Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.05.2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 69/18 SbNU 115 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.215.99

sp. zn. II. ÚS 215/99 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 1999, sp. zn. 6 To 90/99, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 1999, sp. zn. 6 To 90/99, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 28. 4. 1999, které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 29. 4. 1999. V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 1999, sp. zn. 6 To 90/99, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 1. 1999, č. j. 2 T 74/98-110. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) trestního zákona a neposkytnutí pomoci podle §208 trestního zákona a uložen mu nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců se zařazením do věznice s dozorem a dále trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Rozsudek okresního soudu ze dne 21. 1. 1999, č. j. 2 T 74/98-110, je již druhým rozsudkem ve věci, když první rozsudek byl z podnětu odvolání stěžovatele zrušen pro formální vadu - obhájkyně byla v době jednání soudu vyškrtnuta ze seznamu advokátů a nebyla tudíž oprávněna stěžovatele hájit. Na základě zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně byl stěžovatel odsouzen za sražení podnapilého chodce na místní komunikaci při řízení motorového vozidla, přičemž krev stěžovatele v době nehody obsahovala 2,70 promile alkoholu. Podle rozsudku soudu prvního stupně, aniž by stěžovatel poskytl pomoc, z místa nehody ujel a poškozený později v důsledku utrpěných zranění zemřel. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že rozhodnutím obou soudů došlo k porušení principu řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Tyto články vylučují libovůli při rozhodování a zakotvují povinnost soudu svá rozhodnutí odůvodnit v případě trestního řízení způsobem uvedeným v ustanovení §125 trestního řádu. Odůvodnění soudu prvního stupně podle názoru stěžovatele nerespektuje ustanovení §125 trestního řádu, když tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí stručně konstatoval, že tvrzení stěžovatele, že předmětné motorové vozidlo neřídil a zejména nesrazil podnapilého chodce, se jeví jako účelové. Stěžovatel rovněž namítl, že obecný soud se nevypořádal s rozpory ve výpovědi svědků J. V. a jeho synů R. a Ro.na a z odůvodnění napadeného rozsudku ani nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení provedených důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak neobsahuje konkrétní důkazy, které by stěžovatele usvědčovaly z vytýkaných trestných činů, rozhodnutí soudu je pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné a z tohoto důvodu jsou právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování. Přestože stěžovatel výrok o vině a tím i výrok o trestu okresního soudu napadl svým odvoláním, odvolací soud, aniž sám provedl jakýkoliv nový důkaz, odvolání usnesením ze dne 22. 3. 1999 zamítl, přičemž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu trpí stejnými vadami, jako odůvodnění rozsudku okresního soudu. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a spis Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 2 T 74/98. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 6. 1999 uvedl, že pokud jde o obsahovou stránku rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, bylo posuzováno, zda soud prvního stupně jasně a jednoznačně uvedl či neuvedl, o které důkazy opřel skutková zjištění a zejména, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Především bylo posuzováno, zda stěžovatel v kritickou dobu předmětné motorové vozidlo řídil a zda tedy může býti odpovědným za posuzovanou dopravní nehodu a způsobené následky. Soud prvního stupně dospěl k závěru o vině stěžovatele, především proto, že svědectví J. B. pokládal za usvědčující spolu s výpovědí svědka M. V., z jehož výpovědi vyplynulo, že na místě nehody, kde se dostavil na základě hlášení s kolegou M., bylo zjištěno, že stěžovatel byl nalezen ve vozidle tak, že měl pod volantem nohy a hlavu na sedadle spolujezdce. Na bezprostřední dotaz uvedl, že jel z restaurace nebo od kamaráda, a že narazil do nějaké pevné překážky. Dovozeno také bylo, že v době nehody měl v krvi 2,70 promile alkoholu, a pokud ve věci byly provedeny další důkazy, které měly sloužit ve prospěch stěžovatele, okresní soud je hodnotil v jednotlivostech i v souhrnu, přičemž bylo přihlédnuto ke všem důkazům, které jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, a výrok o vině byl tedy učiněn v souladu s výsledky dokazování a právního hodnocení, odpovídajícího náležitému výkladu i zákonnému stavu. Pokud odvolací soud potvrzuje závěry soudu nalézacího, že je údajně usvědčován výpověďmi svědků B. a Ch., nemůže toto tvrzení obstát, neboť svědci popisují okolnosti, za kterých byl nalezen ve vozidle a nevypovídají k okolnostem, za kterých byl zraněný poškozený F., a ani nepotvrdili místo předpokládaného střetu poškozeného s motorovým vozidlem, když v okamžiku jejich příjezdu byl poškozený odvezen do nemocnice, a že na vozovce nebyly zjištěny žádné stopy střetu motorového vozidla s poškozeným. Tyto námitky platí také i o skutečnosti, že měl řídit motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, protože z odůvodnění údajného spáchání zmíněného trestného činu rovněž nevyplývá náležitě odůvodněný vztah mezi skutkovými zjištěními a dalšími úvahami. Krajský soud se v učiněném rozhodnutí zaměřil na skutečnosti, které stěžovatel uváděl v obsahu podaného odvolání a vyplynulo z něj, že nevznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a právních závěrů, týkajících se obou trestných činů v jednočinném souběhu v bodě 1) a v bodě 2) samostatného trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 trestního zákona a má za to, že se náležitě vypořádal se skutečnostmi zpochybňujícími postup soudu prvního stupně, a proto také v podrobnostech odkazuje na písemné odůvodnění svého rozhodnutí. V tomto rozhodnutí bylo také vysvětleno, proč je výpověď stěžovatele pokládána za účelovou a bylo dovozeno, že stěžovatel byl na místě, kde se nacházel poškozený, a že se žádným způsobem neangažoval ve smyslu povinností, vyplývajících ze skutkové podstaty trestného činu, pro který byl uznán v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně. Nejsou shledány věcné důvody proto, aby mohlo být přisvědčeno námitkám, uvedeným v ústavní stížnosti, protože argumenty, uvedené v odvolání, byly hodnoceny odvolacím soudem a ten dle svého názoru nemusel provádět nové dokazování či doplňovat dokazování ve věci, jak je rovněž namítáno. Z obou rozhodnutí je nepochybně patrno, že stěžovatel byl vzat k trestní odpovědnosti zcela právem a že také bylo zajištěno jeho právo na řádný a spravedlivý proces a že oba soudy svá rozhodnutí odůvodnily v souladu s ustanovením §125 trestního řádu. Pokud odvolací soud neprováděl další dokazování a dospěl k závěru o správnosti postupu soudu nalézacího, odůvodnění napadeného usnesení odpovídá tomuto stavu a jsou proto tvrzení o nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nepodložená a nemohlo dojít k postupu, který stěžovatel napadá. Proto krajský soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Vedlejší účastník řízení Krajské státní zastupitelství v Ostravě se ve svém sdělení ze dne 24. 5. 1999 podle ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě porušil jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny a dovolává se i čl. 1 Ústavy ČR. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 1 Ústavy ČR Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je však prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 34, C. H. Beck, Praha). Na základě těchto principů postupoval Ústavní soud i v souzené věci. Ze spisu Okresního soudu ve V., sp. zn. 2 T 74/98, vyplynulo, že provedeným dokazováním bylo bezpečně zjištěno, že stěžovatel se po nehodě v blízkosti místa nehody pohyboval a že tam bylo nalezeno jeho vozidlo. Z provedeného dokazování však bezpečně nevyplývá zjištění, že stěžovatel v době nehody své osobní auto řídil a skutečně bez jakékoliv pochybnosti srazil poškozeného, že to byl právě on, kdo se dopustil žalovaných trestných činů. Závěry obecných soudů vyjádřené v odůvodnění jejich rozhodnutí nejsou přesvědčivé, jeví se jako formální a v podstatě jsou vybudovány na domněnce. Soud prvního stupně se ani podrobně nezabýval zjevnými rozpory ve výpovědích svědků R., Ro. a J. V., Z. F. a M. F., a přestože zde nebyl důkaz přímý o konkrétním střetu vozidla stěžovatele s poškozeným, rozhodl o vině stěžovatele. Ústavní soud nemůže s argumentací obecných soudů obou stupňů souhlasit. Rozpory mezi provedeným dokazováním a závěry z něj vyvozenými jsou ve výrazném nesouladu a za těchto okolností Ústavní soud dospěl k závěru, že provedené důkazy nemohou ani samostatně ani ve vzájemné spojitosti vést k názoru, nevyvolávajícímu závažné pochyby, že stěžovatel se skutečně dopustil trestných činů ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) trestního zákona a neposkytnutí pomoci podle §208 trestního zákona. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. V tomto směru je na místě poukázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, ve které vyslovil nutnost respektování zásadních principů konkretizujících právě onen spravedlivý proces. Takovým je zákaz deformace provedeného důkazu, otázka důkazů neprávem opomenutých, zcela zásadní důraz na soulad skutkových zjištění a z nich soudy vyvozených právních závěrů, nutnost reagování soudů na uplatněné námitky (vysvětlení jejich případného odmítnutí) a nakonec i respektování staletími prověřené zásady, že případně vzniklé pochybnosti je nutno vykládat ve prospěch obviněného. Rozhodnutím odvolacího soudu tak došlo z důvodů již vyložených k porušení práva na spravedlivý proces tak, jak je vyjádřen v čl. 36 odst. 1 Listiny. Právní závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel je vinen, že řídil pod vlivem alkoholických nápojů, v důsledku čehož srazil podnapilého chodce a jako účastník dopravní nehody z místa nehody bezdůvodně odjel, aniž zraněnému poskytl potřebnou pomoc či učinil jiné opatření k jejímu zajištění, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními provedenými těmito soudy, čímž se vymyká z mezí §2 odst. 6 trestního řádu a je současně i v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Proto Ústavní soud dovozuje, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 1999, sp. zn. 6 To 90/99, byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. Za tohoto stavu věci proto Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 1999, sp. zn. 6 To 90/99, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve V. ze dne 21. 1. 1999, č. j. 2 T 74/98-110, zrušit (§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Tím však Ústavní soud nicméně nepředjímá budoucí rozhodnutí obecných soudů ve věci samé. Vzhledem k vyslovenému souhlasu účastníků s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), bylo takto rozhodnuto mimo ústní jednání. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. 5. 2000