ECLI:CZ:US:2000:2.US.213.99
sp. zn. II. ÚS 213/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti D. B. N., zastoupeného JUDr. B. G., CSc., proti nečinnosti Ministerstva vnitra a orgánů Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §5 odst. 5 zák. č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na zrušení ustanovení §5 odst. 5 zák. č. 123/1992 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm.e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť podaný návrh je nepřípustný.
Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti stěžovatele není Ústavní soud oprávněn rozhodovat ani o návrhu na zrušení §5 odst. 5 zák. č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 28. 4. 1999 a byla doplněna podáním ze dne 3. 5. 1999, napadá stěžovatel nečinnost Ministerstva vnitra a orgánů Policie ČR, Správu hl. m. Prahy s tím, aby bylo neprodleně rozhodnuto 1) o žádosti stěžovatele ze dne 22. 4. 1997 o povolení k trvalému pobytu v ČR, 2) o žádosti stěžovatele ze dne 29. 12. 1998 o prodloužení jeho víza ke krátkodobému pobytu v ČR.
S ústavní stížností je spojen návrh na zrušení ustanovení §5 odst. 5 zák. č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost dovozuje, že u stěžovatele došlo k porušení základních občanských práv chráněných ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Ministerstva vnitra, z něhož zjistil, že stěžovatel měl na území ČR povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání do 7. 8. 1997. O prodloužení dlouhodobého pobytu v zákonem stanovené lhůtě (§6 odst. 2 zák. č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nepožádal. Na území republiky se tedy zdržoval neoprávněně, což bylo zjištěno náhodnou kontrolou hlídky Policie ČR, proto byl u něho vysloven zákaz pobytu. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo stěžovateli zamítnuto. Údajně podal stěžovatel dne 4. 5. 1999 u Městského soudu v Praze žalobu o přezkoumání vydaných rozhodnutí. O žalobě dosud nebylo rozhodnuto. Podle telefonického zjištění Ústavního soudu se u Městského soudu v Praze žádná žaloba stěžovatele v tomto směru nenachází. Žádost stěžovatele o povolení trvalého pobytu byla přijata odborem cizinecké policie Správy hl. m. Prahy Policie České republiky dne 22. 4. 1997. Žádost byla odůvodněna sloučením rodiny se sestrou, která má povolení k trvalému pobytu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve své žádosti o povolení dlouhodobého pobytu z roku 1993 žádné sourozence neuváděl a v jeho žádostech se neshodovala data rodičů, bylo správní řízení přerušeno a byly vyžádány originály rodných listů. Tyto originály se v Klubu právní podpory ztratily a bylo požádáno o poskytnutí lhůty k jejich dohledání a předložení. Následně pak předloženy byly a dne 8. 9. 1997 byly předány k ověření jejich pravosti Velvyslanectví VSR. Stanovisko Velvyslanectví VSR k rodnému listu stěžovatele obdržel odbor cizinecké policie dne 26. 4. 1999 a stanovisko k rodnému listu sestry až dne 19. 10. 1999, tedy po podání ústavní stížnosti. Přípisem ze dne ze dne 5. 11. 1999 byl zástupci stěžovatele z Klubu právní podpory sdělen stav řízení s poskytnutím lhůty k doplnění žádosti vzhledem k nesrovnalostem v rodných listech.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že dosavadní průtahy byly způsobeny ověřováním rodných listů Velvyslanectvím VSR a nesrovnalostmi v nich obsaženými.
Námitka nečinnosti orgánu veřejné moci při rozhodování o prodloužení krátkodobého pobytu není na místě, poněvadž žádost stěžovatele byla podána až tři dny po ukončení platnosti dosavadního povolení. Lhůta k podání takovéto žádosti je stanovena v ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že žádost je nutno podat nejpozději tři pracovní dny před ukončením povolené doby. Logicky nelze prodlužovat něco, co již skončilo.
Nelze tedy přisvědčit ústavní stížnosti, že postupem Ministerstva vnitra a orgánů Policie ČR byla nějakým způsobem dotčena základní práva a svobody stěžovatele ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, protože stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné možnosti k uplatnění svých práv, protože bylo až dosud rozhodováno pouze správními orgány a nikoliv soudem a není vůbec jasné, zda stěžovatel příslušnou správní žalobu u Městského soudu v Praze vůbec podal. Proto je jeho ústavní stížnost podána přinejmenším předčasně a tudíž ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/19993 Sb. ,ve znění pozdějších předpisů je nutno ji považovat za nepřípustnou.
V tomto směru není ani splněna podmínka a možnost projednání ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, protože tvrzené průtahy v rozhodování správními orgány jsou odůvodněné.
Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti stěžovatele není Ústavní soud oprávněn rozhodovat ani o návrhu na zrušení §5 odst. 5 zák. č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Protože ústavní stížnost je nepřípustná, byl Ústavní soud nucen ji odmítnout, a to společně s návrhem na zrušení §5 odst. 5 zák. č. 123/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 3. ledna 2000