ECLI:CZ:US:2000:2.US.172.99
sp. zn. II. ÚS 172/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěch Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti podané J. V., zastoupeným JUDr. L. Ch., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1999, čj. 28 Ca 77/98-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu v zákonné lhůtě, se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozsudku. Tvrdí, že rozsudkem Městského soudu v Praze došlo k porušení jeho "ústavního práva na spravedlivý soudní proces tak, jak jej má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 90 Ústavy".
V ústavní stížnosti stěžovatel, před obecným soudem navrhovatel, uvádí, že rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 27. 2. 1998, zn. PÚ 3433/92, učiněným podle ust. §9 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon), bylo určeno, že není vlastníkem nemovitostí v kat. území D., a to dle PK, p. č. 1032-role, 1034-role a 1035-pastvina. Městský soud v Praze dne 3. 2. 1999, pod sp. zn. 28 Ca 77/98, rozsudkem potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy.
Stěžovatel tvrdí, že rozsudek Městského soudu v Praze "vybočil z mezí ústavnosti" zejména aplikací a extrémním výkladem ustanovení zákona. Píše, že vlastnicí ideálních podílů na shora uvedených parcelách byla jeho matka, paní R. V., rozená M., že tyto parcely přešly na stát v období let 1957-1965 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona. Zdůrazňuje, že jeho matka mu "výslovně svůj restituční nárok o navrácení pozemků postoupila, takže vstoupil do jejích práv...". Matka zemřela v roce 1997. Za tohoto stavu je třeba, jak stěžovatel tvrdí, pokládat jej, který restituční nárok uplatnil, za oprávněnou osobu ve smyslu ust. §4 odst. 2 písm. c) zákona bez ohledu na to, že jeho matka v době uplatnění nároku žila a sama nárok neuplatnila. Dovolává se v této souvislosti odborné literatury (publikace I. Průchové: Restituce majetku podle zákona o půdě, C.H. Beck, 1997, str. 89) a dovozuje, že v případě neuplatnění nároku oprávněnou osobou uvedenou v zákoně na přednějším místě, se aktivizuje postavení oprávněných osob uvedených v následujících skupinách. V tzv. upřesnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. 5. 1999, se zejména uvádí, že Městský soud v Praze nesprávně aplikoval příslušná ustanovení zákona týkající se oprávněných osob.
Pokud jde o přechod parcel na stát, uvádí, mimo jiné, že rozhodnutí o vyvlastnění, jímž došlo k přechodu na stát podle ust. §6 zákona, je třeba považovat za "nicotný právní úkon, případně toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci", když jako účastnice řízení byla opomenuta jeho matka.
Ústavní soud zjistil následující. Obsahem spisu Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, jsou tři podání stěžovatele datovaná dnem 31. 7. 1992, označená jako "výzva dle zákona č. 229/1991 Sb. o půdě", adresovaná povinným osobám (ust. §5 zákona), v nichž stěžovatel uvádí, že jeho prarodiče B. M. a Z. M. byli, na základě kupní smlouvy ze dne 18. 11. 1992, vlastníky parcel č. 1032, 1034 a 1035 v katastrálním území D., a to každý ideální 1/2 pozemků. Parcela č. 1032 byla předmětem již zmíněného správního řízení o vyvlastnění. Stěžovatel píše, že vyvlastňovacím výměrem ONV Praha 6, vydaným dne 7. 1. 1957, pod čj. Výst-1749/56 Dr Ko, byla vyvlastněna parcela č. 1032. Náhrada nikdy nebyla poskytnuta. Jelikož jde o parcelu zastavěnou, žádá o bezúplatný převod jiného pozemku.
V dalších podáních, týkajících se parcel č. 1034 a 1035, uvádí zejména, že přešly na stát v důsledku odmítnutí dědictví, jehož předmětem byl podíl na těchto parcelách. Stěžovatel tvrdí, že odmítnutí bylo vynucené, přikládá čestné prohlášení, že tomu tak skutečně bylo.
Také za tyto parcely stěžovatel žádá bezúplatný převod jiného pozemku.
Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, rozhodl dne 27. 2. 1998, pod značkou PÚ 3433/92, podle ust. §9 odst. 4 zákona, že stěžovatel "není vlastníkem nemovitostí dle PK parc. č. 1032..., 1034..., 1035... v katastrálním území D." Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel není oprávněnou osobou ve smyslu zákona, "protože v době, kdy uplatnil svůj restituční nárok, žila ještě jeho maminka paní R. V. [§4 odst. 2 písm. c) zákona]".
Stěžovatel podal proti rozhodnutí pozemkového úřadu dne 17. 3. 1998 opravný prostředek. Městský soud v Praze jednal o tomto opravném prostředku dne 3. 2. 1999, a to pod čj. 28 Ca 77/98-23. Svým rozsudkem ve věci pak Městský soud v Praze rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí rovněž dovodil, že stěžovatel není oprávněnou osobou. Uvedl, že "jako oprávněné osoby v případě všech shora uvedených nemovitostí přicházely v úvahu pouze R. V., jako původní vlastnice k podílu... dále pak F.M.... R. V., od níž stěžovatel odvozuje své požadavky na vydání předmětného majetku, však restituční nárok neuplatnila...". Stěžovatel "...jako syn oprávněné osoby nemůže nastoupit na její místo ještě za doby jejího života...". Stěžovatel "uplatnil restituční nárok bez patřičného (případného) zplnomocnění a svým jménem", nikoli, jak bylo dle Městského soudu v Praze možné, na základě plné moci jménem oprávněné osoby.
Ústavní soud přezkoumal stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti přisvědčit nelze. Ústavní soud se ztotožnil s názorem obecného soudu v otázce, kdo, která osoba, přicházela v daném případě v úvahu jako oprávněná. Sdílí názor Městského soudu v Praze, že jako oprávněná osoba přicházela v úvahu pouze paní R. V., rozená M., zesnulá až 17. 7. 1997. Ústavní soud má za to, že dikce zákona, pokud jde o ustanovení §4 odst. 2 písm. c), jehož se stěžovatel opakovaně v ústavní stížnosti dovolává (např. str. 4 podání, označeného jako upřesnění ústavní stížnosti, dole), je jednoznačná. Nutno z této dikce dovozovat, že právní skutečností, která je způsobilá přivodit vstup vnuka do práv osoby uvedené v ust. §4 odst. 1 zákona je jedině a pouze smrt dítěte této oprávněné osoby (arg.: zemřelo-li dítě, na jeho místě jeho děti). Smrt dítěte, nikoli snad vzdání se práv dítětem, vědomé neuplatnění jeho práva na vydání. Jiná interpretace ust. §4 odst. 2 písm. c) zákona nepřichází v úvahu, byla by contra legem.
Ústavní soud bere na vědomí právní názor stěžovatele, že "v souladu s účelem a smyslem restitučních právních předpisů je, aby v případě, kdy dítě původního vlastníka vědomě neuplatní svoje právo na vydání věcí ve prospěch svého dítěte, tj. vnuka původního vlastníka, zejména z důvodu svého věku a zdravotního stavu, byl oprávněnou osobou namísto dítěte původního vlastníka přímo jeho vnuk. V opačném případě by tím byla způsobena další křivda...". Případné prosazení tohoto právního názoru by si však bylo žádalo jiný procesní postup stěžovatele, neboť by musel být vyjádřen návrhem na zrušení zákona (podle §74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). To stěžovatel neučinil a Ústavní soud není oprávněn jít "ultra petitum".
Ústavní soud na margo poznamenává, že stěžovatel nejednal v plném souladu s ust. §9 odst. 1 zákona, když pozemkovému úřadu, Magistrátu hlavního města Prahy, zaslal podání s označením "žádost dle zákona č. 229/1991 Sb. o půdě" a do textu uvedl, že v příloze zasílá opisy žádostí povinným osobám. Může se klást otázka po řádném uplatnění nároku ve smyslu cit. ustanovení, zejm. z hlediska adresnosti, určitosti. (Stěžovatel nevyzýval k vydání nemovitostí, žádal bezúplatný převod jiných pozemků. Dodává se rovněž, že tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí o vyvlastnění je nicotným právním úkonem, je mylné. Rozhodnutí o vyvlastnění je individuálním právním aktem, aktem aplikace práva, nikoli právním úkonem.)
Ústavní soud, jak se z výše uvedeného podává, má za to, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu