ECLI:CZ:US:2000:2.US.239.99
sp. zn. II. ÚS 239/99
Usnesení
II. ÚS 239/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula, o návrhu navrhovatele P. D. L., zastoupeného JUDr. B. G., CSC., advokátem, na zrušení rozhodnutí Oddělení cizinecké policie v Klatovech, č. PZC-207/PCKT-c-98, ze dne 7. 7. 1998, rozhodnutí Policejního prezídia České republiky, č. PPR-6256/RCP-c-225/98, ze dne 19. 10. 1998, usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. Nt 84/99, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 1999, sp. zn. 34 To 224/99, a proti nečinnosti Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 28 Ca 669/98, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 13. 5. 1999 Ústavnímu soudu návrh proti shora uvedeným rozhodnutím s tím, že všechna tato rozhodnutí porušují jeho práva podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. l, 2, 3 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že Oddělení cizinecké policie v Klatovech mu rozhodnutím, č. PZC-207/PCKT-c-98, ze dne 7. 7. 1998 zakázalo podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb. pobyt na území České republiky a jeho odvolání proti tomuto rozhodnutí odňalo odkladný účinek (ač obě ustanovení byla zrušena nálezem ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 25/97, ze dne 13. 5. 1998). Policejní prezídium tak, dle tvrzení stěžovatele, jemu rozhodnutím, č. PPR6256/RCP-c-225-98, ze dne 19. 10. 1998 zakázalo pobyt na území České republiky podle §14 odst. 1 písm. e) a f) zákona č. 123/1992 Sb. Přitom ve svém rozhodnutí vůbec neuvedlo, proč by další pobyt navrhovatele na území České republiky ohrožoval bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo práv a svobod druhých. Proti rozhodnutí Policejního prezídia podal stěžovatel ihned žalobu k Městskému soudu v Praze, kde je vedena pod č. 28 Ca 669/98, ale Městský soud v Praze o ní po dobu sedmi měsíců nijak nerozhodl, ba ani nenařídil žádné jednání. Navrhovatel dále uvádí, že dne 13. 4. 1999 vyšetřovatel Okresního
II ÚS 239/99
úřadu vyšetřování Policie ČR v Klatovech zahájil trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že nerespektoval rozhodnutí oddělení cizinecké policie v Klatovech ze dne 7. 7. 1998, č. PZC-207/PZCK-c-98, a rozhodnutí Policejního prezídia, PPR-6256/RCP-c-225-98, ze dne 19. 10. 1998, ač Městský soud v Praze dosud vůbec nerozhodl o žalobě navrhovatele proti oběma rozhodnutím. Okresní soud v Klatovech rozhodnutím ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. Nt 84/99, vzal stěžovatele do vazby a jeho stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 4. 1999, sp. zn. 34 To 224/99, zamítl.
Ústavní soud si vyžádal spis a vyjádření Okresního soudu v Klatovech, vyjádření Krajského soudu v Plzni a Městského soudu v Praze.
Okresní soud v Klatovech ve svém vyjádření uvedl, že dne 13. 4. 1999 byl tomuto soudu doručen návrh na vzetí navrhovatele do vazby, nebot' téhož dne bylo navrhovateli sděleno vyšetřovatelem Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR Klatovy obvinění ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že se neoprávněně zdržoval na území České republiky, ačkoliv mu byl rozhodnutím Policejního prezídia ČR, které nabylo právní moci dne 30. 10. 1998, uložen zákaz pobytu na území České republiky na dobu dva a půl roku od právní moci rozhodnutí, přičemž lhůta k vycestování byla stanovena na deset dnů od právní moci rozhodnutí. Navrhovatel u Okresního soudu v Klatovech mimo jiné uvedl, že si je vědom toho, že se v České republice zdržuje přesto, že mu byl pobyt zde zakázán. Okresní soud v Klatovech trvá na tom, že byly v době rozhodování naplněny vazební důvody §67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu. Podle §9 odst. 1 trestního řádu orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně. Je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Při rozhodování o návrhu na vzetí do vazby byl tedy soud pravomocným rozhodnutím Policejního prezídia ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 19. 10. 1998, které nabylo právní moci 30. 10. 1998, vázán. Na této situaci nic nemění ani znění §67 odst. 2 trestního řádu, podle kterého v přípravném řízení může soud rozhodnout o vzetí obviněného do vazby nebo o jejím prodloužení jen tehdy, jestliže je dán některý z důvodů vazby uvedený v odstavci 1 a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tornu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Ani z tohoto ustanovení totiž nevyplývá, že by soud posuzoval vinu obviněného tak, jak má na mysli §9 odst. 1 trestního řádu. Závěrem Okresní soud v Klatovech uvádí, že v rozporu s články Listiny, které navrhovatel ve své stížnosti vyjmenovává, nejednal.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvádí, že navrhovatel se od 30. 10. 1998 až do doby zadržení, tj. 13. 4. 1999, zdržoval na území České republiky i poté, co mu byl zde pobyt zakázán rozhodnutím Policejního prezídia ČR - ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Praze, čj. PPR-6256/RCP-c-225/98, ze dne 19. 10. 1998. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 10. 1998. Soud při rozhodování vzal v úvahu i ustanovení §9 odst. 1 trestního řádu. Ke změně §14 zákona č. 123/1992 Sb., došlo po novelizaci až od 12. 5. 1999.
II. ÚS 239/99
Městský soud v Praze považuje ústavní stížnost, v níž navrhovatel žádá, aby tomuto soudu bylo uloženo urychleně ve věci rozhodnout, za nedůvodnou, nebot' o žalobě navrhovatele bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 30. června 1999, který byl právnímu zástupci žalobce JUDr. G. V. doručen dne 19. 8. 1999.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní, stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uváděné, jen opakují argumenty, kterými se zabýval jak Okresní soud v Klatovech, tak i Krajský soud v Plzni, a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí oba soudy řádně vypořádaly.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst. 2 Listiny stanoví, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.
Navrhovateli nebylo bráněno, aby se obrátil na soud se žalobou na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, ani mu nebylo bráněno, aby podal stížnost proti unesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 4. 1999, na základě kterého byl vzat do vazby.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v omylu navrhovatele spočívajícími v datu účinnosti nálezu ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 25/97, z 13. 5. 1998. Tento nález Ústavního soudu byl publikován ve Sbírce zákonů č. 159/1998 Sb., přičemž výrok týkající se zrušení §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, nabyl účinnosti až dnem 13. 5. 1999.
Ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, před novelou stanovilo, že cizinci může být zakázán pobyt na území ČR nejméně na jeden rok, jestliže porušil povinnost stanovenou tímto zákonem nebo jiným obecně závazným předpisem. Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 25/97, ze dne 13. 5. 1998 konstatoval, že toto ustanovení je příliš obecné a nevylučuje možnost svévole, proto je zrušil, avšak s účinností od 13. 5. 1999.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení navrhovatelem uvedených ústavně zaručených práv nebo svobod. Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná.
Pokud se týká té části návrhu navrhovatele, týkající se uložení Městskému soudu v Praze, aby urychleně projednal žalobu navrhovatele proti rozhodnutí Policejního prezídia, č. PPR-6256/RCP-c-225-98, ze dne 19. 10. 1998, vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Ca 669/98, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že v této části se jedná o návrh nepřípustný, nebot' navrhovatel neprokázal, že by před podáním ústavní stížnosti podal stížnost na postup soudu vztahující se k průtahům řízení ve smyslu ustanovení §26 odst. 1 zákona č. 436/1991
II ÚS 239/99
Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů ČR, ve spojení s ustanovením §6 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 18. 1.2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu