Tento sčítací arch se však pozemkovému úřadu nepodařilo opatřit. Dále své rozhodnutí opřel o "odvolání" občanů obce L. ze dne 26.10. a 3.11.1947, podle nichž jmenovaný již za první republiky podporoval Němce a za okupace vždy vystupoval jako Němec. V předmětné věci šlo již o druhé rozhodnutí pozemkového úřadu, když předchozí rozhodnutí ze dne 13.3.1995, č.j. 443/95-R/3132/92/So, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17.10.1995, č.j. 25 Ca 170/95-19, z důvodu nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci a věc byla vrácena pozemkovému úřadu k dalšímu řízení, v němž měl podle vysloveného právního názoru krajského soudu vyřešit spornou otázku, zda v daném případě nedošlo ke zneužití dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a k tomu účelu bezpečně zjistit, zda V. Č. měl skutečně při sčítání v roce 1939 zapsánu národnost německou, s tím, že zjistí-li se, že tomu tak bylo, pak je třeba vycházet z toho, že konfiskace jeho zemědělského majetku podle citovaného dekretu prezidenta republiky byla provedena po právu, že V. Č. přímo na základě dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. československé státní občanství pozbyl a že restituce předmětného majetku podléhá režimu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Pozemkovému úřadu se nepodařilo zjistit, zda V. Č. měl skutečně při sčítání lidu v roce 1939 zapsánu národnost německou, přesto vydal shora citované rozhodnutí ze dne 2.5.1996. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, ve kterém namítá, že pozemkový úřad považuje za důkazy tvrzení a skutečnosti, které má jen z doslechu a které nebyly předloženy, a zpochybňuje hodnocení důkazů provedené pozemkovým úřadem. Namítá, že nebyl vzat v úvahu důkaz předložený navrhovatelem, a to potvrzení Okresního úřadu v L., referátu vnitřních věcí, ze dne 15.2.1996, č.j. RVV 4120/95, z něhož vyplývá, že V. Č. byl nepřetržitě českým občanem, který koresponduje s osvědčením o československém státním občanství V. Č. ze dne 25.4.1946. Krajský soud v Praze provedl doplnění důkazního řízení o sdělení Státního ústředního archivu v Praze ze dne 19.12.1996, zn. SÚA 2933/30-90, které si vyžádal a ve kterém se potvrzuje, že V. Č. měl ve sčítacím archu sčítání lidu Československé republiky ze dne 1.12.1930 zapsánu státní příslušnost československou, národnost českou, a ve sčítacím archu ze dne 17.5.1939 má W. Č. zapsánu mateřskou řeč německou, národnost německou, státní příslušnost Deutsches Reich. Ke sdělení byla přiložena kopie posudku soudního znalce písma ze dne 25.4.1948, ze kterého vyplývá, že podpis na sčítacím archu z roku 1939 je vlastnoručním podpisem V. Č. . Krajský soud na základě uvedených důkazů má za prokázané, že se V. Č. v roce 1939 přihlásil k německé národnosti a uvedený sčítací arch vlastnoručně podepsal. Z toho dospěl krajský soud k závěru, že konfiskace zemědělského majetku V. Č. podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., potvrzená rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze ze dne 19.7.1948, byla provedena po právu, že V. Č. podle §1 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. pozbyl československé státní občanství a že restituce předmětného majetku podléhá režimu zákona č. 243/1992 Sb. K námitkám stěžovatele, ve kterých se odvolává na osvědčení o československém státním občanství V. Č., vydané Okresním národním výborem v Ž. dne 28.4.1946, a potvrzení Okresního úřadu, referátu vnitřních věcí ze dne 15.2.1996, jež mají potvrzovat, že V. Č. byl nepřetržitě českým občanem, nikdy československé občanství neztratil a není třeba zjišťovat, podle jakého právního předpisu nabyl zpět československé státní občanství, krajský soud uvádí, že s nimi nelze souhlasit, neboť uvedené listiny nemají náležitosti ani osvědčení ve smyslu §1 odst. 4, ani rozhodnutí o zachování československého státního občanství ve smyslu §2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., a nemohou nic změnit na tom, že V. Č. československé státní občanství podle §1 citovaného ústavního dekretu pozbyl. Protože nebylo prokázáno, že V. Č., zemřelý dne 16.2.1948, nabyl zpět československé státní občanství, nesplňuje podmínky oprávněné osoby podle §2 odst. 1 zákona č. 243/2992 Sb., a proto ani stěžovatel, jeho vnuk, není oprávněnou osobou ve smyslu §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. Rozhodnutí pozemkového úřadu krajský soud potvrdil jako jsoucí v souladu se zákonem. Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých nálezech uvedl, nepřísluší mu přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů ani správních orgánů, a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavně zaručená práva, mezi nimi právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces. Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Opodstatněnost ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v nedostatečném zjištění skutkové stránky věci a zhodnocení podstatných podkladů pro rozhodnutí, resp. důkazů ze strany Okresního úřadu L. - pozemkového úřadu a Krajského soudu v Praze, které se staly příčinou nesouladu jimi vydaných rozhodnutí se sledovanými ústavními principy. Krajský soud i pozemkový úřad, který ve smyslu ustanovení §250r občanského soudního řádu byl vázán právním názorem soudu vysloveným v jeho předchozím rozsudku, se jednostranně soustředily na prokazování skutečnosti, že V. Č.. se při sčítání v roce 1939 přihlásil za Němce, což se podařilo průkazně doložit teprve v řízení před krajským soudem. V řízení před pozemkovým úřadem i před krajským soudem bylo tedy zkoumáno pouze naplnění ustanovení §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., které se vztahovalo na československé státní občany národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, a pozbyli proto dnem nabytí takové státní příslušnosti československé státní občanství, a vzaly za prokázané, že V. Č. byl německé národnosti a pozbyl československého státního občanství ze zákona. Uvedené orgány se však dostatečně nevypořádaly s důkazy, na které upozorňoval stěžovatel, tj. s osvědčením o československém státním občanství V. Č. z roku 1946 a potvrzením o jeho občanství z roku 1996, přičemž tato otázka je v dané věci stejně podstatná, jako byla otázka jeho přihlášení se za Němce v roce 1939, a to pro posouzení možnosti aplikace ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., s jeho vazbou na ustanovení §1 odst. 4 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Uvedené ustanovení ústavního dekretu ve vztahu k Čechům, Slovákům a příslušníkům jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, stanoví, že se neposuzují podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li krajský národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností. V uvedené souvislosti nebylo spolehlivě zjištěno, zda V. Č. podal žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti, resp. jaký byl výsledek tohoto řízení, resp. také, o jaké podklady se opíral okresní národní výbor při vydávání osvědčení o státním občanství v roce 1946. Zjištění u Státního ústředního archivu, které v tomto ohledu provedl krajský soud, a z něhož vyplynulo, že v dochovaných registraturních pomůckách a uložených spisech fondů Zemský úřad Praha a Zemský národní výbor Praha se nenacházejí záznamy týkající se státního občanství V. Č. a že v dochovaných písemnostech fondu Ministerstva vnitra se nenacházejí žádné materiály o československém státním občanství V. Č., nelze považovat za dostačující, neboť spisy, vztahující se k otázkám pozbytí státního občanství podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., mohou být archivovány rovněž v příslušném státním okresním archivu (k tomu např.: Černý, J., Valášek, M.: České státní občanství, Linde Praha, 1996, str. 418). Další zjištění ve vztahu k řešení otázky event. nabytí říšskoněmeckého státního občanství V. Č. mohou být provedena u Státního ústředního archivu ve fondu Německého státní občanství, ve kterém jsou evidovány žádosti protektorátních občanů o udělení říšskoněmeckého státního občanství. K právní povaze osvědčení o státním občanství vydaného V. Č. v roce 1946 Ústavní soud poznamenává, že vydávání osvědčení o státním občanství bylo zavedeno vyhláškou č. 225/1926 Sb., ve znění vyhlášky č. 108/1928 Sb. K jejich vydání byly příslušné okresní úřady a později okresní národní výbory podle domovské obce žadatele. Povinností okresního národního výboru, s ohledem na ústavní dekret č. 33/1945 Sb., bylo zjistit, zda žadatel byl československým státním občanem do okupace Československa a že tohoto státního občanství nepozbyl. V oběžníku ministerstva vnitra ze dne 20.11.1946, č. A-4000-12/11-46-VI/3, bylo m.j. stanoveno, že zvýšená pozornost má být věnována vydávání osvědčení osobám, u nichž nastala nebo se předpokládala ztráta československého státního občanství podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. Z těchto důvodů a za daného skutkového stavu nelze podle názoru Ústavního soudu bez dalšího přisvědčit argumentaci pozemkového úřadu a krajského soudu, ve které se dovozuje, že V. Č. pozbyl československé státní občanství podle §1 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. a že nebylo prokázáno, že jmenovaný nabyl československé státní občanství zpět, a nesplňuje tedy podmínky oprávněné osoby podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obdobně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 261/98 nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že jakkoliv se dokazování v naznačeném směru může jevit jako obtížné a problematické, nelze vyvázat orgány veřejné moci ze zákonné a ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu oprávněných zájmů účastníků řízení a stanoveným postupem poskytovat ochranu jejich právům. Procesní čistota v řízení před orgány veřejné moci, a to zejména před soudy, je nejen zákonným, ale současně také ústavním principem, jehož postuláty nelze přehlížet nebo obcházet, zejména pokud obecné soudy ve správním soudnictví nerozhodují v plné jurisdikci. Pro úplnost a in eventum považuje Ústavní soud za potřebné upozornit, že osoby, které československé státní občanství nepozbyly, nelze v souladu s již konstantní judikaturou Ústavního soudu (např. ve věci sp.zn. III. ÚS 39/95 nebo III. ÚS 225/96) z režimu zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyloučit. Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení, pokud jde o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že uvedeným postupem Okresního úřadu L., okresního pozemkového úřadu, a Krajského soudu v Praze došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a ze strany soudu k odepření ochrany jeho právům zákonem stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy České republiky. V ústavní stížnosti namítanému porušení práva garantovaného v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nemůže Ústavní soud přisvědčit, neboť citované ustanovení představuje závazné pravidlo pro vykonavatele veřejné moci při ukládání povinností, resp. odpovídající právo adresátů, vůči nimž je veřejná moc formou ukládání povinností vykonávána. V daném případě však, kdy soud rozhodoval o právech účastníků a měl poskytovat ochranu jejich právům, o ukládání povinnosti nešlo. Stejně tak Ústavní soud nemůže akceptovat ústavněprávní argumentaci stěžovatele, když ze skutečnosti, že dekrety prezidenta republiky ztratily účinnost a i když zůstávají součástí právního řádu, dospívá k závěru, že z nich nelze vyvozovat závěry, jak to učinil krajský soud a pozemkový úřad. Uvedenou argumentaci nelze v obecné rovině přijmout zejména z toho důvodu, že pozemkový úřad a krajský soud při svém rozhodování neaplikovaly přímo citované dekrety prezidenta republiky, nýbrž posuzovaly stěžovatelův uplatněný restituční nárok a naplnění znaků oprávněné osoby podle zákona č. 243/1993 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a který v některých svých ustanoveních reaguje na dřívější aplikaci citovaných dekretů prezidenta orgány poválečného československého státu, a naopak otevírá možnost pro odstranění některých křivd, ke kterým při této aplikaci došlo. Ústavní soud, i když se zcela neztotožnil s ústavněprávní argumentací stěžovatele, ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.1.1997, sp. zn. 45 Ca 116/96, zrušil. Zároveň Ústavní soud z důvodů procesní ekonomie zrušil rozhodnutí Okresního úřadu Louny, okresního pozemkového úřadu, ze dne 2.5.1996, čj. 813/96-R/3132/92/So, jak uvedeno ve výroku. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. února 2000