ECLI:CZ:US:2000:2.US.240.99
sp. zn. II. ÚS 240/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti, 1) J. A., 2) K. K., zastoupených JUDr. D. K., proti, postupu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Oba stěžovatelé podali společnou ústavní stížnost, která došla Ústavnímu soudu dne 14. 5. 1999, v níž tvrdí, že v jejich trestní věci došlo k porušení jejich základních lidských práv podle čl. 8 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") postupem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, který nerozhodl o jejich žádosti o propuštění z vazby spojené s nabídkou peněžité záruky.
Stěžovatel J. A. pak v dalších podáních ze dne 25. 6. 1999, ze dne 9. 8. 1999 a ze dne 8. 9. 1999 brojí proti postupu, který podle jeho názoru je nezákonný a obviňuje vyšetřovatele kpt. K., npor. Mgr. K. a plk. JUDr. S., jakož i Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou a Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou, že všichni porušují zákon, jeden kryje druhého a nereagují na stížnosti a podněty k trestnímu stíhání obou výše jmenovaných vyšetřovatelů.
Stížnosti jsou doplněny dvěma přípisy od každého z obou stěžovatelů, jakož i kopiemi korespondence jednak od okresního soudu stěžovatelům a jednak mezi okresním soudem a Ministerstvem spravedlnosti ČR. Předmětem této korespondence je nakládání se šperky a peněžní hotovostí, které byly u stěžovatelů zajištěny.
V tomto směru rozhodoval Ústavní soud v jiné ústavní stížnosti obou stěžovatelů pod sp. zn. I. ÚS 240/99 tak, že stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud si vyžádal trestní spis stěžovatelů sp. zn. 1 T 63/99 Okresního soudu ve Žďáře n. Sázavou a z něho zjistil:
V průběhu řízení bylo neprodleně rozhodováno o opakovaných žádostech obou stěžovatelů o propuštění z vazby spojených tu s písemným slibem, tu s nabídkou záruky ve smyslu ustanovení §73 tr. ř. a o stížnostech stěžovatelů proti zamítavým usnesením. Spis byl opakovaně předkládán krajskému soudu a konečně i Ústavnímu soudu. Předsedkyně senátu a předseda okresního soudu se vyjadřovali o postupu v předmětné trestní věci ministerstvu spravedlnosti i prezidentské kanceláři. Obsahem spisu jsou i žádosti orgánů policie o dodání k výslechu v jiné majetkové trestní věci stěžovatele K. K. a dalšího spolupachatele, jehož věc byla posléze vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Hlavní líčení muselo být pro dlouhodobější onemocnění předsedkyně senátu odročeno, takže trestní věc obou stěžovatelů dosud u soudu projednána a rozhodnuta nebyla. Mnohočetné žádosti a stížnosti obou stěžovatelů měly na průběh dosavadního trestního řízení vliv v tom směru, že vyřízení jedné stížnosti bránilo vyřízení druhé, a tak měly celkový záporný vliv na možnost rozhodnutí ve věci.
V ústavní stížnosti vytýkaná nečinnost ohledně rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby spojená s návrhem na přijetí peněžité je zjevně neopodstatněná.
Podle obsahu výše uvedeného trestního spisu byly žádosti podány dne 17. 2. 1999 u stěžovatele K. K. a dne 19. 2. 1999 u stěžovatele J. A. Okresní soud podle shora uvedených možností neprodleně provedl šetření ve smyslu ustanovení §73 a) odst. 1, 2 tr. ř., stanovil výši peněžité záruky a po jejím složení u stěžovatele J. A. jej propustil na svobodu dnem 16. 8. 1999 v 12,15 hod. U stěžovatele K. K. ke složení peněžité záruky nedošlo a jeho žádost byla proto usnesením ze dne 6. 8. 1999 (na č. l. 495 spisu) zamítnuta a stěžovatel ponechán nadále ve vazbě. Stížnost podána nebyla.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
U žádného z obou stěžovatelů nebyla základní lidská práva žádným způsobem dotčena a v jejich trestní věci bylo postupováno s největšími ohledy za šetření příslušných ustanovení trestního řádu.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 8 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 10. ledna 2000