ECLI:CZ:US:2000:2.US.134.98
sp. zn. II. ÚS 134/98
Usnesení
II. ÚS 134/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele J.Š., zastoupeného advokátem JUDr. R.V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 1997, čj. 31 Ca 266/96-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 24. 3. 1998 doručena ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 1997, čj. 31 Ca 266/96-18.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na řádný a spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jakož i práva na soudní ochranu vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále je toho názoru, že došlo i k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Podle názoru stěžovatele se v případě přijetí částky 120 000,Kč jednalo o příjem nahodilý, který nepodléhá zdanění daní z přidané hodnoty a dále se jednalo o službu do zahraničí, která je od daně z přidané hodnoty rovněž osvobozena. FŘ ve svém rozhodnutí dovodilo, že se jedná o příjem za zprostředkování prodeje dřeva. Krajský soud v Hradci Králové se pak otázkou vztahu nahodilého příjmu ze zprostředkovatelské činnosti k předmětu podnikání vůbec nevyjádřil, ač to podle stěžovatele v dané souvislosti bylo rozhodující pro právní kvalifikaci tohoto příjmu. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítl, že ani finanční orgány, ani žalovaný nezdůvodnil, v čem nebo čím je předložené potvrzení o platbě v rozporu s ustanovením §46 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen zákon o DPH ), jejich rozhodnutí jsou tudíž zmatečná a nepřezkoumatelná.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření a spis Krajského soudu v Hradci Králové a FŘ.
II. ÚS 134/98
Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že stěžovateli byla na základě výsledků daňové kontroly doměřena dodatečným platebním výměrem č. 22/96 ze dne 20. 3. 1996 daň z přidané hodnoty za měsíc říjen 1994 ve výši 27 600,- Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím FŘ, ze dne 24. 10. 1996, čj. 2134/130/96-Vaš, zamítnuto. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu v řízení podle části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu. Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel nepředložil v průběhu daňového řízení žádný důkaz, který by svědčil o tom, že příjem ve výši 120 000,- Kč je příjmem, jenž ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona o DPH a ustanovení §2 obchodního zákoníku, není zdanitelným plněním, případně je plněním od daně, ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 zákona o DPH, osvobozeným.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 10. 1998 uvedl, že v daném případě je přesvědčen, že rozhodnutí napadené ústavní stížností je v souladu s platnými právními předpisy i právy zaručenými Ústavou ČR a Listinou, neboť na základě důkazů předložených stěžovatelem, lze jednoznačně vyvodit závěr, že daň z přidané hodnoty ve výši 27 600,- Kč byla vyměřena v souladu se zákonem, když nebylo prokázáno, že příjem není zdanitelným plněním nebo že je od daně osvobozen. Ochrana práv stěžovatele tedy byla poskytnuta zákonem stanoveným způsobem. Proto krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
FŘ ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 10. 1998 uvedlo, že setrvává na svém stanovisku vyjádřeném v rozhodnutí ze dne 24. 10. 1996, čj. 21 34/130/96-Vaš, ztotožňuje se správním názorem Krajského soudu v Hradci Králové k této věci, vyjádřeném v napadeném rozsudku a vzdalo se práva být vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Hradci Králové a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti stěžovatele věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry, které přijaly jak finanční úřady, tak i obecný soud. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že správní orgány nebo soud nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
II. ÚS 134/98
Ústavní soud při přezkoumání průběhu správního řízení i přezkumného řízení soudního dospěl k závěru, že finanční úřady i soud postupovaly v souladu s platnými předpisy, daly stěžovateli možnost účastnit se jednání, vystupovat před těmito orgány se svými návrhy a uvádět svá stanoviska, a proto konstatoval, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, ani právo stěžovatele na poskytnutí ochrany právům zákonem stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy ČR.
Pokud se týká dále namítaného porušení práva stěžovatele podle čl. 11 odst. 5 Listiny, který stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že to znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání sankcí atp. upravuje zákon. Obecně je daňové řízení postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat, ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud tedy správce daně určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ i daň na základě výsledků dokazování. Pokud správce daně dospěl k závěru, že zprostředkování prodeje dřeva je činností plně související s podnikatelskou činností stěžovatele a příjem z ní nelze uznat jako nahodilý, nelze dovodit porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.
Je tedy zřejmé, že ani interpretací a aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena namítaná základní práva a svobody stěžovatele, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. 5. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu