ECLI:CZ:US:2000:2.US.238.2000
sp. zn. II. ÚS 238/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti S. H., právně zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 7 Tz 216/99, a návrhu na zrušení ustanovení §266 odst. 7 trest. řádu, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t a n á v r h s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve velmi obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zejména polemizuje s právními závěry Nejvyššího soudu ČR uvedenými v napadeném usnesení a uvádí, že z důvodů svědomí a náboženského přesvědčení odepřel výkon vojenské služby. Z tohoto důvodu byl zařazen mezi osoby povinné civilní službou, když k výkonu této služby byl povolán dne 16. 8. 1990 a její výkon nastoupil dne 17. 9. 1990. Později dospěl k závěru, že i tato služba je přímo odvozená od služby vojenské a snažil se proto zákonnou cestou dosáhnout zproštění jejího výkonu. Všechny žádosti stěžovatele v tomto směru byly odmítnuty, takže navrhovatel dne 23. 4. 1991 civilní službu definitivně opustil.
Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 5 T 80/91, podle ustanovení §272d odst. 3 tr. zák. (vyhýbání se výkonu civilní služby) k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku. Výrok citovaného rozsudku byl v plném rozsahu potvrzen rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 1992, sp. zn. 7 To 561/91.
Za nevykonávání civilní služby od 28. 1. 1992 byl stěžovatel znovu odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 1993, sp. zn. 5 T 62/93, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 20. 10. 1993, sp. zn. 2 To 388/93.
Z podnětu stěžovatele a v jeho prospěch podala v roce 1997 tehdejší ministryně spravedlnosti JUDr. Vlasta Parkanová stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu ČR proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 20. 10. 1993, sp. zn. 2 To 388/93, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 62/93.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 73/97, stížnost zamítl s odůvodněním, že opakovaným odsouzením navrhovatele nebyla porušena zásada "ne bis in idem".
V souvislosti s nálezem pléna ÚS, sp. zn. Pl.ÚS 19/98, publikovaného pod č. 38/1999 Sbírky a přehodnocením dosavadní rozhodovací praxe v této problematice Nejvyšším soudem ČR se stěžovatel opětovně obrátil s podnětem na ministra spravedlnosti, který tomuto podnětu vyhověl a podal k Nejvyššímu soudu v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona. Tato stížnost byla vyřízena usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 216/99, když i tato stížnost směřující proti stejnému pravomocnému rozsudku jako v případě prvé stížnosti pro porušení zákona, byla zamítnuta s odůvodněním, že podle §266 odst. 7 tr. ř. proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost přípustná, neboť v trestním řízení platí princip, podle něhož může oprávněný subjekt napadnout toto rozhodnutí jen jednou, což je u řádných opravných prostředků zajištěno stanovením příslušné lhůty po jejímž uplynutí se o opravném prostředku rozhoduje.
K tomuto stanovisku stěžovatel zdůraznil, že i tento princip nebrání navrhovateli či stěžovateli, aby v dané lhůtě podal více opravných prostředků, když především v trestním řízení je zcela legální takový postup, jenž umožňuje podání návrhů i bez předchozího vzniku nových skutečností. Navíc podle názoru stěžovatele shora označený princip neplatí absolutně, neboť Ústavním soudem zdůrazňovaná zásada "ne bis in idem" je mu nadřazena.
Argumentaci Nejvyššího soudu, vztahující se k výjimce dané ustanovením §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, považuje stěžovatel za nepřesnou, neboť pokud ustanovení §266 odst. 7 tr. ř. může být prolomeno jiným zákonem, tím spíše musí být prolomeno ustanovením normy vyšší právní síly, kterou je nepochybně Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") či Úmluva.
Stěžovatel se domnívá, že ustanovení §266 odst. 7 tr. ř. je v interpretaci Nejvyššího soudu ČR tak, jak byla provedena napadeným usnesením v přímém rozporu se zásadou "ne bis in idem". Pokud byla stížnost pro porušení zákona zamítnuta podle §268 odst. 1 tr. ř. per analogiam, jedná se podle názoru stěžovatele o chybnou aplikaci práva, neboť tohoto ustanovení lze údajně použít jen v případě, že napadeným rozhodnutím soudu nebyl porušen zákon. Touto otázkou se však Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení vůbec nezabýval, neboť dospěl k závěru, že ministr spravedlnosti nebyl vůbec oprávněn k podání této stížnosti. Použití ustanovení §268 odst. 1 tr. ř. je však podle tvrzení navrhovatele vázáno na vyhodnocení zákonnosti napadeného rozhodnutí. Použití tohoto citovaného ustanovení jako důvod zamítnutí stížnosti proto považuje stěžovatel za porušení svého práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a práva na řádné projednání věci a na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny).
Současně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení §266 odst. 7 tr. ř.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 7 Tz 216/99, Ústavní soud zjistil, že ve věci stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 20. 10. 1993, sp. zn. 2 To 388/93, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 1993, sp. zn. 5 T 62/93, rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že stížnost podle ustanovení §268 odst. 1 tr. ř. per analogiam zamítl, neboť stížnost byla podána neoprávněně.
V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že před přezkoumáním, jak stížností napadených rozhodnutí, tak i řízení, které mu předcházelo, byl nucen se zabývat otázkou, zda v projednávané věci je vůbec stížnost pro porušení zákona přípustná, a to zejména z toho důvodu, že proti zcela totožnému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, byla již v podstatě ze stejných důvodů podána stížnost pro porušení zákona dne 28. 7. 1997 pod sp. zn . 6 Tp 140/97, o které rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9. 10. 1997 pod sp. zn. 2 Tzn 73/97, tak, že stížnost pro porušení zákona zamítl.
Při rozhodování o zásadní otázce přípustnosti stížnosti proti rozhodnutí o stížnosti na porušení zákona vycházel Nejvyšší soud především jak ze znění ustanovení §266 odst. 7 tr. ř., tak i z jeho smyslu, který jednoznačně stanoví, že proti rozhodnutí o stížnosti o porušení zákona, není stížnost pro porušení zákona přípustná. Výklad smyslu a účelu citovaného ustanovení nelze pak, uvádí Nejvyšší soud, vyložit jiným způsobem než, že pokud stížnost pro porušení zákona výslovně nenapadá právě inkriminované rozhodnutí o stížnosti, nelze již v této věci proti stejnému pravomocnému rozhodnutí a ve vztahu k témuž obviněnému podávat stížnost pro porušení zákona opakovaně. Opačný výklad by znamenal porušení principu, podle něhož může oprávněný subjekt napadnout totéž rozhodnutí opravným prostředkem jen jednou.
V případě stížnosti pro porušení zákona je citovaný princip zakotven v ustanovení §266 odst. 7 v kontextu s ustanovením §266 odst. 1 tr. ř. Shora označený princip je tak vyjádřením další ze zásady trestního řízení, kterým je bezesporu nezbytná stabilita soudních rozhodnutí. Výjimkou z této zásady je pouze ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jako úpravu obdobnou této zásadě připomněl Nejvyšší soud znění ustanovení §35 odst. 1 zákona 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které nepřipouští další návrh ve věci, o které již Ústavní soud nálezem rozhodl. Závěrem Nejvyšší soud zdůraznil, že z revizního principu a zákazu podání stížnosti pro porušení zákona proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona vyplývá, že v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o stížnosti, není možno podat novou stížnost pro porušení zákona nejen proti takovému rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale i proti pravomocnému původnímu rozhodnutí již proto, že tímto způsobem je v konečném důsledku napadáno i rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona. K námitkám stěžovatele o údajném protiústavním charakteru ustanovení §266 odst. 7 tr. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že úvahy stěžovatele v tomto směru zahrnují i předpoklad, že Nejvyšší soud rozhoduje v rozporu se zákonem, když naopak pouze osoba ministra spravedlnosti garantuje určitý "průchod spravedlnosti".
Ústavní soud po konstatování, že ústavní stížnost byla podána v otevřené lhůtě ve smyslu zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a směřuje proti konečnému rozhodnutí ve věci ( i když právě v tomto bodě svého podání stěžovatel konečnou platnost napadeného rozhodnutí svojí argumentací zpochybňuje), přistoupil k prošetření ústavní stížnosti. Podstatou ústavní stížnosti i přes velmi obsáhlé a na různých příkladech rozváděných případů opakovaného odepření výkonu, ať již vojenské či náhradní civilní služby, doložené tvrzení navrhovatele, že princip neopakovatelnosti v případě stížnosti pro porušení zákona, podané proti stížnosti pro porušení zákona vyjádřený v ustanovení §266 odst. 7 v kontextu s ustanovením §266 odst. 1 tr. ř. je v zásadě "zastíněn" nadřazeným principem "ne bis in idem", t. j., že nikdo nemůže být stíhán pro čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby z toho důvodu, že tato právní zásada je zakotvena v právní normě vyšší právní síly jakou je Listina, konkrétně pak její čl. 40 odst. 5.
S ohledem na skutečnost, že osobou aktivně legitimovanou k podání stížnosti o porušení zákona, jako mimořádného opravného prostředku, byl nikoli stěžovatel, ale ministr spravedlnosti (neboť trestní řád po novelizaci provedené zákonem č. 292/1993 Sb. již neumožňuje podání této stížnosti nejvyšším státním zástupcem), vyžádal si Ústavní soud předložení obou spisů Nejvyššího soudu, týkajících se obou stížností pro porušení zákona, a to spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn 73/97 a sp. zn. 7 Tz 216/99, ze kterých zjistil, že obě stížnosti pro porušení zákona podané pouze rozdílnou osobou ministra spravedlnosti, směřují proti shodným pravomocným rozhodnutím a týkají se stejné osoby obviněného.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 73/97, vyplývá, že první stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch stěžovatele ministryní spravedlnosti JUDr. Vlastou Parkanovou byla podle §268 odst. 1 tr. ř. zamítnuta. Citované rozhodnutí bylo řádně doručeno stěžovateli - ministerstvu spravedlnosti. Další stížnost pro porušení zákona podaná JUDr. Otakarem Motejlem je svým obsahem i petitem téměř totožná s již vyřízenou stížností předcházející. V souladu s názorem Nejvyššího soudu dospěl i Ústavní soud k závěru, že stížnost vedená pod sp. zn. 7 Tz 216/99 nesměřovala proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona, ale byla podána duplicitně proti stejným pravomocným rozhodnutím v předchozí stížnosti uvedeným. I když tedy není jasné, co vedlo ministra spravedlnosti k opětovnému podání stížnosti pro porušení zákona, a to zejména s ohledem na znění ustanovení §266 odst. 7 tr. ř., nelze tuto stížnost chápat jako stížnost porušující citované ustanovení v tom směru, že by napadala rozhodnutí Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku, kterou stížnost pro porušení zákona bezesporu je. Z povahy věci však rovněž vyplývá, že žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu (včetně rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona) stížností pro porušení zákona již opětovně napadat nelze s výjimkou již citovaného ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tento princip je vyjádřením nejen nutnosti právní jistoty účastníků řízení, ale i zásady konečné stability rozhodování. V tomto směru potvrzuje názor Nejvyššího soudu i řada judikátů o této právní problematice již publikovaných (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.12.1999 sp. zn. 7 Tz 188/99) . Analogicky tedy při nedostatku jiného ustanovení zákona Nejvyššímu soudu nezbylo než usnesením podle §268 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona zamítnout jako nepřípustnou.
Argumentace stěžovatele, směřující proti tomuto postupu, nemá své vnitřní opodstatnění, pokud se navrhovatel odvolává na již výše uvedený princip "ne bis in idem". Citovaná zásada se řešení problému opětovného podání stížnosti pro porušení zákona vůbec netýká, neboť se vztahuje k právně odlišné oblasti, kterou je problematika tzv. opětovného odpírání výkonu civilní či vojenské služby a soudního postihu za toto jednání. V případě řízení o mimořádných opravných prostředcích je nutno vycházet z faktu, že rozhodnutí, které z tohoto řízení vzejde, musí být konečné a právně závazné. Jiný výklad by vedl k časově neohraničeným právním sporům, které by v zásadě neznamenaly žádný přínos pro účastníky tohoto řízení.
Ústavní soud proto nesouhlasí s argumentací stěžovatele o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy ke kterému mělo údajně dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu. S právními názory v tomto usnesení vyslovenými se Ústavní soud ztotožňuje a konstatuje, že nejsou a ani nemohou být v rozporu s právními závěry pléna, obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/98. Z tohoto důvodu také ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Spolu s ústavní stížností podal navrhovatel též návrh na zrušení ustanovení §266 odst. 7 tr. ř. s odůvodněním, že právě citované ustanovení je v příkrém rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny a je proto nutné jej pro rozpor s normou vyšší právní síly zrušit. V souladu s platnou judikaturou Ústavního soudu je třeba i tento návrh odmítnout, neboť návrh na zrušení části právního předpisu sleduje osud ústavní stížnosti a ta byla, jak shora uvedeno, jako zjevně neopodstatněná, odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 3. srpna 2000