ECLI:CZ:US:2000:2.US.148.98
sp. zn. II. ÚS 148/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky v právní věci navrhovatele společnosti P., zastoupené advokátem JUDr. L.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 19 Co 576/97-116, ze dne 5. 11. 1997, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, čj. 18 C 104/96-88, ze dne 10. 6. 1997, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterým mu byla uložena povinnost vydat žalobci (nyní vedlejšímu účastníkovi) do 3 dnů od právní moci rozsudku jím zadržované vozidlo tovární značky Hyundai Sonata GLSi 2.0, a v téže lhůtě zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.850,- Kč na účet jeho právního zástupce. V návrhu objasnil, že účastníci spolu uzavřeli smlouvu o dílo dle §536 a násl. obch. zák., spočívající v opravě havarovaného automobilu.
Dle názoru soudu nebyla oprava vozidla řádně provedena, nedošlo k zániku závazku, za tohoto stavu věci se cena za zhotovení díla nestala dosud splatnou a proto stěžovateli nemohla vzniknout splatná pohledávka, která by vedla ke vzniku zadržovacího práva podle §151s OZ a proto ani právní důvod k zadržování předmětného automobilu.
Stěžovatel upozornil, že odvolací soud nevzal v úvahu a řádně nezhodnotil skutečnost, že ačkoliv žalobce v této právní věci tvrdil, že dílo nebylo dosud řádně provedeno, nedomáhal se řádného ukončení a předání díla či odstranění předmětných vad, ale vydání vozidla. Soud tak neakceptoval nedostatek aktivní legitimace žalobce k podání žaloby na vydání věci, neboť mezi žalobcem a žalovaným i nadále platí řádně uzavřená smlouva o dílo, na jejímž základě je žalovaný (nyní stěžovatel) povinen ze zákona dílo řádně ukončit a předat žalobci a ten je povinen dílo převzít a zaplatit. Z těchto důvodů stěžovatel automobil nedrží na základě ustanovení §151s OZ (zadržovací právo), ale drží jej oprávněně v souladu s ustanovením §536 a násl. obch. zák. Vydáním vozidla by mu bylo znemožněno jednou provždy splnit závazek ze smlouvy o dílo a na druhé straně umožnit žalobci získat řádně ukončené, ale dosud nepředané (v daném případě opravené) vozidlo bez jeho zaplacení. Stěžovatel má za to, že nezákonné rozhodnutí soudu představuje ve svých důsledcích pro stěžovatele značný zásah do jeho ústavně zaručeného práva na nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu.
Ústavní soud přezkoumal stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 18 C 104/96, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právními závěry, ke kterým obecné soudy po provedeném dokazování dospěly. Z připojeného spisu si Ústavní soud ověřil, že obecné soudy provedly dostačující dokazování, v jehož rámci zjistily, že mezi účastníky řízení byla dle ustanovení §536 obch. zák. uzavřena smlouva o dílo, za něž byla sjednána předběžná cena 300.000,- Kč a tuto cenu žalobce (nyní vedlejší účastník) již uhradil. Nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo k dohodě o zvýšení ceny ani k oznámení o nutnosti překročení předběžně sjednané ceny dle §547 odst. 5 obch. zák., proto ani ke vzniku pohledávky žalovaného vůči žalobci. Nedošlo rovněž ani ke vzniku pohledávky jako sjednané smluvní pokuty. Z provedených důkazů dále bylo zjištěno, že oprava vozidla dosud nebyla řádně provedena, vozidlo bylo stěžovateli předáno k odstranění vad a tudíž ani nedošlo k zániku závazku, stěžovateli proto nemohla vzniknout splatná pohledávka, která by jej opravňovala k výkonu zadržovacího práva dle §151s OZ. Dovolání proti rozhodnutí městského soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné dle ustanovení §243 písm. b) odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z ústavní stížnosti, tedy tvrzení stěžovatele, i z připojeného spisu je zřejmé, že stěžovatel na základě objednávky převzal dne 27. 3. 1995 k opravě automobil, přičemž se zavázal opravu provést ve lhůtě 1 měsíce až 6 týdnů za cenu 300.000,- Kč. Stěžovatel jako zhotovitel nepostupoval dle ustanovení §547 obch. zák. ani neuzavřel dohodu o změně díla spočívající v rozšíření díla. Stěžovatel rozporuplně tvrdí, že dílo, tedy oprava, dosud není (tj. po dobu více než 4,5 roku) provedena a proto automobil dosud nemůže předat žalobci, neboť chce opravu dokončit a současně konstatuje, že rozhodnutí soudu by umožnilo převzít žalobci bez zaplacení řádně opravené vozidlo. Je tedy zřejmé, že stěžovatel má v držení více než 4,5 roku vozidlo, k jehož opravě se zavázal ve lhůtě 6 týdnů a za jehož opravu obdržel sjednanou cenu, přičemž se přes výzvy žalobce brání vydání vozidla, jehož není vlastníkem, a to s poukazem na to, že oprava dosud není dokončena.
Ústavní stížnost obsahuje námitky obsažené již v předchozích podáních, čímž stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, což, jak je výše uvedeno, nespadá do jeho kompetence. Stěžovatel se dovolává porušení práva na nezávislý, spravedlivý, nestranný soudní proces, tedy práva chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, které však nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení. Smyslem tohoto ustanovení je poskytnout právo na soudní ochranu k uplatnění svého práva, tj. práva, které zákonodárce účastníkovi jako subjektivní právo zaručuje, to znamená, že soud se musí návrhem zabývat, nemá právo jej za splnění procesních podmínek odmítnout a je povinen jej posoudit, a to za plného respektování podmínek plynoucích z čl. 95 odst. 1 Ústavy, dle něhož je soudce vázán zákonem.
Takového porušení práva chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud neshledal, rovněž neshledal ani nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavní roviny a proto tvrzení stěžovatele, že napadená rozhodnutí obecných soudů jako rozhodnutí nezákonná porušila jeho základní právo, považuje za neopodstatněné.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Vojtěch Cepl
V Brně dne 29. 3. 2000 předseda senátu