Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.08.2000, sp. zn. II. ÚS 211/98 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 117/19 SbNU 119 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.211.98

sp. zn. II. ÚS 211/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci ing. J. a D. S., oba zastoupeni advokátkou JUDr. E. K., za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a Z. N. a L. N., oba zastoupeni advokátem JUDr. P. T., jako vedlejších účastníků, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1997, čj. 2 Cdon 1277/97-31, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 1997, čj. 2 Cdon 1277/97-31, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelé se s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1, 2 a 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 1997, čj. 10 Co 912/96-15, jenž změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 9. 1996, čj. 15 C 99/96-12, tak, že žalobu stěžovatelů (v původním řízení žalobců), jíž se domáhali vydání rozsudku, aby vedlejším účastníkům, původně žalovaným Z. a L. N., byla uložena povinnost vyklidit místnost o výměře 11 m2 , nacházející se v obytné budově, kterou stěžovatelé vlastní, zamítl. V odůvodnění stížnosti uvedli, že na základě kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1995 a rozhodnutím Katastrálního úřadu v Karlových Varech, čj. 112 Vl-3-2240/95, ze dne 9. 11. 1995 o povolení vkladu do katastru nemovitostí, jsou vlastníky nemovitosti - obytné budovy čp. 662 se stavební parcelou č. 727 o výměře 86 m2 v k. ú. K. Uvedenou obytnou budovu koupili jako celek včetně místnosti, která je předmětem sporu, od původního vlastníka, jímž bylo město Karlovy Vary. Z protokolu o převzetí nemovitosti vyplývá, že v domě se nacházejí tři bytové jednotky, žádná další bytová jednotka nebo její část v něm není uvedena. Rozhodnutím Městského národního výboru Karlovy Vary ze dne 19. 11. 1986 byl vedlejším účastníkům přidělen byt o velikosti 1+1 s příslušenstvím. Dne 2. 3. 1989 jim byl udělen souhlas s přičleněním jedné místnosti domu na ulici N. (nyní ve vlastnictví stěžovatelů) k bytu v domě na ulici N. s odůvodněním, že tato místnost stavebně souvisí s bytem vedlejších účastníků a že přičleněním dojde ke zkvalitnění bytové jednotky. Stěžovatelé nesouhlasí s právním závěrem, dle kterého došlo k platnému přičlenění předmětné místnosti k bytu vedlejších účastníků udělením souhlasu podle §56 zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Podle tohoto ustanovení bylo možné sloučit se souhlasem MNV byt nebo jeho část se sousedním bytem, neboť se o takový případ ve skutečnosti nejednalo. Upozorňují, že v souvislosti s připojením místnosti byly provedeny stavební úpravy (zásahy do nosných konstrukcí), podléhající dle ustanovení §55 zák. č. 50/1976 Sb. stavebnímu povolení, pouze na základě jejich ohlášení stavebnímu úřadu. V důsledku tohoto postupu neproběhlo řádné stavební řízení, ve kterém by bylo nutno vyřešit, zda přičleněná místnost zůstává součástí domu (čp. 662), nebo se stává součástí domu (čp. 664). Ze žádného rozhodnutí pak není patrno, že by se místnost z domu čp. 662 stala součástí obytného domu čp. 664. Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím, že by vedlejším účastníkům k předmětné obytné budově vzniklo užívací právo. Dle jejich názoru nelze použít argumentaci Nejvyššího soudu, podle které by mohli dát vedlejším účastníkům výpověď na základě ustanovení §711 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z."), neboť vůči vedlejším účastníkům nevystupují jako pronajímatelé bytu a tito by oprávněně namítali nedostatek aktivní legitimace. Nejvyšší soud jako účastník řízení uvedl, že mohl přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání a zdůraznil, že stěžovatelé v dovolání nezpochybnili právní závěr soudu, že "žalovaným vzniklo k předmětné místnosti právo osobního užívání". Předmětem dovolacího ani nalézacího řízení neučinili ani otázku, zda jde o právo nájmu bytu anebo nájem místnosti podle obecných ustanovení o nájmu. Vedlejší účastníci ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhli zamítnutí návrhu a upozornili, že pokud se stěžovatel domnívá, že byl nedostatečně informován o předmětu koupě, měl možnost od smlouvy odstoupit z důvodu uvedení v omyl. Ústavní soud z připojeného spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 15 C 99/96, ověřil údaje uvedené ve stížnosti a dále z protokolu o předání nemovitosti zjistil, že v domě čp. 662 na ulici Nebozízek jsou 3 bytové jednotky. Se dvěma nájemníky byly uzavřeny nové nájemní smlouvy, třetí jednotku užívají sami vlastníci domu. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že v přízemí domu byla provedena adaptace ve prospěch rozšíření bytu v domě č. 664, který jednou obytnou místností prolíná do domu č. 662. Původní vchod do této místnosti z domu čp. 662 byl zazděn a místnost má přístup pouze ze sousední nemovitosti - obytné budovy čp. 664. Znalec dále uvedl, že plocha zakoupené nemovitosti je počítána včetně sporné místnosti, kterou vlastní stěžovatelé, ale užívají vedlejší účastníci. Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Původní vlastník obou sousedících nemovitostí - obytných budov - nezajistil zřízení věcného břemene ve prospěch uživatelů bytu. Ve smlouvě není mimo věcného břemene, spočívajícího v předkupním právu, žádné jiné omezení či závazek. Stěžovatelé mají proto právo užívat jako vlastníci obytnou budovu čp. 662 jako celek. Krajský soud k odvolání vedlejších účastníků rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stavební úpravy v domě čp. 664, které vedly k připojení místnosti z domu čp. 662, byly provedeny v souladu s §165 o.z., ve znění platném do 1. 1. 1992. Dle názoru krajského soudu k přičlenění místnosti došlo na základě rozhodnutí a souhlasu majitele, z čehož lze dovodit, že k této místnosti vzniklo užívací právo dle ustanovení "§154 o.z. před novelou", a to konkludentním způsobem (úpravou sousedních bytů, nastěhováním se do bytu) a změnou dohody o výši úhrady za užívání bytu, kdy zápis o dohodě o užívání bytu nebyl podmínkou platnosti smlouvy. Novelou občanského zákoníku provedenou zák. č. 509/1991 Sb. se pak podle odvolacího soudu užívání transformovalo na nájem (§871 o.z.). Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání stěžovatelů s odůvodněním, že, dle §680 odst. 2 o.z., dojde-li ke změně vlastnictví pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do postavení pronajímatele. Z těchto důvodů vstoupili nabyvatelé do práv a povinností svého předchůdce přímo ze zákona a jakákoliv další smluvní ujednání ohledně této skutečnosti jsou nadbytečná. Dovolací soud dále konstatuje, že stěžovatelé v dovolání nenapadli právní závěr krajského soudu ohledně skutečnosti, že k předmětné místnosti vzniklo vedlejším účastníkům užívací právo dle §154 o.z. Vzniklo-li právo nájmu před koupí domu, pak nemohlo zaniknout jen v důsledku změny vlastníka. Ústavní stížnost je důvodná. Nelze nic namítat proti tvrzení, že dovolací soud může přezkoumat rozhodnutí soudu odvolacího jen z důvodů uplatněných v dovolání, jak s odkazem na §242 odst. 3 věta první o.s.ř. poukazuje Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti. Z připojeného spisu Ústavní soud nicméně zjistil, a to v rozporu s tvrzením dovolacího soudu obsaženém v odůvodnění jeho rozsudku a v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že stěžovatelé ve svém dovolání námitku, dle které je právní názor o vzniku nájemního práva k místnosti nesprávný, uplatnili (č. l. 22 spisu). V dovolání namítali i to, že předmětná místnost nebyla bytovou jednotkou či obytnou místností. Ústavní soud má za to, že je třeba vycházet z toho, co bylo v dovolání uvedeno, a nikoliv dovozovat, co by snad dovolatelé mohli mít na mysli (tj. dle názoru Nejvyššího soudu skutečnost, že sporné právo k předmětné místnosti koupí domu zaniklo). Konečně sami stěžovatelé v dovolání uvádějí, že vlastník opomněl právní režim předmětné místnosti vůbec upravit. Pokud tedy Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatuje, že dovolatelé ve výše uvedeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu nezpochybnili, není to konstatování správné. Dovolací soud se proto měl ve svém rozhodnutí vypořádat i s otázkou vzniku práva osobního užívání k předmětné místnosti, včetně toho, zda vůbec šlo o prostor, který byl právně způsobilý být spojen s jiným bytem. Pokud tak neučinil, porušil tím právo stěžovatelů zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. V důsledku opomenutí Nejvyššího soudu je právě k posledně uvedené otázce Ústavní soud nucen se vyjádřit. Již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, avšak jen, pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud současně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Ústavní soud dospěl k závěru, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva na ochranu vlastnictví v projednávaném případě došlo. Z provedených důkazů a ani mezi účastníky řízení není sporu o tom, že stěžovatelé se stali na základě kupní smlouvy ze dne 28. 9. 1995 a rozhodnutím Katastrálního úřadu, čj. 112VI-3-2240/952 ze dne 9. 11. 1995 o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí vlastníky obytné budovy čp. 662, včetně její přízemní místnosti, která je předmětem sporu. Dle názoru odvolacího soudu došlo rozhodnutím o přičlenění této místnosti situované v domě čp. 662 k bytu situovanému v domě čp. 664 ke sloučení bytu (§56 tehdy platného zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty) a konkludentně uzavřenou dohodou o odevzdání a převzetí bytu vzniklo i užívací právo žalovaných ("§154 o.z. před novelou"). Právě z tohoto závěru Nejvyšší soud bez dalšího vycházel, neboť jej stěžovatelé v dovolání údajně nezpochybnili, což však - jak uvedeno výše - neodpovídá skutečnosti. Nic nelze vytknout tvrzení obecných soudů, že osoba, jež koupí obytný dům s byty, které jsou pronajaty, vstupuje do těch práv a povinností předchozího vlastníka, které měl jako pronajímatel bytů, a to přímo ze zákona, čímž je smluvní ujednání nadbytečné. Totéž platí o faktu, že dle tehdy platné právní úpravy mohla vzniknout dohoda o užívání bytu konkludentním způsobem, přičemž zápis o uzavření takovéto dohody nebyl podmínkou její platnosti. S východiskovými právními závěry odvolacího soudu se ovšem Ústavní soud neztotožňuje. Dle ustanovení §155 o.z., ve znění tehdy platném, právo užívat byt vznikne dohodou o odevzdání a převzetí, sjednanou mezi organizací a občanem. Podle ustanovení §62 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. V souladu s ustanovením §56 odst. 1 cit. zákona bez souhlasu místního národního výboru nelze byt ani jeho část sloučit se sousedním bytem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení udělí místní národní výbor souhlas ke sloučení zpravidla tehdy, je-li byt, k němuž se má jiný byt nebo jeho část připojit, pro uživatele zdravotně nevhodný. V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že se odvolací soud vůbec nezabýval zjištěním, zda připojovaná místnost měla charakter bytu nebo jeho části (či se jednalo o nebytový prostor) a byla-li vůbec způsobilá ke sloučení ve smyslu ustanovení §56 zákona č. 41/1964 Sb. Soud pak především extrémním způsobem vyložil pojem "sousední byt" tím, že za sousední byt považuje i byt nacházející se v jiné obytné budově se samostatným číslem popisným a samostatně zapsané v tehdejší evidenci nemovitostí. Na základě takového výkladu by bylo možné považovat za sousední byty i byty nacházející se ve dvou přiléhajících, avšak stavebně oddělených, popř. i historicky či architektonicky odlišných, nemovitostech. Ústavní soud má za to, že úvaha odvolacího soudu odpovídala dobovému nazírání na právo za situace, kdy stát, který byl původním vlastníkem sousedních nemovitostí, nepředpokládal možnost jakékoliv změny socialistického vlastnictví a nepovažoval ani za nutné situaci důsledně řešit. Takové nazírání, které je neslučitelné s ochranou soukromého vlastnictví, Ústavní soud nemůže přirozeně zaštítit. Ústavní soud se v důsledku toho nemůže ztotožnit s dalším závěrem odvolacího soudu, že k předmětné místnosti vzniklo konkludentním způsobem právo osobního užívání, posléze transformované na nájem. Je zřejmé, že předmětná místnost bytovou jednotkou ve smyslu zákona č. 41/1964 Sb. nebyla, a proto k ní nemohlo, a to ani konkludentně, vzniknout právo osobního užívání. Ústavní soud dále považuje za sporné, zda změny v dispozici obou nemovitostí včetně jejich vzájemného propojení nově vytvořeným vchodem (tedy zásahu do nosné konstrukce), lze považovat za změny nepodstatné - nepodléhající stavebnímu povolení ve smyslu §55 stavebního zákona (zák. č. 50/1976 Sb.). Naopak nelze přisvědčit námitce stěžovatelů, že by bylo porušeno či omezeno jejich vlastnické právo, chráněné čl. 11 Listiny, nebo že by byl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny, právě samotným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Dovolací soud se ve svém rozhodnutí otázkou vlastnického práva stěžovatelů nezabýval, a nemohl je tedy ani porušit nebo omezit. Právní závěr odvolacího soudu ohledně vzniku užívacího práva k sporné místnosti, včetně posouzení způsobilosti této místnosti ke spojení se sousedním bytem, je tak dle Ústavního soudu založen na takové interpretaci právních předpisů, která vybočila z mezí ústavnosti. Dovolací soud se touto otázkou nezabýval, třebaže podle zákona se jí zabývat měl. Tím porušil právo na spravedlivé řízení tak, jak je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V důsledku toho Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Nejvyššího soudu zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 16. srpna 2000