ECLI:CZ:US:2000:2.US.196.2000
sp. zn. II. ÚS 196/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě věci ústavní stížnosti K. K., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.12.1999, ve věci sp. zn. 15 Co 220/96, a proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 12.9.1995, č.j. 5 C 471/93-38, o určení vlastnictví, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8.12.1999, ve věci sp.
zn. 15 Co 220/96, se zrušuje.
Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne
12.9.1995, č.j. 5 C 471/93-38, se zamítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.12.1999, ve věci sp. zn.
15 Co 220/96, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne
12.9.1995, č.j. 5 C 471/93-38. Okresní soud v Blansku, jako soud
I. stupně, zamítl návrh stěžovatelky na určení vlastnického práva
k pozemku parc. č. 1829/2 v kat. úz. S., když po provedeném
dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka se nestala vlastnicí
pozemku na základě kupní smlouvy uzavřené dne 4.5.1963 (s ohledem
na absenci přivolení okresního národního výboru a registraci
státním notářstvím), vlastnické právo nenabyla ani vydržením,
protože nebyla v dobré víře o tom, že ji věc patří. K odvolání
stěžovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně, i když
převážně z jiných důvodů. Jeho argumentace byla založena především
na analýze vývoje podmínek vydržení zakotvených
v občanskoprávních předpisech v období 1963-1993, s důrazem na
podmínky vydržení vlastnického práva k pozemku. Po provedené
analýze zaujal stanovisko, že stěžovatelce mohla započít vydržecí
doba až dnem 1.1.1992, a protože ke dni podání žaloby tato
vydržecí doba neuplynula, nebyly splněny předpoklady pro vydržení
a stěžovatelka se nemohla stát vlastnicí sporného pozemku. Takový
výklad nepovažuje stěžovatelka za správný a v důsledku toho
nepovažuje za správné i samotné rozhodnutí. Namítá, že
v inkriminované době nebyla omezena držba pozemku ve vlastnictví
státu a jakmile odpadly překážky bránící vydržení vlastnického
práva k pozemku (tj. v důsledku novelizace provedené zákonem č.
509/1991 Sb.), uplatnily se právní následky oprávněné držby.
V této souvislosti poukazuje i na právní názor Nejvyššího soudu ČR
uvedený v rozsudku ze dne 25.1.1999 ve věci sp. zn. 22 Cdo
506/98. Protože stěžovatelka setrvává na stanovisku, že se stala
vlastnictví sporného pozemku ke dni 1.1.1992, přičemž v soudním
řízení nebyly její argumenty akceptovány, odepřely jí soudy
ochranu práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. l Listiny
základních práv a svobod.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ač řádně vyzván,
se ke stížnosti nevyjádřil.
Pozemkový fond ČR se přípisem ze dne 11.4.2000 vzdal
postavení vedlejšího účastníka řízení.
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaného vyjádření
účastníka a ze spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 5 C 471/93
učinil Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelka se žalobou
doručenou Okresnímu soudu v Blansku dne 21.6.1993 domáhala proti
České republice, Okresnímu úřadu v Blansku, určení vlastnictví
pozemku parc. č. 1829/2 v kat. úz. S., když uvedla, že tento
pozemek zakoupila kupní smlouvou z r. 1963 od prodávajících za
dohodnutou kupní cenu, kterou zaplatila před podpisem smlouvy. Od
té doby pozemek užívá a řádně z něho platila zemědělskou daň.
K registraci smlouvy nedošlo pro nesouhlas ONV v Blansku, což
nepovažovala za významné (zejména když jí předseda MNV ve S.
sdělil, že registrace smlouvy je formalita, když pozemek vlastní
a užívá). V roce 1992 (v návaznosti na zamýšlený převod
vlastnického práva k pozemku na syna) z výpisu z listu vlastnictví
zjistila, že vlastníkem pozemku je Česká republika, Okresní úřad
v Blansku podle darovací smlouvy ze dne 28.8.1978. Soud v průběhu
řízení zjistil, že předmětný pozemek byl původně ve
spoluvlastnictví osob, které se stěžovatelkou uzavřely kupní
smlouvu, po úmrtí jedné spoluvlastnice přešel spoluvlastnický
podíl na dědičku, která společně s druhým spoluvlastníkem pozemek
v r. 1978 darovala státu. V procesu zemědělských restitucí byl
spoluvlastnický podíl vydán dárkyni. Okresní soud žalobu zamítl,
neboť dospěl k závěru, že kupní smlouva nesplňovala stanovené
požadavky, když nebyl dán souhlas bývalým Okresním národním
výborem v Blansku k jejímu uzavření a následně neproběhla ani
registrace na Státním notářství v Blansku . Přestože stěžovatelka
uvedla, že pozemek obhospodařuje a řádně z něj platí daň, po celou
dobu si uvědomuje, že k registraci nedošlo. Z tohoto důvodu dospěl
soud k názoru, že stěžovatelce chyběla dobrá víra k tomu, že ji
předmětná věc patří, a proto nepřipadá v úvahu otázka vydržení.
Z těchto důvodů soud žalobu rozsudkem ze dne 12.9.1995, č.j. 5
C 471/93-38, zamítl. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání,
v němž zpochybnila svoje tvrzení ohledně vědomosti o tom, že
nedošlo k registraci smlouvy, učiněné při výslechu a dále
zpochybnila oprávněnost uspokojení restitučního nároku dárkyní.
V průběhu odvolacího řízení došlo k ujasnění právních vztahů ke
spornému pozemku, který se stal předmětem správy vykonávané
Pozemkovým fondem ČR a z toho důvodu došlo ke změně v označení
žalovaného subjektu. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I.
stupně i řízení, které mu předcházelo, a rozhodnutí shledal věcně
správným, byť především z jiných důvodů. Jeho argumentace byla
založena na zjištění, že až do účinnosti novely obč. zákoníku
provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tedy ke dni 1.1.1992, nemohla
žalobkyně podle dříve platné právní úpravy nabýt vlastnického
práva ke spornému pozemku vydržením. V době od uzavření neplatné
smlouvy do 31.3.1964 z toho důvodu, že neuplynula vydržecí doba
stanovená obč. zákoníkem č. 141/1950 Sb., v době od 1.4.1964 do
31.3.1983 proto, že obč. zákoník č. 40/1964 Sb. v tehdy platném
znění nabytí vlastnictví vydržením neumožňoval, a v době od
1.4.1983 do 31.12.1991 z toho důvodu, že sporný pozemek nebyl
předmětem způsobilým k vydržení. Pokud jde o dobu od 1.1.1992,
vychází odvolací soud z dikce §134 obč. zákoníku stanovící
nezbytnou desetiletou vydržecí dobu a poukazuje na jeho odst. 4
umožňující přiměřené použití ustanovení o běhu promlčecí doby pro
počátek trvání doby vydržecí. Mezi takto aplikovatelná ustanovení
zařazuje i §870 obč. zákoníku, jako přechodné ustanovení
k úpravám účinným od 1.1.1992, které stanoví, že podle dosavadních
předpisů se až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby,
které počaly běžet před účinností zákona č. 509/1991 Sb. Z toho
soud dovozuje, že stěžovatelce začala běžet vydržecí doba ke
spornému pozemku dne 4.5., event. 6.5.1963, avšak právní účinky
spojené s jejím plynutím zanikly ke dni nabytí účinnosti obč.
zákoníku č. 40/1964 Sb. a protože tento obč. zákoník ve znění
platném od 1.4.1964 do 31.12.1991 vydržení sporného pozemku
nepřipouštěl, neběžela ani vydržecí doba. Soud dále konstatuje, že
při určení počátku běhu vydržecí doby je třeba vycházet ze dne,
kdy nabyla účinnosti novela obč. zákoníku provedená zákonem č.
509/1991 Sb., která znovu upravila nabytí vlastnického práva
k pozemku vydržením a jako jeden ze zákonných předpokladů nabytí
vlastnictví uvedeným způsobem stanovila uplynutí vydržecí doby
v trvání deseti let a na tomto základě uzavírá, že vydržecí doba
nemůže tedy uplynout dříve, než ke dni 1.1.2002, a protože ke dni
podání žaloby tato vydržecí doba neuplynula, nebyly předpoklady
pro vydržení vlastnického práva vyplývající z §134 odst. 1 obč.
zákoníku splněny, a stěžovatelka se tedy nemohla stát vlastnicí
sporného pozemku.
Ústavní stížnost je důvodná.
Právní úprava vydržení na území ČR doznala v posledních
desetiletích řadu významných změn. V souvislosti s nimi bylo vždy
nezbytné posoudit účinky nové úpravy, zejména z hledisek
intertemporálních. Obecný zákoník občanský z r. 1811 upravoval
vydržení velmi podrobně, včetně podmínek, obsahoval různé vydržecí
doby pro vydržení věcí movitých a věcí nemovitých, pro mimořádné
vydržení apod. Obč. zákoník č. 141/1950 Sb. omezil předmět
vydržení a odlišně upravil lhůty. Užší rozsah regulace a tím
i menší použitelnost si nevyžádala žádná speciální přechodná
ustanovení. Obč. zákoník č. 40/1964 Sb. v původním znění vydržení
neupravil. Proto bylo třeba vycházet z toho, že po 1. dubnu 1964
nebylo možné vlastnické právo nabýt vydržením, a to ani tehdy,
jestliže počaly běžet lhůty před 1. dubnem 1964, tj. za účinnosti
předcházejícího občanského kodexu. Jestliže k nabytí vlastnického
práva vydržením došlo nejpozději 31.3.1964, po nabytí účinnosti
tohoto obč. zákoníku mohl být již tento fakt pouze deklarován,
účinky složené právní skutečností (skutkové podstaty vydržení)
automaticky nastoupily v době jejich přípustnosti. Po 1.dubnu
1983 platilo, že nepřetržitou desetiletou držbou pozemku vydržela
fyzické osoba vlastnické právo k pozemku nebo jeho části pro stát,
sama nabyla právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku
(zák. č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník
a upravují některé další majetkové vztahy). Také tyto účinky
nastoupily nezávisle na lidském vědomí, k jejich vzniku nebylo
třeba žádného právního úkonu, ani vědomost o jejich vzniku. Tento
předpis současně do obč. zákoníku výslovně zakotvil princip
započitatelnosti doby držby před jeho účinností (i když tehdy
držba nebyla upravena), vydržecí doba však neskončila dříve než za
rok po jeho účinnosti, tj. 31.3.1984. Současná úprava vydržení
(s účinností od 1.1.1992 - viz zák. č. 509/1991 Sb.) znamená
obnovení tradičních důsledků spojených s vydržením, zrušila
nedůstojná omezení jeho užití (tj. zejména omezení předmětů
způsobilých k vydržení fyzickou osobou, vyloučení nabytí
právnickou osobou).
Stručný přehled obsahu právních úpravy a jejich vzájemných
návazností dokládá rozdílný zákonodárcův přístup. Je evidentní, že
pokud docházelo k zúžení možnosti vydržení, příp. ke zpřísnění
předpokladů, pokud účinky vydržení nenastaly do účinnosti nové
úpravy, posuzovaly se dle příslušné nové regulace. Jiný postup
však vyžaduje preciznější specifikaci dopadů nové právní úpravy,
neboť jde o jeden z projevů intertemporality spočívající
v posouzení vlivu nového předpisu na právní kvalifikaci
skutečností, které nastaly před jeho účinností, a to takových
situací, kdy určitý společenský jev mohl vyvolat právní následky
pouze ve spojení s jinými jevy, s nimiž by vytvořil složenou
právní skutečnost vedoucí ke vzniku, změně nebo zániku právního
vztahu, sám o sobě však žádné konkrétní právní následky nevyvolal.
Nejradikálnější projev ochrany oprávněné důvěry v právní řád
vyúsťuje do principu ochrany minulých právních skutečností a je
obvykle omezována na ochranu podstatných a nejzávažnějších
právních skutečností, tj. projevů lidského chování. To znamená, že
lidskému chování dokončenému v minulosti, ponechává právní předpis
dosavadní právní kvalifikaci. Při hodnocení významu držby podle
minulé právní úpravy nelze přehlédnout, že držba na základě zák.
č. 131/1982 Sb. byla všeobecně přípustná, součástí skutkové
podstaty vydržení však byla jen omezeně. Nová právní úprava (zák.
č. 509/1991 Sb.) držbu uskutečňovanou do 31.12.1991 nekvalifikuje
odlišně, pouze ji započítává do délky nezbytné vydržecí doby.
Přitom však účinky souhrnné právní skutečnosti mohly nastat
nejdříve 1.1.1992. V obecné rovině lze považovat za nejvhodnější
takovou právní konstrukci, která by posunula konec příslušné lhůty
až na uplynutí stanovené doby po účinnosti nového zákona (srov.
zmíněnou vydržecí lhůtu v zák. č. 131/1982 Sb.). Jestliže tak
zákonodárce neučinil, nelze z toho vyvozovat, že celá lhůta musí
uplynout až po jeho účinnosti (v posuzovaném případě to platí jak
o vydržení věci ve státním vlastnictví, tak pro vydržení
právnickou osobou).
Ze všech uvedených důvodů se Ústavní soud ztotožňuje
s myšlenkovými závěry Nejvyššího soudu ČR obsaženými
v rozhodnutích zabývajících se vydržením vlastnického práva
k pozemku ve vlastnictví státu (rozsudek ze dne 7.1.1999, sp. zn.
22 Cdo 1193/98, rozsudek ze dne 25.1.1999, sp. zn. 22 Cdo 506/98,
rozsudek ze dne 27.4.1999, sp. zn. 2 Cdon 1134/96) a podotýká, že
jsou výrazem ústavně konformní interpretace příslušných ustanovení
obč. zákoníku, včetně úvah o intertemporálních důsledcích nového
předpisu a z toho pohledu je třeba výklad Krajského soudu v Brně
považovat za nesouladný s objektivním právem. V judikatuře
Ústavního soudu sice byla již opakovaně vyslovena myšlenka, že
nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci
práva nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl.
36 odst. 1 Listiny, nicméně nesprávná interpretace může být
důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu tehdy, pokud je jí
zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz
nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 8, Praha 1998, nález č. 66, jakož i nález
ve věci sp. zn. I. ÚS 34/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek 12, Praha 1999, nález č. 137). Ústavní soud shledal,
že přijatým výkladem odvolací soud zásadním způsobem zasáhl do
stěžovatelčina práva domoci se právními prostředky určení
vlastnictví, čímž došlo k porušení čl. 90 Ústavy, dle něhož je
soud povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval
ochranu právům, a ve svých důsledcích mohlo též dojít k porušení
čl. 11 Listiny.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 zák. č.
182/1993 Sb. ústavní stížnosti částečně vyhověl a rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 8.12.1999, ve věci sp. zn. 15 Co
220/96, zrušil, když shledal porušení čl. 90. Ústavy a též čl. 36
odst. 1 Listiny [§82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona]. Návrh
na současné zrušení rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne
12.9.1995, č.j. 5 C 471/93-38, Ústavní soud zamítl, neboť
neshledal, že by se soud I. stupně při svém rozhodování řídil
úvahami založenými na nesprávné interpretaci počátku a běhu
vydržecí doby v závislosti na změnách právní úpravy. Ústavní soud,
k jehož úkolům patří ochrana ústavnosti, již nemohl posuzovat, zda
byly splněny všechny zákonné podmínky nabytí vlastnického práva ke
spornému pozemku vydržením. Bude proto na obecných soudech, aby
v souladu se svojí pravomocí a příslušností posoudily, zda
v inkriminovaném případě existuje u stěžovatelky, především
s ohledem na fakt, že po celou dobu po uzavření smlouvy pozemek
užívala, platila příslušnou zemědělskou daň a stát tuto daň
přijímal, corpus possesionis, animus possidendi a bona fides (se
zřetelem ke všem okolnostem).
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat..
V Brně dne 23. srpna 2000