ECLI:CZ:US:2000:2.US.221.2000
sp. zn. II. ÚS 221/2000
Usnesení
II. ÚS 221/2000
1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. J. F., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2000, č. j. 1 Co 185/99-38, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 28. 9. 1999, č. j. 29 C 29/99-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 7. 4. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která byla podána k poštovní přepravě dne 6. 4. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal, aby ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2000, č. j. 1 Co 185/99-38, a rozsudek Krajského soudu v ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 28. 9. 1999, č. j. 29 C 29/99-19.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je obchodním náměstkem E., a. s., a člen komory specialistů pro krizová řízení. Od 15. 4. 1997 je zapsán v seznamu správců konkurzních podstat vedeného Krajským soudem v ústí nad Labem. Usnesením tohoto soudu ze dne 11. 12. 1998, č. j. 27 K 161/98-42, byl ustanoven správcem konkurzní podstaty úpadce S. F., a. s. Vedlejší účastníci řízení D. V., G. P. a J. H. jsou bývalými zaměstnanci úpadce, kteří na vrub svých úpadcem nevyplacených mezd ještě před prohlášením konkurzu zadrželi se souhlasem statutárního orgánu svého tehdejšího zaměstnavatele movité věci z majetku úpadce. Po vyhlášení konkurzu stěžovatel požadoval vydání zadržovaných věcí po vedlejších účastnících a v této věci podal i trestní oznámení. Jelikož se nedospělo k vzájemnému konsenzu ohledně zadržovaných věcí z majetku úpadce, podali vedlejší účastníci písemným podáním ze dne 7. 4. 1999 Krajskému soudu v Ústí nad Labem návrh na odvolání stěžovatele z jeho funkce správce konkurzní podstaty S. F., a. s. Protože výroky vedlejších účastníků publikované v písemném podání pokládá stěžovatel za hrubě nepravdivé, zcela se vymykající jakékoli věcné kritice, kritériu její přiměřenosti a opodstatněnosti o ohrožující jeho dobrou pověst, čest a důstojnost, podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka
II. ÚS 221/2000
v Liberci, žalobu na ochranu osobnosti proti vedlejším účastníkům řízení. Soud prvého stupně návrh stěžovatele zamítl a odvolací soud na základě odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel je přesvědčen, že nalézací i odvolací soud ve svých postupech v dané věci nerespektovaly podmínky spravedlivého procesu, zejména co do dodržení ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu, nebot' ač před oběma soudy byly vyloženy právní aspekty projednávané věci a doložena nepravdivost tvrzení vedlejších účastníků, obecné soudy v odůvodnění svých rozsudků se těmito skutečnostmi nezabývaly, takže tato odůvodnění nejsou v souladu s citovaným procesním předpisem a tedy ani s ústavně zaručeným právem stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se rovněž odvolává na obsah již vynesených nálezů ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96, a usnesení ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. II. ÚS 20/98, stanovící meze a podmínky oprávněné a únosné kritiky.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 St., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a vyžádal si spis Krajského soudu v ústí nad Labem, pobočka Liberec, sp. zn. 29 C 29/99.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 5. 2000 zcela odkázal na napadený rozsudek tohoto soudu, z něhož je zřejmé, že se odvolací soud zabýval i tím, zda výkon práva byl učiněn přiměřeným způsobem. Odvolací soud se zabýval předmětnými "nepravdivými tvrzeními" a právě z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že je považuje za výkon práva. Nelze proto ani dovodit, že by odůvodnění jeho rozsudku nebylo v souladu s ustanovením §157 odst. 2 občanského soudního řádu, a že by stěžovateli bylo odepřeno právo na spravedlivý proces.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti jako účastník řízení rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Na závěrech tohoto rozsudku trvá i po zjištění obsahu ústavní stížnosti a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
Všichni vedlejší účastníci řízení, D. V., G. P. a J. H., se dopisy ze dne 30. 5. 2000 s ohledem na skutečnost, že považují celou záležitost za dostatečně objasněnou a správně rozhodnutou, vzdali ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, svého postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní
11. ÚS 221/2000
soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a Vrchního soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto .rozhodnutí o ochraně osobnosti věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu respektována, a tak tornu podle názoru ústavního soudu v předmětné věci bylo, není ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu, svazek 3).
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Tato uvedená práva stěžovatele postupem soudu porušena nebyla. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rámci příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jednak povahou tvrzení stěžovatele a jednak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. 8. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu