ECLI:CZ:US:2000:2.US.20.99
sp. zn. II. ÚS 20/99
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti JUDr. B. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998, čj. 13 Co 391/98-128, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998, čj. 13
Co 391/98-128, pokud jím bylo potvrzeno usnesení prvostupňového
soudu o zastavení řízení o náhradu škody, se zrušuje.
Ústavní stížnost proti části usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 27. 10. 1998, čj. 13 Co 391/98-128, jíž soud zrušil
usnesení soudu prvního stupně - Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
7. 9. 1998, čj. 18 C 382/91-121, se ve výroku o zastavení řízení
o návrhu stěžovatele, aby České advokátní komoře byla uložena
povinnost zapsat jej do seznamu advokátů, zamítá.
Ústavní stížnost proti části téhož usnesení Městského soudu
v Praze, jíž soud potvrdil výrok soudu prvního stupně, jímž bylo
zastaveno řízení o žádosti žalobce o osvobození od soudních
poplatků ze dne 3. 9. 1998, se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 1.
1999, jakož i podáním doručeným soudu dne 25. 1. 1999, se
stěžovatel, v řízení před obecnými soudy žalobce, domáhá zrušení
výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (jako soudu
odvolacího) ze dne 27. 10. 1998, čj. 13 Co 391/98-128. Usnesení
bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím Obvodního soudu pro
Prahu 1, jako soudu prvého stupně, dne 4. 12. 1998. Stížnost je
podána v zákonné lhůtě.
Stěžovatel tvrdí, že postupem Městského soudu v Praze bylo
porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
Ústavní stížnost zejména uvádí, že usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 7. 9. 1998, čj. 18 C 382/91-121, (dále jen
prvostupňové usnesení) bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele
ve věci návrhu na zápis do seznamu advokátů a o žalobě pro náhradu
škody (ušlého zisku). Stěžovatel uvádí, že prvostupňové usnesení
mu bylo doručeno dne 21. 9. 1998, že dne 5. 10. 1998, tedy
v zákonné lhůtě, podal proti němu odvolání a zároveň kolkovými
známkami, v souladu s ust. §8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, zaplatil poplatek ve výši 3.600,- Kč (již před tím,
23. 9. 1998, zaplatil, jak patrno z č.l. 123, soudní poplatek ve
výši 150,- Kč). Stěžovatel, jenž se dovolává ust. §9 odst. 3
zákona o soudních poplatcích uvádí, že řízení o náhradu škody
zůstalo zastaveno, přestože zaplatil soudní poplatek: "Usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998,
čj. 13 Co 391/98-128, bylo prvostupňové usnesení o zastavení
řízení zrušeno pouze ve vztahu k řízení o návrhu na zápis do
seznamu advokátů, jinak bylo potvrzeno." Městský soud, proti jehož
usnesení ústavní stížnost směřuje, podle stěžovatele nepřihlédl ke
skutečnosti, že soudní poplatek z návrhu na náhradu škody je
zaplacen. V odůvodnění usnesení napadeného stížností odvolací soud
uvádí na str. 3, že stěžovatel ".soudní poplatek z návrhu na
náhradu škody nezaplatil".
Podle stěžovatele mělo být rozhodnutím odvolacího soudu
prvostupňové usnesení o zastavení řízení zrušeno v celém rozsahu,
tedy i ve vztahu k jím uplatněnému nároku na náhradu škody, nikoli
pouze ve vztahu k povinnosti žalované strany zapsat jej do seznamu
advokátů České advokátní komory.
Ústavní stížností se proto stěžovatel dožaduje, aby Ústavní
soud rozhodl, že "Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10.
1998, čj. 13 Co 391/98-128, se zrušuje."
Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel se od počátku
řízení v r. 1991 dožadoval proti žalované České advokátní komoře,
vedle zápisu do seznamu advokátů, též náhrady škody. Výši náhrady
však specifikoval teprve po více než 6 letech podáním ze dne 22.
12. 1997, a to částkou 6.000.000,- Kč. Výše požadované náhrady se
následně měnila: Zástupce stěžovatele omezil návrh podáním ze dne
31. 12. 1997 na 150.000,- Kč. Stěžovatel dal 30. 1. 1998 soudu
najevo (č.l. 89), že toto omezení náhrady škody není v souladu
s jeho vůlí. V podání datovaném 16. 2. 1998 adresovaném
a doručeném soudu dne 20. 2. 1998 však stěžovatel (také) uvádí, že
na náhradě škody požaduje 150.000,- Kč (č.l. 95 versa). Podání je
podepsáno nejen právním zástupcem, ale i stěžovatelem osobně (též
opatřeno razítkem stěžovatele). Dne 24. 2. 1998 (č.l. 96) byla
soudem "vypravena" výzva stěžovateli k zaplacení soudního poplatku
ve výši 6.300,- Kč. Tento poplatek zaplacen nebyl. Stěžovatel pak
dne 10. 3. 1998 žádá opět náhradu škody ve výši 6.000.000,- Kč.
Dne 29. 5. 1998 bylo vydáno usnesení, jímž se žalobci přiznává
osvobození od soudních poplatků z jedné poloviny. Dne 25. 6. 1998
byla vypravena soudem stěžovateli jiná výzva k zaplacení soudního
poplatku, tentokrát ve výši 120.150,- Kč (č.l. 118). Po jednom
z četných podání stěžovatele (podání obsahující žádost o odklad
splatnosti poplatku), následuje (č.l. 121) usnesení soudu prvního
stupně ze dne 7. 9. 1998, jímž se řízení zastavuje, neboť
stěžovatel soudní poplatek 120.150,- Kč nezaplatil. Proti usnesení
o zastavení řízení podal stěžovatel včas odvolání a dne 5. 10.
1998 (na dalším podání, jímž se dožadoval náhrady tentokrát
180.000,- Kč), zaplatil soudní poplatek (jak shora zmíněno) ve
výši 3.600,- Kč (č.l. 126b). Odvolací soud dne 27. 10. 1998, pod
čj. 13 Co 391/98-128, rozhodl tak, že výrok o zastavení řízení pro
náhradu škody potvrdil.
Ústavní soud, odhlížeje od otázky, zda tvrzení stěžovatele
o jeho nároku na náhradu škody má či nemá oporu v objektivním
právu, zda mu svědčí na základě hmotného práva subjektivní právo
(oprávnění), dospěl k názoru, že postupem soudu bylo v jistém
směru porušeno ústavní právo stěžovatele na soudní ochranu.
Připomíná přitom, že není další instancí v systému obecných soudů
a nepřezkoumává zásadně činnost těchto soudů, ledaže by zjistil
extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a zjištěným
skutkovým stavem. V posuzovaném případě jsou závěry obecného soudu
v extrémním nesouladu s §9 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích. V daném případě nešlo o poplatek splatný (již) vznikem
poplatkové povinnosti, podáním návrhu (ust. §7 odst. 1,
ve spojení s ust. §4 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích). Nešlo o poplatek stanovený pevnou sazbou, nýbrž
sazbou procentní. Jde tedy o jeden z tzv. "ostatních případů".
Takový poplatek je splatný na základě výzvy soudu (ust. §7 odst.
1 zákona o soudních poplatcích). Pro nezaplacení takového poplatku
nebylo možno zastavit řízení na základě jediné výzvy. Bylo třeba
výzev dvou (za prvou nelze považovat výzvu z č.l. 96 k zaplacení
6.300,- Kč). Druhou výzvou by byla dodatečně stanovena soudem
lhůta k zaplacení. To plyne z dikce ustanovení §9 zákona
o soudních poplatcích, a sice z odstavce 1 ve spojení s odstavcem
2: "Nebyl-li poplatek, který je splatný. na základě výzvy..
zaplacen, a to ani dodatečně ve lhůtě stanovené soudem.", pak
v tomto tzv. ostatním případě ".soud řízení zastaví" (a to jen
tehdy, pokud již nezačal jednat ve věci samé). Tedy jen
po opakované výzvě bylo možno podle zákona přistoupit k zastavení
řízení.
Ústavní soud má vzhledem ke všemu uvedenému za to, že
postupem odvolacího soudu, jeho výrokem, jímž "jinak se potvrzuje"
(sc.: usnesení soudu prvého stupně) došlo k porušení článku 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto usnesení městského
soudu zčásti zrušil (§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb.).
Dodává se na okraj, že městský soud také zastával mylný
právní názor spočívající v tom, že omezení návrhu je změnou návrhu
(č.l. 129) ve smyslu ust. §95 o. s. ř. a že tudíž má procesní
dosah jen tehdy, je-li soudem projeven s omezením souhlas, jinými
slovy, jestliže soud změnu spočívající v omezení připustí (č.l.
121 dole, č.l. 129). Podle názoru Ústavního soudu měly soudy
přihlédnout k tomu, že, je-li stále stejný skutkový základ
a navrhovatel nepožaduje více, ale méně, pak o "změnu návrhu"
nejde. Takové "omezení návrhu" je totiž procesním úkonem, jenž se
řídí podle své povahy režimem částečného zpětvzetí návrhu podle
§96 o. s. ř. (Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní
řád, komentář, 3. vydání, C.H. Beck, 1997, str. 219, stejně Rubeš,
J. a kol., Občanský soudní řád, komentář, díl I, Orbis Praha,
1970). Odvolací soud zjevně přehlédl, že stěžovatel se sice
původně distancoval od procesního kroku svého právního zástupce,
jenž na základě stejného skutkového základu požadoval na náhradě
škody méně než 6.000.000,- Kč, a to 150.000,- Kč (a soud vzal
tehdy tento jeho nesouhlas na zřetel, vycházeje správně z toho, že
stěžovatel je dominus litis), avšak dne 20. 2. 1998 bylo, jak
předesláno, soudu prvého stupně doručeno podání podepsané též
samotným stěžovatelem a opatřené také jeho razítkem (č.l. 95),
jímž došlo k omezení návrhu na totožnou částku 150.000,- Kč. Ve
svém, stížností napadeném rozhodnutí vycházel pak z puncta
6.000.000,- Kč. (Stěžovatel sice měnil nadále výši požadované
náhrady, žádal znovu 6.000.000,- Kč, než se opět přiklonil
k částce 150.000,- Kč - č.l. 119, avšak k jeho požadavkům na
"více", tedy k rozšíření návrhu nebylo možno přihlédnout, nebyly
právně relevantní, bez toho, že by soud tuto úpravu na "více",
která změnou ve smyslu ust. §95 o. s. ř. je, usnesením připustil.
To se ovšem týká i požadavku na 180.000,- Kč, uvedeného v podání
ze dne 5. 10. 1998).
Zjevným nedopatřením nebyl vzat zřetel na podání stěžovatele
ze dne 5. 10. 1998 a na soudní poplatek jím zaplacený do konce
lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení
poplatku. V důsledku toho došlo k založení podání a poplatku
v kolcích do jiného soudního spisu (č.l. 126a, 126d).
Stěžovatel se domáhá i zrušení té části usnesení Městského
soudu, v níž bylo jeho odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí
(č.l. 121) odvolacím soudem vyhověno a usnesení soudu prvého
stupně bylo zrušeno - č.l. 128 (pokud jde o výrok o zastavení
řízení pro zápis stěžovatele do seznamu advokátů). Tento výrok
usnesení městského soudu však obstojí. Ústavní stížnost pojmově
přichází v úvahu jen tehdy, jestliže se tvrdí porušení práva
pravomocným rozhodnutím, určitá újma. Stěžovatel nemůže
s úspěchem stížností napadat výrok, jímž bylo jeho návrhu
vyhověno, jímž totiž bylo prvostupňové rozhodnutí o zastavení,
řízení zahájeného jeho návrhem, zrušeno. Proto byla ústavní
stížnost zčásti zamítnuta (ust. §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu).
Petit ústavní stížnosti zahrnuje i požadavek zrušení té části
usnesení Městského soudu v Praze, kterou se potvrzuje usnesení
soudu prvého stupně o zastavení řízení ve věci osvobození od
soudních poplatků. Petit postuluje rovněž zrušení té části
usnesení, jíž se potvrzuje výrok o tom, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Petit též zahrnuje požadavek
zrušení usnesení ve výroku o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Pokud jde o osvobození od soudního poplatku, bylo o něm dne
29. 5. 1998 městským soudem rozhodnuto (č.l. 114) a stížnost je
v tomto ohledu rovněž nedůvodná. Od rozhodnutí nedošlo
k podstatné změně poměrů. Jde o věc rozhodnutou. Ostatně
stěžovatel dne 5. 10. 1998 zaplatil soudní poplatek ve výši
vycházející z předchozího pravomocného usnesení o částečném
(50procentním) osvobození od soudních poplatků. Proto byla ústavní
stížnost i v této části zamítnuta (ust. §82 odst. 1 zák. č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Pro úplnost se k ústavní stížnosti dodává, že, zrušují-li se
oba (všechny) výroky ve věci samé (z nich jeden rozhodnutím
odvolacího soudu), přísluší o nákladech řízení rozhodnout obecnému
soudu.
V této souvislosti Ústavní soud pokládá za vhodné ke
stížnosti uvést, že tvrzené porušení Listiny v čl. 38 odst. 2
nebylo v postupu Městského soudu v Praze shledáno. Soud rozhodl
neprodleně poté (týž měsíc), kdy odvolání stěžovatele
u odvolacího soudu napadlo. Ve zbytečných průtazích pochybení
odvolacího soudu nespočívalo. Další aspekty řízení, na něž by
mohlo ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny dopadat, zde nepřicházejí
v úvahu, porušení dalších postulátů dle citovaného článku Listiny
není ani tvrzeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. října 2000