ECLI:CZ:US:2000:2.US.229.2000
sp. zn. II. ÚS 229/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. H.-B., zastoupeného JUDr.R. D., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11.11.1999, sp.zn. 10 C 133/90, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.2.2000, sp. zn. 22 Co 17/2000, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudu a tvrdí, že tyto soudy porušily jeho právo zakotvené v čl.1, čl. 2 odst.3, čl.4 odst.1, čl.11 odst. 1, čl.36 odst.1 a čl.38 odst.2 Listiny základních práv a svobod ( dále jen " Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.
Stěžovatel obecným soudům vytýká dále nedostatek "vlastní odvahy vyslovit právní názor v předmětné věci, který by nahradil nedostatek zákona", když podle jeho názoru by právě soudní rozhodnutí, jako pramen práva, mohlo tuto skutečnost napravit. Obecné soudy tedy podle názoru stěžovatele porušily jak shora uvedené články Listiny, tak i čl. 90 Ústavy tím, že mu údajně znemožnily jednostranným úkonem zvýšit nájemné na jím požadovanou částku, je mu přikazováno při výpovědi z nájmu nebytových prostor žádat o souhlas obec, když současně je mu bráněno v domáhání se náhrady škody, která navrhovateli vzniká postupem soudů a obce.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.2.2000, čj. 22 Co 17/2000-38, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, pokud tento rozhodl, že žaloba stěžovatele, aby žalovaný I.K. byl uznán povinným zaplatit navrhovateli částku 100.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 31.5.1999 do zaplacení, se zamítá. Dále tento soud rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění odvolací soud shrnul, že stěžovatel je vlastníkem domu čp. 1476 v k.ú. V., obec Praha 2,na základě dohody o vydání věci uzavřené dne 23.2.1995 s OPBH v Praze 2 ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nebytové prostory v tomto domě-ateliér byly dislokačním výměrem OPBH v Praze 2 v roce 1966 přiděleny do užívání otci I. K. a žalovanému. K námitce stěžovatele, týkající se možného jednostranného zvýšení nájemného z nebytových prostor pronajímatelem, Městský soud zdůraznil, že podle ust. §7 zák. č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není-li výše nájemného upravena obecně závazným právním předpisem, stanoví se dohodou. Ze znění cit. ustanovení zák. č.116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je tedy k nové úpravě výše nájemného nutná oboustranná shoda obou smluvních stran.
V případě, že jedna ze smluvních stran zvýšení neakceptovala, nelze dojít k závěru, že stěžovatelem žalovaná částka 100.000.-Kč je požadována důvodně jako nájemné a nelze o ní rovněž uvažovat ani jako o nároku, vyplývajícím z bezdůvodného obohacení.
Na závěr odvolací soud konstatoval, že si je vědom skutečnosti, kdy v případě zrušení cenové regulace výše nájemného z nebytových prostor je obtížné dosáhnout dohody o jejím zvýšení, v takovém případě je však podle názoru odvolacího soudu nezbytné, učinit předmětem soudního řízení přímo skončení nájmu.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel sice odůvodňuje své podání poukazem na údajné porušení svých základních práv a svobod, jakými jsou bezesporu právo na spravedlivý proces a možnost domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, podstatou návrhu je však nesouhlas navrhovatele s výrokem soudu a jeho právním odůvodněním.
V prvé řadě nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy mu odepřely spravedlnost tím, že odmítly rozhodnout ve smyslu žalobního petitu. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp.zn. 133/99, který si Ústavní soud vyžádal, je zřejmé, že stěžovatel se žalobou u místně a věcně příslušného soudu domáhal plnění ve stanovené výši ( §80 písm.b) o.s.ř.). Předpokladem úspěšnosti této žaloby je existence povinnosti žalovaného, která vyplývá přímo ze zákona, z konkrétního právního vztahu nebo z porušení práva žalobce. Stěžovateli se však v průběhu pravomocně skončeného občanskoprávního řízení nepodařilo prokázat důvodnost výše požadovaného peněžitého plnění neboť, jak shodně konstatovaly oba obecné soudy, jednostranné zvýšení nájemného z nebytových prostor nelze chápat jako porušení povinnosti na straně nájemce či dokonce porušení práva vlastnit majetek na straně pronajímatele. Obecné soudy dokonce naznačily stěžovateli možnost řešení daného problému ( i když zajisté mimo rámec své poučovací povinnosti ). Bylo tedy věcí dalšího postupu navrhovatele, jakým způsobem bude v rámci soudního řízení postupovat.
Jak vyplývá z řady judikátů Ústavního soudu, neúspěšnost ve sporu není sama o sobě důvodem k podání ústavní stížnosti, pokud v předchozím řízení nedošlo ze strany orgánů státní moci k porušení procesních práv stěžovatele, které v sobě zahrnují práva a svobody, zakotvené v Listině i mezinárodních smlouvách ve smyslu čl.10 Ústavy. O takový případ však nešlo, neboť oba obecné soudy provedly v dané právní věci řádné a úplné dokazování, ohledně zjištění skutkového stavu a v souladu s těmito výsledky ve věci rozhodly, když stěžovatel ostatně ani netvrdil neúplnost či nesprávnost těchto zjištění. Neunesení důkazního břemene na straně stěžovatele tak není porušením jeho procesních práv,
Ústavní soud nezjistil stěžovatelem tvrzené porušení práv a svobod a byl proto nucen ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm.a) z.č. 182/1993 Sb., ve znění posledních předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 16. srpna 2000