ECLI:CZ:US:2000:2.US.225.2000
sp. zn. II. ÚS 225/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele J. D., zastoupeného advokátem JUDr. J. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2000, čj. 18 Co 334/99 - 38, a rozsudku Okresního soudu pro Plzeň-Jih ze dne 25. 11. 1998, čj. 7 C 52/98-26, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem s odvoláním na porušení čl. 6 a čl. 13 "Úmluvy základních lidských práv a svobod" (správně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"), "čl. 17 Úmluvy základních lidských práv a svobod" (s ohledem na citaci textu v ústavní stížnosti jde o čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv), čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů obou stupňů. Stěžovatel se domnívá, že vedený proces nebyl spravedlivý a řízení proběhlo tak, že poškodilo jeho vlastnická práva. Porušení svých práv spatřuje i v neexistenci účinných prostředků nápravy, což dovozuje z toho, že jím podané odvolání bylo v rozporu se "zákony ČR" odmítnuto a návrhy na provedení důkazního řízení ignorovány. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2000, navrhovatel dále uvedl, že v souzené věci nebyly dány podmínky pro zastavení řízení; soudy se nezabývaly částí návrhu, kterou se stěžovatel domáhal náhrady škody, vzniklé "odepřením práva nesprávným úředním postupem užívání pozemku, který byl řádně pořízen na základě notářské smlouvy a jejíž platnost žádná ze stran nezpochybnila".
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu Plzeň-Jih, sp. zn. 7 C 52/98, z něhož vyplývá, že se stěžovatel (původně žalobce) v původním řízení domáhal, aby soud uložil žalovanému, České republice, Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, povinnost uhradit škodu ve výši 114.888,60 Kč s příslušenstvím a povinnost uvést pozemkovou dokumentaci do souladu s vlastnickými právy stěžovatele.
Okresní soud Plzeň-Jih usnesením ze dne 25. 11. 1998, čj. 7 C 52/98-26, řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena příslušnému orgánu, tedy Katastrálnímu úřadu Plzeň-Jih (část výroku sub. II). V odůvodnění uvedl, že rozhodování o uložení povinnosti Katastrálnímu úřadu, provést určení nebo vyměření hranice mezi pozemky do pravomoci soudu nenáleží. To náleží ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), pouze katastrálnímu úřadu. Vzhledem k tomu, že tak byl dán nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, rozhodl podle ustanovení §104 zák. č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) s odkazem na ustanovení §7 cit. předpisu výše uvedeným způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, přičemž v odvolání použil argumenty v podstatě shodné s těmi, které později uplatnil v ústavní stížnosti.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 1. 2000, čj. 18 Co 334/99-38, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo zastaveno řízení o povinnosti uvést pozemkovou dokumentaci do souladu s vlastnickými právy stěžovatele, a změnil část výroku sub II. tak, že po právní moci tohoto usnesení bude věc v části, týkající se povinnosti uvést pozemkovou dokumentaci do souladu s vlastnickými právy žalobce, postoupena příslušnému orgánu, tedy Katastrálnímu úřadu Plzeň-Jih. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že pokud jde o část návrhu, kterou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti uvést pozemkovou dokumentaci do souladu s vlastnickými právy stěžovatele, odvolací soud se plně ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně. Vymezený předmět řízení nespadá do rozhodovací pravomoci soudu, jde tedy o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Ke druhé části návrhu (nárok na náhradu škody) soud uvedl, že soud prvního stupně se s touto částí návrhu v odůvodnění nedostatečně vypořádal. Ta sice do pravomoci soudů spadá, nicméně stěžovatel uplatnil dne 8. 12. 1997 stejný nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem u Okresního soudu Plzeň-Jih (věc je vedena pod sp. zn. 5 C 97/98), způsobenou škodu vyčíslil rovněž shodnou částkou jako v souzeném případě a řízení dosud není ukončeno. Projednávaný návrh stěžovatel uplatnil až dne 30. 3. 1998, v souzené věci je tak dána překážka věci zahájené. Vzhledem k tomu, že ani v této části návrhu tak nebyly dány podmínky řízení, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž, vzhledem k tomu, že v této části návrhu pravomoc soudu dána je, změnil znění výroku o postoupení věci příslušnému orgánu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích častokrát vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled, ledaže by došlo k porušení principů obsažených v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud zjistil, že se obecné soudy zabývaly i tou částí návrhu, kterou se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem; opačné tvrzení stěžovatele se tedy neprokázalo. Závěr obecných soudů o neodstranitelném nedostatku podmínek řízení, spočívajícím jednak v překážce věci zahájené (§83 o. s. ř.) a jednak v absenci pravomoci soudu [§7o. s. ř. a §8 zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon)], jenž ve smyslu §104 o. s. ř. vedl k zastavení řízení, je zcela v souladu s právní úpravou, a nedošlo jím k žádnému porušení práv stěžovatele. Stejný závěr lze učinit i o řízení jako celku, o němž stěžovatel tvrdí, že nebylo spravedlivé. Námitka, že soudy "ignorovaly" návrhy na provedení důkazů, není v souzené věci, vzhledem k výše uvedenému nedostatku podmínek řízení, relevantní.
K námitce navrhovatele ohledně porušení jeho vlastnického práva nesprávným vyměřením pozemku Ústavní soud uvádí, jak bylo již opakovaně konstatováno, že ustanovení čl. 11 Listiny, stejně jako ustanovení mezinárodních dokumentů s obdobným obsahem, chrání vlastnické právo konstituované a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Nadto nutno konstatovat, že o hmotných právech stěžovatele (vlastnické právo i nárok na náhradu škody) je rozhodováno v jiných řízeních a napadenými rozhodnutími nebyl stěžovatel jakkoli na těchto právech, včetně možnosti domoci se jejich ochrany, dotčen. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že v ústavní stížnosti citovaný článek 17 o ochraně vlastnického práva je obsažen ve Všeobecné deklaraci lidských práv, jež je doporučením Valného shromáždění OSN a nikoli mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy. Není tedy mezinárodním instrumentem, který by Ústavní soud mohl podle §72 odst. 1 zák. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR, použít.
Z důvodů shora uvedených a vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení principů upravených v hlavě páté Listiny, nezbylo Ústavnímu osudu, který je toliko orgánem ústavnosti, než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2000 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu