ECLI:CZ:US:2000:2.US.137.2000
sp. zn. II. ÚS 137/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti P.K., zastoupeného JUDr. P. V., advokátem, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR ze dne 14. 12. 1999, č.j. 2016/99-Jak-B, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2000, domáhal, aby Ústavní soud zrušil rubrikované rozhodnutí ministra spravedlnosti, neboť jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele se nejednalo o bezdůvodnou žádost a proto nemohla být ministrem spravedlnosti zamítnuta. Ministr spravedlnosti měl proto předložit žádost prezidentu republiky, který měl poté rozhodnout sám.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen. Ústavní soud proto posoudil další podmínky pro podání ústavní stížnosti. Zaměřil se především na otázku, zda je v našem právním řádu založeno právo na udělení milosti prezidentem republiky a došel v souladu se svou již ustálenou judikaturou k závěru, že takové základní právo fyzické osoby dáno není. Ústavní soud se může zabývat pouze ústavní stížností toho, kdo je nositelem základního práva nebo svobody podle ústavního zákona nebo mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Žádost o milost proto nelze hodnotit jako procesní prostředek, který zákon poskytuje k ochraně základního práva nebo svobody.
Udělování milosti podle čl. 62 písm. g) Ústavy ČR je prerogativou, výsadním právem prezidenta republiky. Z ústavního hlediska nejde o subjektivní veřejné právo fyzické osoby. Proto nelze dovodit ani příslušnost Ústavního soudu k projednání takového podání (byť označeného jako ústavní stížnost), ať již podal žádost o milost kdokoliv. Kompetence Ústavního soudu je taxativně vypočtena v čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR. Rozhodování o jakékoli formě vyřízení žádosti o milost pod tento výčet nespadá, když z ústavních předpisů pro žadatele nárok na určitou formu vyřízení nevyplývá.
Prezident může milost udělit i bez žádosti a může volit formu, jakou bude na žádost reagovat. Proto nebylo nutno zabývat se argumentací stěžovatele, když tomu žádné základní právo nesvědčí a Ústavní soud současně není příslušný přezkoumávat rozhodnutí, kterými se vyřizují žádosti o milost. Ústavní stížnost tak neotevírá cestu k přezkoumání postupu vyřizování žádostí o milost podle §366 odst. 2 tr. ř. a podle Rozhodnutí prezidenta republiky č. 33/1994 Sb.
Z tohoto hlediska proto takový návrh nutno hodnotit jako podaný někým zjevně neoprávněným podle čl. 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a podle čl. 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 17. 5. 2000