ECLI:CZ:US:2000:2.US.215.2000
sp. zn. II. ÚS 215/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.Š., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2000, č.j. 29 Ca 293/98-21, spojené s návrhem na zrušení §44 odst. 2 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. 4. 2000 se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2000, č.j. 29 Ca 293/98-21, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, ze dne 29. 7. 1998, č.j. PJM-918/SSč-98. Tímto rozhodnutím nebylo vyhověno odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Okresního ředitelství Policie ČR Zlín ze dne 9. 6. 1998, č.j. ORZL-473/ZBR-98, kterým byla zamítnuta jeho žádost o vydání zbrojního průkazu. Své rozhodnutí správní orgán odůvodnil tím, že na základě vyžádaného opisu z Rejstříku trestů zjistil, že stěžovatel byl dne 11. 4. 1994 pravomocně odsouzen pro tr. čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) tr.z. a pro tr. čin vydírání podle §235 odst. 1 a 2 písm. b) tr.z. Stěžovatel proto nemohl být s přihlédnutím k §44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních považován za bezúhonného. V odvolání stěžovatel uvedl, že nebyl odsouzen k nepodmíněnému trestu, jeho odsouzení již bylo zahlazeno a jde o dvojí sankci vůči jeho osobě. Konečně namítl, že mu to ztěžuje výkon podnikání v oblasti detektivních služeb. Odvolání nebylo vyhověno a toto správní rozhodnutí bylo potvrzeno krajským soudem k žalobě stěžovatele, kde v odůvodnění krajský soud v podstatě přebírá stanovisko nálezu Ústavního soudu č. 68/1998 Sb.
Podle stěžovatele jde o rozhodnutí zasahující do jeho základních práv a svobod. Soud měl řízení přerušit, neboť jediným argumentem stěžovatele byl poukaz na neústavnost §44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Jde o protiústavní a diskriminační ustanovení, které by mělo být Ústavním soudem znovu projednáno s ohledem na nejednost pléna při původním rozhodování. Stěžovatel postupně namítá porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 1, čl. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a čl. 4 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžadovat si spisový materiál a vyjádření účastníků řízení, neboť ústavní argumentace stěžovatele byla dostatečně Ústavnímu soudu předestřena a v předchozím soudním řízení nebyla respektována. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jak byly výše uvedeny.
Základem ústavní stížnosti je námitka porušení práva na soudní ochranu, neboť krajský soud v rámci přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí nerespektoval žádost stěžovatele o přerušení řízení ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Tím nemohlo dojít k přezkoumání ústavnosti ustanovení §44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, které je podle stěžovatele neústavní z výše uvedených důvodů. Ústavní soud je nucen konstatovat, pokud jde o obsah ústavní stížnosti samotné, že se touto otázkou již zevrubně zabýval dvakrát. Poprvé v plenárním nálezu č. 68/1998 Sb. z podnětu svého IV. senátu, který přerušil řízení a postoupil plénu Ústavního soudu návrh na zrušení předmětného ustanovení. Tento návrh byl zamítnut a výrok nálezu byl Ústavním soudem obsáhle odůvodněn. Na tomto základě IV. senát dokončil řízení ve věci ústavní stížnosti, vedené sp. zn. IV. ÚS 366/98 a návrh na zrušení obdobně odůvodněného rozsudku Krajského soudu v Ostravě zamítl.
II. senát Ústavního soudu neshledal důvody, proč by se měl od právního názoru vyjádřeného v judikatuře Ústavního soudu odchýlit. Kromě toho nemohl akceptovat návrh stěžovatele, učiněný podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, i proto, že i kdyby přerušil řízení podle §78 odst. 1 tohoto zákona, musel by v dalším řízení soudce zpravodaj takový návrh odmítnout jako nepřípustný podle §35 odst. 1 téhož zákona, neboť se jedná o překážku věci rozhodnuté (res iudicata).
Z výše uvedeného plyne, že zjevně neopodstatněná je i výtka neposkytnutí dostatečné ochrany právům stěžovatele v soudním řízení podle čl. 36 Listiny. Krajský soud nepochybil, když nevyhověl žalobě stěžovatele a v řízení vedeném v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) rozhodl výše uvedeným způsobem, při respektování čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, podle kterého je vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny osoby a orgány. Samotné rozšíření argumentace proti ústavnosti §44 odst. 2, zákona o střelných zbraních, na nepřípustnosti návrhu nemohlo nic změnit.
Jelikož Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., návrh odmítl. V tomto případě není nutné posuzovat splnění podmínek §74 zákona o Ústavním soudu, neboť v případě odmítnutí ústavní stížnosti nepřichází meritorní projednání akcesorického návrhu podle §74 cit. zák. do úvahy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 8. 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu