ECLI:CZ:US:2000:2.US.145.2000
sp. zn. II. ÚS 145/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. J. H., advokátem, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze z 28.12. 1999 č.j. KZt 1781/99-8 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze z 28.12.1999 č.j. KZt 1781/99-8, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky-Obvodního úřadu vyšetřování Praha 4 z 22.10. 1999 ČVS:OVV-2108/40-98-CN o přibrání znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ke zkoumání jeho zdravotního stavu v souvislosti s trestným činem, pro který je stíhán, a byla zamítnuta jeho žádost o navrácení lhůty.
Stěžovatel je přesvědčen o odepření práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na obhajobu v přípravném řízení trestním ( čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jež může způsobit narušení jeho soukromí, cti, pověsti a důstojnosti (čl. 10 Listiny základních práv a svobod). Nesprávnost rozhodnutí orgánu, který rozhodoval o jeho stížnosti spatřuje v nesouladu mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním. Vytýká státnímu zástupci, že posoudil formálně opodstatněnost důvodů, které způsobily zmeškání lhůty k podání stížnosti (neodkladná hospitalizace, změna obhájce). Stěžovatel také vyjadřuje názor, že k psychiatrickému vyšetření obviněného je třeba přistupovat obezřetně, neboť je stejně jako pozdější prezentace jeho výsledků způsobilé narušit jeho soukromý a rodinný život, osobní čest a dobrou pověst. Vyšetřovaný je povinen s psychiatrem spolupracovat a odmítne-li, může být jeho duševní stav zkoumán v nemocnici. Stěžovatel je přesvědčen, že v daném případě k vyšetřování jeho duševního stavu není důvod.
Z přiložené kopie napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že státní zástupce náležitě a přiléhavě odůvodnil, proč nevyhovuje stěžovatelově žádosti o navrácení lhůty a zamítá stížnost pro opožděnost. Doklady o stěžovatelově pracovní neschopnosti hodnotil podle své úvahy. Ústavní soud není obecnou přezkumnou instancí. Zasáhne jen tehdy, když postup orgánu veřejné moci představuje zásah do základního práva nebo svobody. Na ústavní rovinu (právo na soudní a jinou právní ochranu) nemůže však případ přenést chyba, které se státní zástupce dopustil ve výroku svého usnesení, jestliže sice správně uvedl, že stížnost zamítá podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu, nesprávně však tento výrok rozvedl slovy "neboť není důvodná", jež s uvedeným zákonným ustanovením nekorespondují.
Stěžovateli nebylo odepřeno ani právo na obhajobu, neboť mu nic nebránilo v tom, aby prostřednictvím zvoleného obhájce činil ve stanovených lhůtách procesní úkony na svoji obhajobu. Stěžovatel však není stíhán pro trestný čin ani za okolností, kdy je obhajoba nutná ( §36 trestního řádu).Výměna obhájce byla plně v jeho režii a bylo na něm, jak problémy z toho vyplývající vyřeší.
Ústavní soud připouští, že vyšetřování duševního stavu obviněného se dotýká jeho základních práv, jakými jsou ochrana jeho soukromého a rodinného života nebo osobní cti. Může za určitých okolností vést i k narušení jeho dobré pověsti.Trestní represe však ve všech fázích znamená určité omezení základních práv (osobní svobody, soukromí, majetkových práv). Z toho však nelze přímo dovozovat její neústavnost. Zákonodárce i orgány činné v trestním řízení musí v různých rovinách porovnávat stupeň její nutnosti s intenzitou zásahů do osobní a rodinné sféry obviněného. Teprve v případě zřejmého nepoměru může Ústavní soud zasáhnout. Stěžovatelovo hodnocení některých aspektů vyšetřování duševního stavu je mylné. Orgány činné v trestním řízení a také znalci jsou vázáni povinností mlčenlivosti. Ústavní vyšetření duševního stavu nemůže být nařízeno v každém případě, kdy obviněný odmítá spolupracovat. K tomuto opatření, vzhledem k intenzitě zásahu do osobnostní sféry, jsou stanovena velmi přísná kriteria. Postih obviněného v případě, že odmítá spolupracovat, spočívá pouze v riziku nezjištění polehčujících okolností nebo nepříčetnosti.
Ze všech uvedených důvodů senát shledal stěžovatelovu ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení není přípustné odvolání.
V Brně dne 5. dubna 2000
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu