ECLI:CZ:US:2000:2.US.171.2000
sp. zn. II. ÚS 171/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti E. Z., zastoupené JUDr. K. N., proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 26. 1. 2000, č. j. 1208/99-5010 a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 11. 5. 1999, č. j. PÚ-3153/92/Na/O, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 26. 1. 2000, č. j. 1208/99-5010 a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze dne 11. 5. 1999, č. j. PÚ-3153/92/Na/O, kterými byly zamítnuty její žádosti o povolení obnovy restitučního řízení.
Stěžovatelka požádala o vydání ideální poloviny nemovitostí v k. ú. D. podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb. Okresní pozemkový úřad v Olomouci rozhodl, že není vlastnicí této ideální poloviny. Krajský soud v Ostravě tato rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 18. 6. 1998, sp. zn. 22 Ca 550/97 s odůvodněním, že J. P., manželka J. P., nezískala československé státní občanství, neboť před rozhodnutím o jeho udělení zemřela. Rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dnem 30. 7. 1998.
Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, s odvoláním na dohodu uzavřenou dne 20. 11. 1938 mezi vládou ČSR a Německa, která řeší otázku státního občanství a s odvoláním na blíže neurčené rozhodnutí Ústavního soudu, které pro ni představují nově vzniklé skutečnosti, požádala Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Olomouci o povolení obnovy v řízení o vydání nemovitosti. Tato obnova jí napadeným rozhodnutím povolena nebyla.
K jejímu odvolání Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad v Praze svým rozhodnutím ze dne 26. 1. 2000, zn. 1208/99-5010 rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu potvrdil a odvolání zamítl. Podanou žádost v rámci podaného odvolání přezkoumal odvolací orgán z hlediska splnění podmínek ustanovení §62 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Odvolací orgán dovodil ze spisové dokumentace, že nemovitosti, na které uplatnila nárok stěžovatelka, byly konfiskovány jejím prarodičům J. a J. P. na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a vyhláškou č. 2973 ze dne 3. 10. 1945.
Paní J. P. zemřela předtím, než jako osoba německé národnosti mohla nabýt zpět čs. státní občanství. Odvolací orgán rovněž konstatoval, že podle ustanovení §2 zák. č. 243/1992 Sb. je oprávněnou osobou státní občan ČSFR, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zák. č. 245/1953 Sb., pokud se tak nestalo ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštními předpisy přešel do vlastnictví čs. státu. Zemřela-li tato osoba před 31. 12. 1992 nebo byla-li prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČSFR, fyzické osoby, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení.
Odvolací orgán v závěru svého rozhodnutí dospěl k závěru, shodně s pozemkovým úřadem, že nebyly splněny podmínky na obnovu řízení podle ustanovení §62 odst. 1 písm. a), b) správního řádu.
Otázka posouzení nároku na vydání zemědělského majetku podle restitučních zákonů nemůže takto znamenat řešení předběžné otázky ve smyslu §40 správního řádu.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zcela neoprávněná.
Při obnově se zkoumá subjektivní stránka věci, t. j., že navrhovatel bez své viny nemohl použít skutečnosti, rozhodnutí a důkazy v původním řízení. Vinou se zde rozumí zavinění za porušení procesních předpisů.
Pro nové skutečnosti nebo důkazy se obnoví řízení jen za předpokladu, že vyšly najevo po právní moci rozhodnutí.
Oba správní orgány zhodnotily podání stěžovatelky o povolení obnovy řízení vyčerpávajícím způsobem a Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavnosti.
Žádost stěžovatelky o povolení obnovy řízení vychází z mylné premise kvalifikace státního občanství. Dekret prezidenta republiky č. 2/1945 Sb. však stanoví v ustanovení §1 odst. 1 písm.a), že s okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé nebo maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost. Rozhodujícím kritériem zde tedy nebylo státní občanství, ale národnost. Oproti konfiskaci je požadavek státního občanství jednou ze základních podmínek v restitučních zákonech. Oprávnění dědiců vstupovat do restitučního řízení je potom odvozeno od právního postavení zůstavitele, který musel splňovat všechny náležitosti stanovené restitučními zákony. Totéž se týká zákona č.243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Je rovněž mylný poukaz stěžovatelky na to, že vlastnictví jejich prarodičů bylo konfiskováno podle dekretu č. 33/1945 Sb. Tento dekret upravuje československé státní občanství osob národnosti německé a maďarské. Konfiskačním dekretem byl však dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.
Nelze rovněž správním orgánům vytýkat formální vady, spočívající v tom, že se nezabývaly meritem věci, jak je uváděla ve své žádosti stěžovatelka. Povolení obnovy je procesní záležitost, ve které se zkoumají procesní náležitosti jak předchozího řízení, tak i nové skutečnosti nebo důkazy, které vyšly najevo po právní moci rozhodnutí, a to vzhledem k subjektivnímu postoji žadatele.
V žádosti nejsou takové skutečnosti obsaženy a event. odkaz na nález Ústavního soudu blíže nespecifikovaný se může týkat vřazení osoby židovského původu do rasového schématu býv. Německé říše, když i přes německou národnost byl určen pro holocaust. Rovněž tak stěžovatelkou blíže specifikovaná mezinárodní dohoda o státním občanství osob na okupovaném území z r. 1938 je pro projednávaný případ irelevantní, neboť úpravu československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské provedl Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.
V projednávaném případě nebyla tedy stěžovatelce způsobena újma na právech pro uplatňování jejích základních práv a svobod podle čl. 3 odst. 3 a ani nedošlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatelce vlastnické právo k požadovaným nemovitostem nenáleželo.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 3. května 2000