ECLI:CZ:US:2000:2.US.214.2000
sp. zn. II. ÚS 214/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti H. N., zastoupeného JUDr. M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, č. j. 55 Co 579/99-30, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. září 1999, č. j. 17 C 32/99-19, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 5. 4. 2000, se domáhá stěžovatel zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, č. j. 55 Co 579/99-30, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. září 1999, č. j. 17 C 32/99-19. Soudem prvého stupně byl stěžovateli zamítnut návrh na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 17 C 19/96 Obvodního soudu pro Prahu 2, který s rozsudkem ze dne 30. 9. 1997, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. 39 Co 711/97, nabyl právní moci dne 6. 11. 1998, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.
Zamítnutí návrhu na povolení obnovy odůvodnil prvoinstanční soud tím, že důvodem pro povolení obnovy řízení může být pouze předložení důkazu, který by změnil hodnocení výzev k vydání nemovitosti tak, že původní hodnocení soudu v jejich neplatnosti pro nedostatek zákonem předepsaných náležitostí, by mohlo být hodnoceno jako platné.
Odvolací soud usnesení soudu prvého stupně potvrdil, když se zaměřil na přezkoumání vzájemného vztahu plných mocí ze dne 23. 11. 1994 a ze dne 10. 12. 1994 a na jejich právní závaznost ve vztahu k provedeným výzvám o vydání věci. Dovodil z toho, že jak stěžovateli, tak i jeho právnímu zástupci musela být existence plné moci ze dne 10. 12. 1994 známa již při původním řízení. Pouhé opomenutí předložit tento zásadní důkaz nemůže povolení obnovy řízení odůvodnit. Rovněž tak odvolací soud dovodil, že ani usnesení bývalého Lidového soudu trestního v Praze ze dne 28. 5. 1953, sp. zn. 8a Nt 1042/53, které stěžovatel obdržel na základě jeho žádosti ze dne 7. 3. 1999 z archívu hl. m. Prahy a v původním řízení přes veškeré úsilí stěžovatele se nepodařilo dohledat, nelze považovat za listinný důkaz, který by mohl pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Stěžovatel se závěry obou soudů nesouhlasí a vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní hodnocení. Sám je toho názoru, že je-li uváděno více důvodů pro povolení obnovy řízení, stačí, když alespoň jeden z nich splňuje zákonné podmínky, a pak je nutno obnovu řízení povolit.
Rovněž tak vytýká odvolacímu soudu pochybení, když nově zjištěnou listinu o přechodu vlastnického práva k nemovitosti na stát označil za nezpůsobilou přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci.
Ve své argumentaci se stěžovatel odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 350/98 a na rozsudky Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cdon 28/95, a sp. zn. 2 Cdon 1007/96. V rozhodnutích obou soudů spatřuje porušení svých základních práv zakotvených v ustanoveních čl. 4 Ústavy a čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud po přezkoumání předložených listinných důkazů a na základě posouzení právního stavu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 5 in fine) vyplývá, že stěžovatel byl tímto soudem upozorněn na přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., i když v enunciátu usnesení byl návrh na připuštění dovolání zamítnut. Bylo proto povinností stěžovatele se obrátit s návrhem na dovolací soud. Protože tak stěžovatel neučinil, podle ustálené judikatury Ústavního soudu nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva, takže podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je podaná ústavní stížnost nepřípustná.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 8. srpna 2000