Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.01.2000, sp. zn. II. ÚS 164/97 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 7/17 SbNU 49 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.164.97

sp. zn. II. ÚS 164/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě v právní věci ústavní stížnosti J. D., jako účastníka, zastoupeného JUDr. P. Ř., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.3.1997, sp. zn. 10 Ca 37/97, za účasti Okresního úřadu v Jindřichově Hradci, okresního pozemkového úřadu, Státního statku Třeboň, Lesů České republiky, s.p. Hradec Králové - Lesní správa Nové Hrady, Okresního úřadu Jindřichův Hradec, Okresní správy silnic Jindřichův Hradec a Pozemkového fondu ČR, územního pracoviště Jindřichův Hradec , jako vedlejších účastníků, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.3.1997, sp. zn. 10 Ca 37/97, a rozhodnutí Okresního úřadu Jindřichův Hradec, okresního pozemkového úřadu, ze dne 7.1.1997, č.j. PÚ 8635/92 - 3/97 BUD, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, navrhovatel uvádí, že v restitučním řízení, jež napadenému rozsudku předcházelo a uvedeným rozsudkem, stejně jako odnětím vlastnického práva jeho právní předchůdkyni, babičce K. K. byla porušena základní práva deklarovaná v Listině základních práv a svobod, zejména v čl. 11, odst. 1, 2 a 4 . Jádro věci spočívá podle navrhovatelova názoru v pochybení Okresního úřadu Jindřichův Hradec, okresního pozemkového úřadu, a Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť vycházely z toho, že pro případ vydání nemovitostí původně náležejících K. K. je nutno věc posuzovat tak, že podmínkou vydání je navrácení československého státního občanství dle zákona č. 34/1953 Sb. Podle názoru stěžovatele je třeba K. K. až do dne smrti považovat za československou státní občanku, neboť o její žádosti o navrácení československého státního občanství ke dni její smrti dne 10.10.1948 nebylo rozhodnuto, a dne 24.9.1947 jí bylo vydáno osvědčení o státním občanství, s tím, že se tato při sčítání lidu dne 1.12.1930 hlásila k národnosti české. V tomto konkrétním případě tedy nebylo nutné K. K. vracet československé státní občanství, neboť jej ke dni své smrti nepozbyla, neboť o její žádosti definitivně rozhodnuto nebylo. Navrhovatel odkazuje na znění §2 odst. 2 ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 2.8.1945 č. 33/1945 Sb., podle kterého osoby uvedené v §1, v tomto případě K. K., je nutno do doby zjištění, že se československé státní občanství zachovává, považovat za československé státní občany, vydal-li jim Okresní národní výbor osvědčení o okolnostech uvedených v §2 odst. 1 cit. dekretu. Navrhovatel dovozuje, že pro zachování československého státního občanství je rozhodující podání žádosti a vydání osvědčení ve smyslu §2 odst. 1 cit. dekretu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud v Českých Budějovicích, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. V. B., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti k výhradě, že se K. K. nedožila zákona č. 34/1953 Sb., uvedl, že za jejího života platil jiný právní předpis upravující postup rozhodování o československém státním občanství osob, které československé občanství pozbyly. Vrácení československého občanství K. K. tudíž nezáviselo výlučně na zákoně č. 34/1953 Sb. Podle názoru soudu je pro posouzení věci rozhodné, že K. K. přijala německou státní příslušnost, což bylo v řízení jednoznačně prokázáno. Proto podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. přijetím německé státní příslušnosti pozbyla čsl. státní občanství. Proto podle názoru soudu přicházelo v úvahu čsl. občanství vrátit předepsaným procesním postupem. To se však nestalo. Právní názor stěžovatele, že na K. K. bylo nutno za jejího života nahlížet jako na čsl. státní občanku, není správný a nemá oporu v právních normách, jichž se stěžovatel dovolává. Na skutečnosti, že K. K. zemřela dříve, než bylo řízení o vrácení státního občanství ukončeno, příp. než nabyl účinnosti zákon č. 34/1953 Sb., soud vzít zřetel nemůže, protože to zákon neumožňuje. Na přezkumném soudu je pak podle §244 odst. 1 o.s.ř. přezkoumávat zákonnost správního rozhodnutí. Jestliže K. K., která přijala německou státní příslušnost, nebylo poté, co čsl. státní občanství pozbyla, čsl. občanství vráceno, nejsou dodrženy požadavky §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto nebyly splněny podmínky pro vydání majetku původně spoluvlastnicky náležejícího K. K. do vlastnictví stěžovatele. Z uvedených důvodů navrhuje krajský soud zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní úřad Jindřichův Hradec, okresní pozemkový úřad, jako vedlejší účastník uvádí, že podle dokladů založených ve spise pozbyla K. K. čsl. státní příslušnost ze zákona k datu, kdy přijala německou státní příslušnost, t.j. nejpozději v roce 1939, protože v tomto roce byla při sčítání lidu evidována jako osoba německé národnosti. Zprávou příslušného správního orgánu je doloženo, že rozhodnutí o zachování či vrácení čsl. státního občanství nebylo vydáno. Proto je navrhováno ústavní stížnosti nevyhovět. Další vedlejší účastník, Státní statek Třeboň, uvádí, že z dokladů, které byly k dispozici, vyplývá, že K. K. se neprovinila proti československému státu, ale zároveň nenabyla zpět čsl. státní občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb., zákona č. 34/1953 Sb. nebo dekretu prezidenta č. 33/1945 Sb. Vzhledem k tomu, že nebyla splněna podmínka navrácení čsl. státního občanství, navrhuje vedlejší účastník ústavní stížnosti nevyhovět. Dále se Státní statek Třeboň vzdává svého práva být vedlejším účastníkem. Podle vedlejšího účastníka Lesů České republiky, s.p., je rozsudek Krajského soudu správný. Ústavní stížnost by měla být zamítnuta. Dále se Lesy České republiky, s.p., vzdávají postavení vedlejšího účastníka. Správa a údržba silnic Jindřichův Hradec se vzdala práva být vedlejším účastníkem, stejně jako Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště Jindřichův Hradec. Okresní úřad Jindřichův Hradec se k doložené doručené výzvě jako vedlejší účastník ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 37/97, Ústavní soud zjistil, že původními vlastníky nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č. 50 pro k.ú. D. přesně specifikovaných ve výroku rozhodnutí Okresního úřadu Jindřichův Hradec, okresního pozemkového úřadu, ze dne 7.1.1997, č.j. PÚ 8635/92-3/97, byli V. a K. K. Nemovitosti byly zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. V. K. zemřel dne 30.6.1962, K. K. dne 10.10.1948, oba bez zanechání závěti. Stěžovatel, jako vnuk výše jmenovaných a oprávněná osoba ve smyslu §2 odst. 2 písm.c) zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal výzvu k vydání uvedených nemovitostí. Okresní úřad Jindřichův Hradec, okresní pozemkový úřad, rozhodl shora uvedeným rozhodnutím, že stěžovatel není vlastníkem jedné ideální poloviny (a to po K. K.) nemovitostí ve výroku rozhodnutí blíže vyznačených, s odůvodněním, že na základě potvrzení referátu vnitřních věcí ze dne 11.10.1993 a 30.12.1994 původní vlastník V. K. opět nabyl státního občanství podle zákona č. 34/1953 Sb. a K. K. státního občanství pozbyla podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 a zpět jej nenabyla. Stěžovateli byla již dříve vrácena jedna ideální polovina požadovaných nemovitostí, a to po V. K. Pozemkový úřad opřel své rozhodnutí o sdělení Státního ústředního archivu v Praze, že ve sčítacím archu sčítání lidu Republiky československé ze dne 1.12.1930 má K. K. zapsánu státní příslušnost československou, národnost českou. Ve sčítacím archu sčítání lidu na území bývalé tzv. dolnodunajské župy ze dne 17.5.1939 má tatáž osoba, pod jménem K. K., zapsanou mateřskou řeč německou, národnost německou, státní příslušnost Deutsches Reich. K žádosti stěžovatele proběhlo u Státního ústředního archivu šetření ve věci zjištění státního občanství K. K., avšak s negativním výsledkem, neboť v archivu se nenacházejí žádné materiály o udělení československého státního občanství výše jmenované. Ani ve fondu Německého státní občanství, ve kterém jsou evidovány žádosti protektorátních občanů o udělení říšskoněmeckého státního občanství, není uložena karta na jméno K. K. K dispozici není ani spis ve fondu Ministerstva vnitra o propuštění K. K. z československého státního svazku v letech 1945 - 1948. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 21.1.1997 opravný prostředek, v němž poukázal na to, že pozemkový úřad nesprávně zhodnotil důkazy a vyvodil z nich nesprávné závěry. Zprávou okresního archivu je doloženo, že pro K. K. bylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti a osvědčení o státním občanství typu D. Znamená to, že jí bylo zachováno československé státní občanství podle §2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Podle navrhovatele je nutno doplnit řízení o zjištění u Ministerstva vnitra, zda bylo pro K. K. vydáno osvědčení o zachování čsl. státního občanství. Krajský soud v Českých Budějovicích provedl doplnění důkazního řízení o spisy K. a V. K., vztahující se k vrácení státního občanství, uložené ve Státním okresním archivu v Jindřichově Hradci. V tomto spise je založena žádost K. K. z 23.5.1946 o vydání osvědčení národní spolehlivosti, ve které žadatelka uvedla, že o německou příslušnost a národnost nežádala, byla jí automaticky přiřčena. Doplnila dotazník z 19.8.1946. MNV v Německém vydal potvrzení, že K. K. během okupace vystupovala jako Češka a k německé národnosti se nehlásila. K žádosti ONV Třeboň K. K. dotazník opět doplnila. MNV v Německém dne 28.2.1947 k dožádání ONV v Třeboni sdělil, že K. K. se v době okupace chovala vůči českému národu slušně a nejsou k ní stížnosti. K opakovanému dožádání pak MNV v Německém dne 12.5.1947 sdělil ONV v Třeboni, že usnesením rady bylo doporučeno vydat pro K. K. osvědčení o státním občanství typu D. ONV v Třeboni dále požádal o přezkoušení údajů v žádosti K. K. u velitelství stanice SNB v Suchdole nad Lužnicí. Posléze zjišťoval u vyšetřující komise ONV v Třeboni, zda K. K. byla touto komisí vyšetřována. Radou ONV v Třeboni dne 24.9.1947 bylo usneseno vyřízení žádosti doporučit. Krajský soud dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný a rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že mezi požadavky kladenými na osobu původního vlastníka §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, patří, aby osobě německé národnosti, která pozbyla československé státní občanství, jí takové občanství bylo vráceno. Podle názoru soudu pozbyla československou státní příslušnost ze zákona, neboť jako osoba německé národnosti přijala státní příslušnost německou. Řízení o vydání osvědčení o národní spolehlivosti a zachování státního občanství, zahájené na žádost K. K. v roce 1946, bylo ukončeno doporučením vydat osvědčení o národní spolehlivosti, avšak do doby, než K. K. zemřela, osvědčení vydáno příslušným orgánem veřejné správy nebylo, a příslušným orgánem veřejné správy nebylo rozhodnuto o tom, že se K. K. státní občanství zachovává či vrací. Kromě toho podle názoru soudu vzhledem k tomu, že K. K. přijala státní příslušnost německou, pozbyla československého státního občanství, a proto přicházelo v úvahu rozhodnout o vrácení československého státního občanství. To náleželo do působnosti Ministerstva vnitra, přičemž se tak dělo na návrh zemského národního výboru. Skutečnost, že takové rozhodnutí vydáno nebylo, je dostatečně prokázáno zprávou příslušného správního úřadu. Že K. K. nebylo československé státní občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. zachováno ani vráceno, je dále prokazováno tím, že taková rozhodnutí nebyla vydána ani pro manžela K. K. - V. K., přestože jejich žádosti byly podány současně. V. K. nabyl československého státního občanství ze zákona podle zákona č. 34/1953 Sb. Námitku stěžovatele k tomu, že K. K. občanství nikdy nepozbyla, považoval soud za nedůvodnou proto, že K. K. přijala státní příslušnost německou, v důsledku čehož k datu, kdy tak učinila, pozbyla ze zákona příslušnost československou. Z uvedených důvodů pak nebylo možné majetek náležející původně do vlastnictví K. K. vydat. Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavně zaručená práva, mezi nimi právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces. Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Opodstatněnost ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v nedostatečném zhodnocení podstatných podkladů pro rozhodnutí, resp. důkazů a v nesprávném právním posouzení projednávané věci ze strany Okresního úřadu Jindřichův Hradec, a Krajského soudu v Českých Budějovicích, které se staly příčinou nesouladu jimi vydaných rozhodnutí se sledovanými ústavními principy. Jak pozemkový úřad, tak krajský soud v jimi vedených řízeních m.j. zjistily, že K. K., rozená T., ve sčítacím archu sčítání lidu Republiky československé ze dne 1.12.1930, měla uvedenu státní příslušnost československou, národnost českou, její jméno nebylo nalezeno v rejstříku případů provinění proti národní cti, projednávaných před trestní komisí ONV Třeboň, v roce 1946 požádala o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle §1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., bylo pro ni vydáno osvědčení o státním občanství typu "D" na základě usnesení rady ONV v Třeboni ze dne 24.9.1947. Ve Státním ústředním archivu se nenašly žádné materiály o udělení československého státního občanství K. K., ve fondu Německého státní občanství, ve kterém jsou evidovány žádosti protektorátních občanů o udělení říšskoněmeckého státního občanství, není uložena karta na jméno K. K. a k dispozici není spis ve fondu Ministerstva vnitra o propuštění K. K. z československého státního svazku v letech 1945 - 1948. K uvedeným zjištěním Ústavní soud poznamenává, že vydávání osvědčení o státním občanství bylo zavedeno vyhláškou č. 225/1926 Sb., ve znění vyhlášky č. 108/1928 Sb. K jejich vydání byla příslušné okresní úřady a později okresní národní výbory podle domovské obce žadatele. Povinností okresního národního výboru, s ohledem na ústavní dekret č. 33/1945 Sb., bylo zjistit, zda žadatel byl československým státním občanem do okupace Československa a že tohoto státního občanství nepozbyl. V oběžníku ministerstva vnitra ze dne 20.11.1946 č. A-4000-12/11-46-VI/3 bylo m.j. stanoveno, že zvýšená pozornost má být věnována vydávání osvědčení osobám, u nichž nastala nebo se předpokládala ztráta československého státního občanství podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. Jak je ze shromážděných důkazů patrné, této své povinnosti před tím, než vydal osvědčení o státním občanství K. K., ONV v Třeboni náležitě dostál. Pozemkový úřad ani krajský soud uvedené skutečnosti řádně nezohlednily a ve svém rozhodování nesprávně aplikovaly pouze ustanovení §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., které se vztahuje na československé státní občany národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, a pozbyli proto dnem nabytí takové státní příslušnosti československé státní občanství, a v rozporu s důkazy shora uvedenými, vzaly za prokázané, že K. K. byla německé národnosti a pozbyla československého státního občanství ze zákona. Tomu nasvědčuje m.j. formulace použitá v odůvodnění rozsudku krajského soudu, kde o spisech Státního okresního archivu v Jindřichově Hradci mluví jako o spisech o vrácení občanství, když ve skutečnosti šlo o spisy týkající se státního občanství. Uvedené orgány zcela opomenuly ustanovení §1 odst. 4 citovaného ústavního dekretu. Toto ustanovení ve vztahu k Čechům, Slovákům a příslušníkům jiných slovanských národů, kteří se v době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donucení nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, stanoví, že se neposuzují podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li krajský národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností. Jak plyne z důkazů shora uvedených, podle tohoto ustanovení K. K. od roku 1946 usilovala právem stanoveným postupem o vydání osvědčení o národní spolehlivosti, v tomto směru probíhalo řízení a v jeho rámci šetření příslušných orgánů, které podle dosud zjištěných důkazů prokázalo skutečnosti shora uvedené, nasvědčující splnění podmínek pro vydání osvědčení o národní spolehlivosti. Důvody, proč nebylo řízení příslušným správním orgánem řádně ukončeno, nebyly zjištěny. Za daného skutkového stavu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži K. K., ani skutečnost, že v průběhu řízení dne 10.10.1948 zemřela, a nelze ji přičítat k tíži jejího právního nástupce, a bez jakýchkoliv podkladů stavět právní domněnku, že rozhodnutí příslušných správních orgánů byla vydána s negativním výsledkem pro K. K., a o takovou domněnku, tedy o domněnku pozbytí státního občanství K. K. opírat současná řízení realizovaná podle zákona č. 243/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Takový postup je v rozporu s účelem a filozofií restitučních zákonů, které mají sloužit nápravě některých majetkových křivd, ke kterým došlo v jimi upravovaných případech, a také v rozporu s principy spravedlivého a řádného procesu. Z těchto důvodů nelze podle názoru Ústavního soudu bez dalšího akceptovat argumentaci krajského soudu, ve které se nedoloženě dovozuje, že K. K. pozbyla československou státní příslušnost ze zákona, neboť jako osoba německé národnosti přijala státní příslušnost německou, a že příslušným orgánem veřejné správy nebylo rozhodnuto o tom, že se K. K. státní občanství zachovává či vrací, ani názoru, že vzhledem k tomu, že K. K. přijala státní příslušnost německou, pozbyla československého státního občanství, a proto přicházelo v úvahu rozhodnout o vrácení československého státního občanství. Rovněž z potvrzení Státního ústředního archivu obsahujícího údaj, že V. K. nabyl československé státní občanství ze zákona podle zákona č. 34/1953 Sb., nelze tak, jak to učinil krajský soud, jednoznačně dovozovat skutečné jeho nabytí státního občanství až s okamžikem účinnosti uvedeného zákona, neboť ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona stanoví, že osoby v něm uvedené se v den, kdy tento zákona nabude účinnosti, stávají československými občany, pokud československého státního občanství nenabyly již dříve. Znění citovaného ustanovení a skutečnosti, že se jeho účinnosti V. K. dožil, vedlo k tomu, že ve věci dřívějšího průběhu jeho státoobčanského postavení nemuselo být po nabytí účinnosti zákona 34/1953 Sb. k této otázce vedeno žádné řízení, aniž by byla pociťována potřeba ukončit řízení o vydání osvědčení o národní spolehlivosti, které podal současně s K. K. Nelze však o uvedený argument opírat rozsudek vztahující se k oprávněnosti nároku odvozeného od K. K., a to již s zejména s ohledem na princip individuálního nabývání, resp. pozbývání státního občanství, a dále na výše zmíněné vydání osvědčení o státním občanství typu D pro K. K. a pro V. K. v roce 1947. Obdobně jako ve věci sp.zn. IV. ÚS 439/98 Ústavní soud konstatuje, že ze shora citovaného znění ustanovení §1 odst. 4 ústavního dekretu nelze v daném případě vyvodit jiný závěr než ten, že nespadajíce pod ustanovení §1 odst. 1 a 2 ústavního dekretu proto, že se podle tohoto dekretu za Němce a Maďary nepovažují, tyto osoby československé státní občanství nepozbývají. Tento závěr podporuje i ustanovení §5 ústavního dekretu, podle kterého Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (§18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem nebo zvláštními okolnostmi, pozbývají československého státního občanství dnem nabytí účinnosti tohoto dekretu. Je-li totiž v tomto ustanovení pozbytí československého státního občanství výslovně zakotveno a vázáno na podmínku ucházení se o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, potom argumentací a contrario lze dovodit, že osoby splňující podmínky ustanovení §1 odst. 4 ústavního dekretu československého státního občanství nepozbyly. Pro úplnost považuje Ústavní soud za potřebné upozornit, že osoby, které československé státní občanství nepozbyly, nelze v souladu s již konstantní judikaturou Ústavního soudu (např. ve věci sp.zn. III. ÚS 39/95 nebo III. ÚS 225/96) z režimu zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyloučit. Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení, pokud jde o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že uvedeným pochybením Okresního úřadu Jindřichův Hradec, okresního pozemkového úřadu a Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a odepření ochrany jeho právům zákonem stanoveným způsobem podle čl.90 Ústavy České republiky. S ohledem na uvedené se Ústavní soud porušením namítaných dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod nezabýval. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.3.1997, č.j. 10 Ca 37/97, zrušil. Zároveň Ústavní soud z důvodů procesní ekonomie zrušil rozhodnutí Okresního úřadu Jindřichův Hradec, okresního pozemkového úřadu, ze dne 7.1.1997, č.j. PÚ 8635/92 - 3/97 BUD, jak uvedeno ve výroku. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. 1. 2000