ECLI:CZ:US:2000:2.US.131.2000
sp. zn. II. ÚS 131/2000
Usnesení
II. ÚS 131/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. G., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 192/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 2. 3. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 192/99. Napadeným rozsudkem projednal Nejvyšší soud ČR stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ČR ve prospěch obviněných Š. B. a J. K. a rozhodl tak, že rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 27. 12. 1954, sp. zn. 2 To 228/54, byl porušen zákon v ustanoveních citovaných v rozhodnutí tohoto rozsudku v neprospěch obviněného Š. B. a pravomocným rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 52/54, byl porušen zákon v ustanoveních citovaných v rozhodnutí tohoto rozsudku v neprospěch obviněného J. K. a oba rozsudky zrušil. Dále zrušil rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv. 256/90, ohledně obviněného Š. B. a rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 5. 9. 1991, sp. zn. 1 Rtv 81/91, ohledně obviněného J. K., jakož i všechna další rozhodnutí, jež na všechny výše citované rozsudky obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně zastavil trestní stíhání obviněných Š. B. a J. K. pro skutek spočívající v tom, že od konce října 1954 po nástupu vojenské základní služby k útvaru v Karviné odmítali plnit do 2. 11. 1954, kdy byli vzati do vazby, povinnosti s touto službou související, a odvolávali se na své náboženské přesvědčení, že jsou Svědky Jehovovými a Adventisty sedmého dne, v čemž obžaloba spatřovala trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona ve znění zákona č. 86/1950 Sb.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Š. B., J. K., M. H. a stěžovatel byli v roce 1954 povoláni k výkonu vojenské základní služby. Všichni čtyři tuto službu odmítli, a to z náboženských důvodů. Rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1954, sp. zn. T 52/54, byli všichni jmenovaní odsouzeni pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Dne 4. 11. 1999 podal ministr spravedlnosti ČR stížnost proti tomuto rozsudku v části týkající se J. K. a ve stejné stížnosti napadl ministr spravedlnosti i
II. ÚS 131/2000
rozsudek Vyššího vojenského soudu v Trenčínč ze dne 27. 12. 1954, sp. zn. 2 To ě228/54, v části týkající se pana Š. B.. Dne 18. ledna 2000 požádal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce, aby Nejvyšší soud ČR ve smyslu ustanovení §269 odst. 2 a §261 trestního řádu vyhodnotil v řízení důkazy také se zřetelem ke stěžovateli. Nejvyšší soud ČR se však v napadeném rozsudku věcí stěžovatele nezabýval, pouze v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že nemohl akceptovat návrh obhájce obou obviněných, aby v daném případě byla aplikována zásada beneficia cohaesionis i ve prospěch M. H. a stěžovatele, nebot' pro tento postup nebyly splněny zákonné předpoklady §269 odst. 2 a §261 trestního řádu, nebot' důvod, pro který stížnost pro porušení zákona byla podána, prospíval pouze obviněným Š. B. a J. K. Napadeným rozsudkem byla tak podle tvrzení stěžovatele porušena jeho základní práva zaručená čl. 4 odst. 4, čl. 15 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Ústavní soud, při včasném podání ústavní stížnosti, se byl nucen nejprve zabývat otázkou, zda je stěžovatel oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti, když ze strany Nejvyššího soudu ČR se jedná o rozhodnutí, kterým byla řešena stížnost ministra spravedlnosti ČR pro porušení zákona. Toto oprávnění nelze stěžovateli přiznat, nebot' stížnost pro porušení zákona nebyla podána v jeho prospěch.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Účastníkem řízení o ústavní stížnosti je pak stěžovatel a státní orgán, nebo i jiný orgán veřejné noci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Zákon č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v citovaném ustanovení §72 odst. 1 písm. a) taxativně vymezuje rozsah oprávněných osob k podání ústavní stížnosti. Takovou osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v případě, že se sama za účastníka považuje, a případně se cítí dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nezbytnou podmínkou tedy je, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení a jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno. Stěžovatel nebyl účastníkem tohoto řízení a proto není ani oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti.
Za tohoto stavu věci nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost ve smyslu ustanovení
43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako ústavní stížnost podanou někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. 3. 2000
Vojtěch Cepl, soudce Ústavního soudu