ECLI:CZ:US:2000:2.US.239.97
sp. zn. II. ÚS 239/97
Usnesení
II.ÚS 239/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla, soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula v právní věci ústavní stížnosti A.S., jako účastníka řízení, zastoupeného advokátkou JUDr. V.O., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.4.1997, č j. 45 Ca 227/96-28, za účasti Okresního úřadu v J.H., okresního pozemkového úřadu, Pozemkového fondu ČR, Státního statku T., Lesů ČR, s.p., Lesní správa N.H., C., Správy a údržby silnic J.H., Povodí Vltavy, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se obrátil na Ústavní soud ústavní stížností ze dne 3.7.1997, která Ústavnímu soudu došla dne 7.7.1997. Touto stížností se domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10.4.1997, č.j. 45 Ca 227/96-28.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, shora uvedeným rozsudkem tohoto soudu bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu J.H., okresního pozemkového úřadu, ze dne 4.11.1996, č.j. PÚ 7207/92-328/96 BUD, kterým bylo podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí v k.ú. N.L.: a) dle návrhu přídělu č. 41: 80, 81, 82, 569, 570, 571 743/2, č. 744, č. 745, č. 752/1, č. 752/2, č. 753/2, 792, 793/1, 793/2, 793/3, 793/4, 794, 795/1, 795/2, 795/3, 1102, 1104, 1105, 1106,
11. ÚS 239/97
1109, č. 331 a b) dle návrhu přídělu č. 41: 78 a 79 stavební plochy a dle KN st.p. 78 čp. 14 a st.p. 79 čp. 15 zast. plochy.
V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že původními vlastníky přídělové zemědělské usedlosti v k.ú. N.L. byli manželé A. a M.S., kterým byly nemovitosti vlastnicky připsány ve vložce č. 264 pozemkové knihy pro k.ú. N.L. Prohlášením ze dne 15.9.1958 se majitel A.S. přídělu dobrovolně vzdal a nemovitosti přešly do vlastnictví státu. Stěžovatel uplatnil dne 9.11.1992 nárok na zemědělský majetek v k.ú. N.L., konkrétně na pozemky a živý a mrtvý inventář, a prokázal, že původní vlastníci zemřeli bez zanechání závěti a že je synem původních vlastníků.
Šetřením v archivu Okresního úřadu J.H., pozemkový úřad zjistil, že dne 30.11.1959 bylo provedeno vyúčtování přídělu s odcházejícími přídělci A.S. a M.S., které podepsal A.S. Budovy zůstaly ve vlastnictví manželů S. a později byly prodány Státnímu statku T. kupní smlouvou ze dne 24.4.1962. Nárok na vydání budov uplatnil A.S. až 14.4.1994. Z toho pozemkový úřad dovodil, že budovy, citované ve výroku rozhodnutí pod písmenem b), nemohou být vydány, neboť na ně nebyl uplatněn nárok v zákonem stanovené lhůtě. Podle §13 zákona o půdě bylo možné nárok na vydání nemovitostí uplatnit nejpozději do 31.1.1993. Neuplatněním ve lhůtě nárok zanikl, na což nemohlo mít vliv ani přijetí zákona č. 30/1996 Sb., kterým byl zákon o půdě novelizován, neboť A.S. měl v rozhodném období trvalý pobyt v České republice, a proto se na něj novela zákona nevztahuje.
Dále bylo zjištěno, že podle zápisu o vyúčtování s odcházejícím přídělcem odešli přídělci do K., a jako důvod odchodu je uvedeno členství v JZD K. V hospodaření jmenovaného nebylo zjištěno závad a při podpisu odcházejícího přídělce nebyly vzneseny připomínky. Předepsaná úhrada za příděl ve výši 82 000,- korun staré měny byla podle sdělení finančního referátu Okresního úřadu J.H. zaplacena při odstěhování z obce N.L.
Vyslechnut byl stěžovatel, který k věci uvedl, že rodiče přišli do N.L. po válce, otec byl předsedou MNV, byl členem KSČ. Hospodařili na přídělu. V N. brzy vzniklo JZD, do kterého rodiče vstoupili, otec byl účetním a pracoval i rukama. Poté stěžovatel uvedl, že neví, jestli byla matka v JZD. Po skončení JZD vznikl státní statek. Stěžovatel odešel v roce 1957 na brigádu do uranových dolů. Nevěděl přesně, proč se rodiče odstěhovali. Otce okradli při jeho hospodaření na mléku na tučnosti, což se však stalo až po rozpadu JZD. K tomu, že se rodiče odstěhovali, přispělo i to, že jim nemohl pomoci, neboť byl zavřený, k čemuž došlo v roce 1957, ale ještě v témže roce byl amnestován a bylo mu doporučeno, aby šel pracovat jinam. To vše působilo na rodiče tak, že se odstěhovali do K., odkud otec pocházel.
Svědek F.B. uvedl, že S. dosídlili pohraničí, vstoupili do JZD, pan S. měl funkci u JZD. Po skončení JZD zůstal hospodařit sám, ke státním statkům nepřešel. Najednou se odstěhoval tam, odkud přišli. Jeho syn byl zavřený a na S. se pohlíželo divně. To bylo důvodem k odstěhování. Byl schopný hospodář a nechtěl jít ke statkům pracovat.
II. ÚS 239/97
Pozemkový úřad konstatoval, že v daném případě přešly zemědělské pozemky do vlastnictví státu prohlášením o vzdání se přídělu, což nepředstavuje restituční titul uvedený v §6 odst. l zákona o půdě. Proto správní orgán posuzoval věc podle §6 odst. 1 písm. r) cit. zákona, to znamená, zda nedošlo k přechodu na stát v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Naplnění těchto restitučních titulů pozemkový úřad neshledal.
Nedošlo ani k postupu porušujícímu obecně uznávaná lidská práva a svobody ve vztahu k právu vlastnit majetek a majetek užívat ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, k čemuž pozemkový úřad uvedl, že podle §5 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. manželé S. jako přídělci nabyli předmětné nemovitosti do vlastnictví. V témže ustanovení cit. dekretu prezidenta byla však stanovena povinnost přídělce na přidělené půdě osobně hospodařit. Směl ji zcizit, dát do nájmu nebo jiného užívání jen výjimečně, ve zvlášť odůvodněných případech a jen se souhlasem NPF. Toto omezení neplatilo, šlo-li o převod vlastnického práva mezi manželi nebo z rodičů na děti a jejich manžele. Pozemkový úřad, aniž by zpochybňoval skutečnosti uvedené stěžovatelem, dospěl k názoru, že rodiče stěžovatele odešli z přidělených nemovitostí ze své vůle, a nebyla tedy naplněna povinnost na přidělené půdě osobně hospodařit.
Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podal stěžovatel opravný prostředek, v němž vyjádřil názor, že pozemkový úřad se v rozhodnutí vyjadřuje hanlivě o jeho rodině a uvádí, že jeho rodina udržovala dům v pořádku, a vyjadřuje domněnku, že se o majetek zajímá místní rodina, a to se zřejmě někomu nehodí.
Krajský soud v Praze svolal ve věci ústní jednání, při kterém byl vyslechnut stěžovatel, jenž uvedl, že byl ve výkonu trestu odnětí svobody od 22.9.1957 do 3.12.1957 za trestný čin opuštění republiky, za který mu byl udělen trest v trvání 1 roku, byl však amnestován. Jeho otec byl členem KSČ zřejmě od roku 1945 až do své smrti, před válkou byl starostou obce, po válce do roku 1955 předsedou MNV. Spoluobčané z vesnice se kvůli stěžovatelově pokusu o opuštění republiky a výkonu trestu rodině vyhýbali, ředitel Státního statku J. zakázal otci prodat dům s tím, že to koupí statek. Stěžovatel nastoupil v roce 1958 na roční brigádu do uranových dolů. V té době nemohl často jezdit k rodičům, neboť se na něj ve vsi špatně dívali a okukovali jej, a tak se od rodičů jen tak něco ohledně nemovitostí dozvěděl. Jeho sestra M. hospodařila s rodiči, v 17 letech vážně onemocněla a asi v 80. letech zemřela. Stěžovatel nenavrhl provedení dalších důkazů, ani nezpochybnil skutková zjištění provedená pozemkovým úřadem.
Krajský soud přezkoumal rozhodnutí pozemkového úřadu v řízení podle hlavy třetí, části páté občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že opravný prostředek je nedůvodný. Při svém rozhodování krajský soud posuzoval ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu dostatečnost skutkových zjištění učiněných pozemkovým úřadem, která nezpochybnil. Ze spisového materiálu pozemkového úřadu v odůvodnění rozsudku krajský soud zdůraznil, že podle zápisu o jednání na MNV v N.L. dne 15.9.1958 se A.S. chtěl s rodinou odstěhovat do K. a vstoupit do tamního JZD s hospodářskou usedlostí své matky J.S., která pro vysoké stáří již na
usedlosti nemohla zajišťovat zemědělskou výrobu. V zápise o vyúčtování s odcházejícím přídělcem ze dne 30.11.1959 je jako důvod odchodu A. a M.S. z přidělených nemovitostí uvedeno členství A.S. v JZD K.
11. ÚS 239/97
V souladu se závěry pozemkového úřadu a na základě provedených důkazů dospěl krajský soud k závěru, že v souvislosti se vzdáním se přídělu zemědělských pozemků nebyla prokázána politická perzekuce manželů A. a M.S., ani postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Krajský soud přitom nevyloučil, že rozhodnutí manželů S. bylo ovlivněno rezervovaným chováním občanů obce vůči rodině S., zapříčiněným odsouzením stěžovatele. Okolnosti uváděné stěžovatelem před pozemkovým úřadem a před soudem však dostatečně neprokázaly naplnění podmínek pro použití uvedených zákonných ustanovení. Z těchto důvodů dospěl Krajský soud v Praze k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto je potvrdil.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel včas ústavní stížnost, neboť podle jeho názoru bylo porušeno jeho základní právo zaručené článkem 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou lidé svobodni a rovní v důstojnosti a právech a dále článkem 3 odst. 3, že nikomu nesní být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Tato jeho práva měla být údajně porušena rozhodnutím Okresního úřadu v J.H., okresního pozemkového úřadu, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze. Stěžovatel blíže neobjasňuje, jakým způsobem mělo k porušení jím uváděných základních práv, vztahujících se k zásadě rovnosti a k ochraně před újmou způsobenou pro uplatnění základních práv a svobod, dojít. Ve své stížnosti polemizuje s hodnocením důkazů provedených pozemkovým úřadem a soudem, zejména pokud jde o prokázání politické perzekuce jeho rodičů. Opakuje některé údaje, které již uváděl v předchozích řízeních, i když ne vždy se stejným obsahem, jako např. rok vstupu jeho otce do KSČ. Doplňuje k věci některá další tvrzení, aniž by je opíral o konkrétní důkazy. Nově zmiňuje údaj, který v dosavadních řízeních neuvedl, že jeho rodina byla nucena prodat nemovitosti státu za cenu, neodpovídající skutečné hodnotě nemovitostí.
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Praze uvádí, že nedošlo k porušení práv stěžovatele zaručených mu Listinou základních práv a svobod a plně odkazuje na důvody uvedené ve svém rozsudku.
Vedlejší účastník Okresní úřad J.H., okresní pozemkový úřad, vyslovil přesvědčení, že v dané věci bylo rozhodnuto správně, když vydaná rozhodnutí korespondují s platnou právní úpravou a se skutečným staveni. Navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
Pozemkový fond ČR se vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení, stejně jako Lesy ČR, s.p., Lesní správa N.H.
C., B., jako vedlejší účastník uvedl, že pozemky, které užívá na základě hospodářské smlouvy, nelze vydat, neboť na nich byl postaven výrobní závod, divize 5, H.
Správa a údržba silnic J.H. jako vedlejší účastník upozorňuje, že pozemky, které jsou zastavěny komunikacemi, by nemohly být vydány.
Vedlejší účastník Povodí Vltavy,P., má za to, že správní orgán i příslušný soud správně ?jistily skutkový stav, který následně správně posoudily, bez toho, aby těmito rozhodnutími, jakož i postupem který předcházel jejich vydání, jakkoliv
II. ÚS 239/97
zasáhly do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a po seznámení se s obsahem vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 45 Ca 227/96, s vyjádřením Krajského soudu v Praze a s vyjádřeními vedlejších účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak Ústavní soud již ustáleně judikuje, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Správností hodnocení důkazů soudy, resp. správními orgány, se ústavní soud zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a č1. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavní principy dokazování. Takové porušení ústavních principů však v daném případě Ústavní soud neshledal. Pozemkový úřad a krajský soud se věcí stěžovatele zabývaly pečlivě a podrobně, provedly všechny důkazy navrhované stěžovatelem, a další důkazy si pozemkový úřad sám opatřil.
K námitce stěžovatele, poprvé vznesené v ústavní stížnosti, že jeho rodina byla nucena nemovitosti prodat za cenu neodpovídající skutečné hodnotě nemovitosti, nemohla s nimi nakládat jako skuteční vlastníci a nemohla je prodat, komu chtěla, je nutno uvést, že v daném případě šlo o tzv. "příděl", tedy nemovitosti nabyté podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Mad'arů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, režim jehož převzetí a event. vzdání se byl specificky upraven cit. dekretem, a v souladu s nímž také vzdání se přídělu ze strany rodičů stěžovatele podle zjištěné dokumentace došlo, včetně vyplacení stanovené náhrady.
Ve stížnosti se také namítá porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož .jsou lidé svobodni a rovní v důstojnosti a právech a dále článkem 3 odst. 3, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, jak shora uvedeno, v řízeních vedených před pozemkovým úřadem a před krajským soudem porušení ústavních procesních principů, a vzhledem ke skutečnosti, že z ústavní stížnosti není zřejmé, jakým způsobem a v jakém ohledu mělo k porušení jím uváděných základních práv, vztahujících se k zásadě rovnosti a k ochraně před újmou způsobenou pro uplatnění základních práv a svobod, ze strany pozemkového
úřadu a krajského soudu dojít, nemohl Ústavní soud ani v tomto ohledu shledat opodstatněnost ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud zjistil, nemůže být pochyb o tom, že stěžovatel byl minulým režimem postižen za svůj pokus opustit území republiky. V dané věci však bylo podstatným, zda došlo k politické perzekuci nebo postupu odporujícímu obecně uznávaným lidským právům a svobodám vůči tehdejším vlastníkům předmětných přídělových nemovitostí, rodičům stěžovatele M. a A.S. v průběhu vzdání se přídělu v N.L., odchodu do K. a vstupu do JZD K., což se však v řádně vedeném restitučním řízení u pozemkového
úřadu a u krajského soudu, vzhledem ke všem podstatným okolnostem případu, nepodařilo prokázat.
II. ÚS 239/97
Ústavní soud v postupu pozemkového úřadu a krajského soudu neshledal namítaná porušení Listiny základních práv a svobod, a nezbylo mu, než považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. 3. 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu