ECLI:CZ:US:2000:2.US.237.2000
sp. zn. II. ÚS 237/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti P. Č., právně zastoupeného JUDr. J. U., advokátem, proti rozsudkům Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 5. 1999, čj. 13 C 75/99-36, Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1999, čj. 29 Co 457/99-62 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 2. 2000, čj. 25 Cdo 2983/99-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 13. 4. 2000 byla Ústavnímu soudu odeslána ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se rozhodnutí shora uvedených soudů zrušují.
Z hlediska 60denní lhůty od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o dovolání, jako obecně posledním opravném prostředku, do data podání ústavní stížnosti je nutno konstatovat, že ústavní stížnost byla podána včas.
Ústavní soud však zjistil, že v dané věci dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky nebylo posledním řádným opravným prostředkem ve smyslu zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek nebyl podle zákona přípustný. Nejvyšším soudem České republiky bylo po právu odmítnuto.
Již v několika rozhodnutích Ústavního soudu bylo vysloveno, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práv poskytuje (viz např. sp. zn. I. ÚS 22/93, II. ÚS 40/93).
Posledním opravným prostředkem de lege nebylo v daném případě dovolání, nýbrž odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Praze. Od doručení rozhodnutí Krajského soudu v Praze stěžovateli do podání ústavní stížnosti uplynula lhůta delší než 60 dnů.
Proto nezbylo než stížnost odmítnout (ust. §72 odst. 2 ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2000 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj