ECLI:CZ:US:2000:2.US.167.99
sp. zn. II. ÚS 167/99
Usnesení
II. ÚS 167/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. P., zastoupeného Mgr. M. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1998, j. 28 Ca 362/97-44, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 3. 9. 1997, č.j. 2639/140/97, a platebnímu výměru Finančního úřadu Praha-východ ze dne 24. 6. 1997, č. 970000775, vydanému pod čj. 33760/97/058960/2230, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rubrikovanému rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze. Tímto rozhodnutím byl potvrzen platební výměr na daň z převodu nemovitostí. Stěžovatel tvrdí, že tak byla porušena jeho práva, uvedená v čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. l, čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 odst. 1 a 2 Ústavy ČR. V doplnění ústavní stížnosti pak podrobně argumentuje, v čem konkrétně zásah do těchto práv spatřuje a doplňuje současně výtku zásahu do práva uvedeného v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Opakuje přitom námitky, které již uplatnil v předchozích právních řízeních, zvláště v řízení před Městským soudem v Praze. Základem jeho ústavní stížnosti je tak polemika s právním závěrem finančních úřadů i obecného soudu, zda převod nemovitostí měl charakter zvýšení základního jmění či vložení do majetku společnosti. Navrhuje, aby byl zrušen napadený rozsudek Městského soudu v Praze, stejně jako rubrikovaná rozhodnutí obou orgánů finanční správy.
Ústavní soud se již totožným právním stanoviskem téhož soudu zabýval v usnesení ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 167/99. II. senát ústavního soudu neshledal důvod, proč by měl zaujmout jiný právní názor v této věci. Znovu proto konstatuje, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným, a tedy nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem
II. ÚS 167/99
není taktéž zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, nebot' Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel, stejně jako jeho manželka Ing. J. P., ve věci rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 167/99, především vznáší námitky k právním závěrům finančních úřadů i obecného soudu, zda převod nemovitosti měl charakter zvýšení základního jmění či vložení do majetku společnosti. Přezkoumávání takových otázek ústavnímu soudu nepřísluší. Samo nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob, pokud nesprávné právní posouzení je současně provázeno porušením ústavně procesních principů, které však v dané věci nebylo ústavním soudem shledáno. Jde o výklad obyčejných zákonů a obecný soud svůj právní názor řádně odůvodnil. Ústavní soud přitom vyšel z povahy řízení podle čl. 36 odst. 2 Listiny, kde se přezkoumává zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. V takovém řízení se posuzují veřejnoprávní aspekty věci, tedy zákonnost vrchnostenského jednání orgánů finanční správy, nikoli povaha právních úkonů stěžovatele podle práva soukromého podle předpisů práva obchodního nebo občanského.
II. senát ústavní soudu však považoval za nutné věnovat se nad rámec právního stanoviska I. senátu vyjádřeného v usnesení I. ÚS 167/99 té části rozsudku Městského soudu v Praze, ve které je argumentace soudu založena na poznámce pod čarou související s aplikovaným ustanovením §20 odst. 6 písm. c) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákona č. 322/1993 Sb. Protože ve smyslu své judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním, postupoval též nad rámec ústavní stížnosti. Opíraje se o svou rozhodovací praxi, která byla založena nálezy, sp. zn. II. ÚS 485/98, ze dne 30. 11. 1999, a sp. zn. l. ÚS 22/99, ze dne 2. 2. 2000, tedy až po vydání předcházejícího usnesení I. senátu v této věci, nepovažuje Ústavní soud poznámky pod čarou za normativní součást právního předpisu, jejímž prostřednictvím by bylo umožněno veřejné moci omezovat základní práva a svobody jednotlivce. V daném případě však nebyl takový charakter poznámky pod čarou shledán a proto ani v tomto bodě (byt' nenamítaném) neměla ústavní stížnost úspěch.
Jelikož Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh
odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu
i