ECLI:CZ:US:2000:2.US.241.2000
sp. zn. II. ÚS 241/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. J. D., právně zastoupeného JUDr. Z. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 1 T 5/99, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 5 To 159/99, s návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 1 T 5/99 a na něj navazujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 5 To 159/99, a to pro porušení čl. 83 a čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 5 To 159/99.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 1 T 5/99, a na něj navazujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 5 To 156/99, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 4 roků se zařazením do věznice s dozorem.
Ve své stížnosti stěžovatel uvádí, že se trestného jednání nedopustil, že oba soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci a zejména nesprávně hodnotily výsledky dokazování. Nepřihlédly k výpovědi svědka JUDr. D. Š. a k dopisům JUDr. K. F. a JUDr. P., jakož i k přihlášce k odběru elektřiny do nebytových prostor, z nichž vyplývá, že po přijetí úvěru stěžovatel s manželkou usilovali o zřízení restaurace. Oba soudy nesprávně vycházely z listinných důkazů předložených jednak Komerční bankou, a. s., a Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou, a. s. Z těchto dokladů pak vyplývá, že stěžovatel předložil Komerční bance podnikatelský záměr na zřízení restaurace, na jejíž vybavení mu byl poskytnut úvěr ve výši 1 milion Kč, ačkoliv si byl již v době podání žádosti o úvěr vědom toho, že byla dána výpověď z nebytových prostor, kde měla být restaurace zřízena. Věděl tedy, že podnikatelský záměr nebude moci realizovat, technologii restaurace ani zásoby nenakoupil, nezřídil zástavní právo k zařízení restaurace ve prospěch Českomoravské záruční a rozvojové banky, jak se zavázal v záruční smlouvě, při čemž poskytnutý úvěr do současné doby neuhradil. V důsledku toho Českomoravská záruční a rozvojová banka uhradila Komerční bance částku 700 000 Kč. Podle zjištění obou obecných soudů způsobil stěžovatel škodu Komerční bance 300 000 Kč a Českomoravské záruční a rozvojové bance 700 000 Kč. Podle ústavní stížnosti rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno základní ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel požaduje v ústavní stížnosti též odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Ústavní soud dospěl při shrnutí výše uvedených skutečností k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Oba obecné soudy hodnotily provedené důkazy ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. To znamená včetně výpovědi svědka JUDr. Š. a dalších v ústavní stížnosti uváděných písemností. Skutkové i právní závěry obou obecných soudů jsou logické a Ústavnímu soudu v zásadě jejich přehodnocování nepřísluší. O pečlivém přístupu svědčí změna právní kvalifikace jednání stěžovatele Vrchním soudem v Praze, když zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z. oproti původnímu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. z., když výše způsobené škody je hraniční pro rozhodování o přísnější právní kvalifikaci a pro použití §40 tr. z. na snížení výměry ukládaného trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby nebylo důvodu.
Ustavní soud sám přezkumnou pravomoc nemá a při projednávání ústavních stížností vychází pouze z toho hlediska, zda napadeným rozhodnutím, či v průběhu jemu předcházejícího řízení nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavou nebo mezinárodní smlouvou. Správností hodnocení provedeného dokazování se může zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, nebo že skutkové či právní závěry jsou v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování.
Celé trestní řízení, jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 5/99, bylo provedeno za šetření příslušných ustanovení trestního řádu a jeho skutkové i právní závěry z něho logicky vycházejí.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 83 a čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Požadavek na odložení vykonatelnosti pravomocného rozsudku sleduje osud ústavní stížnosti, proto bylo nutno jej rovněž odmítnout. Trestní řád navíc pojem odložení vykonatelnosti rozhodnutí v tomto případě nezná a ustanovení §323 tr. ř. upravuje pouze odklad krátkodobých trestů, tj. do jednoho roku.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 3. srpna 2000