ECLI:CZ:US:2000:2.US.156.99
sp. zn. II. ÚS 156/99
Usnesení
II.ÚS 156/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti D. M., zastoupené Mgr. V. E., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98, a Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20.8.1998, sp.zn. 17C 120/95. takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V podání, které ústavní soud obdržel dne 24.3.1999, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedené rozsudky obecných soudů a uvádí, že rozsudkem soudu l. stupně byla zavázána uzavřít s J. a J. K. (dříve navrhovateli) dohodu o vydání domu čp. 51 s pozemkem p.č. 53/1 v kat. území H. D., okres Frýdek-Místek, neboť jmenovaní byli původními spoluvlastníky shora uvedených nemovitostí od roku 1979 do roku 1988, kdy po opuštění republiky přešlo vlastnictví nemovitostí na stát podle tehdy platného ust. §453a o.z. Kupní smlouvou uzavřenou dne 17.11.1989. mezi státem - bývalým MNV v Dobré a stěžovatelkou a registrovanou dne 6.12.1989 tehdejším Státním notářstvím ve Frýdku - Místku, přešlo na navrhovatelku vlastnictví nemovitosti s tím, že k pozemku p.č. 53/1 jí bylo zřízeno právo osobního užívání.
V odůvodnění svého podání pak navrhovatelka tvrdí, že v záhlaví usnesení uvedenými rozsudky obecných soudů došlo z porušení jejího práva vlastnit majetek a
II.ÚS 156/99
to z toho důvodu, že označené soudy rozhodovaly ve věci již pravomocně rozsouzené (rozsudky OS ve Frýdku - Místku ze dne 2.4.1992, čj. 12 C 339/91-32, rozsudkem KS v Ostravě ze dne 10.12.1992, sp.zn.. 9 Co 579/92), ohledně rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyšším soudu ČR ze dne 28.3.1996, čj. 3 Cdon 176/96-89, zamítnuto.
Stěžovatelka rovněž namítá věcnou nesprávnost napadených rozsudků a zdůrazňuje, že nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu pokud tento dovodil, že stěžovatelka je povinnou osobou ve smyslu ust. §4 odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nabyla předmětné nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, konkrétně ust. §14 odst. 4 vyhl.č. 119/1988 Sb.
Závěrem stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98.
Z podání stěžovatelky je zřejmé, že její návrh směřuje pouze proti shora označeným rozsudkům prvostupňového soudu a soudu odvolacího, i když, aniž se o této skutečnosti navrhovatelka zmínila, bylo proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.12.1998, sp.zn. 9 Co 826/98, podáno oběma stranami sporu dovolání.
Soudce zpravodaj byl proto nucen se nejprve zabývat otázkou přípustnosti podané ústavní stížnosti ve vztahu k řízení o dovolání. Podle ust. §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Za poslední prostředek, který zákon poskytuje k ochraně práv navrhovatele ve smyslu zákona o ústavním soudu, by bylo možno považovat v daném případě rozhodnutí odvolacího soudu jen za situace, kdy dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě by bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Z rozsudku odvolacího soudu však soudce zpravodaj zjistil, že výrokem tohoto soudu sub.l. byl změněn výrok rozsudku soudu I. stupně tak, že byl zamítnut žalobní
II.ÚS 156/99
návrh ohledně uložení povinnosti stěžovatelce uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemku p.č. 53/1, zastavěné plochy, zapsaného na LV č. 275, pro kat. území H. D. Za této situace bylo tedy zřejmé, že dovolání je ve smyslu ust. §238 odst. 1 o.s.ř. přípustné a soudci zpravodaji nezbylo než vyčkat výsledku dovolacího řízení.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.7.2000, čj. 28 Cdo 1585/99-159, 28 Cdo 1587/99 se podává, že dovolání J. a J. K., jakož i D. M. bylo podle ust. §243b odst. 1 a 5 o.s.ř. zamítnuto z toho důvodu, že Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu posoudil jako správný.
V odůvodnění rozsudku se Nejvyšší soud ČR podrobně zabýval veškerými námitkami stěžovatelky, obsaženými rovněž v odůvodnění ústavní stížnosti, na něž soudce zpravodaj v krátkosti odkazuje.
V otázce přípustnosti ústavní stížnosti, s ohledem na zamítavý výrok dovolací soudu, pak soudce zpravodaj konstatuje, že návrh je nutno odmítnout ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný, nebot' v daném případě bylo přípustné dovolání tím posledním opravným prostředkem (dle §75 odst. 1) ve smyslu zákona o ústavním soudu, proti kterému měla ústavní stížnost směřovat. Jestliže však navrhovatelka v tomto smyslu ústavní stížnost nedoplnila, bylo nutno jí odmítnout, jak shora uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
N
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 6. listopadu 2000 -' :~