ECLI:CZ:US:2000:2.US.242.99
sp. zn. II. ÚS 242/99
Usnesení
b
II. ÚS 242/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. F. A. T., 2) MUDr. J. Ž., 3) J. T., 4) RNDr. V. T., CSc. 5) Ing. F. D. T., 6) H. Š., 7) JUDr. O. T., 8) I. H., zastoupených JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1999, č.j. 2 Cdon 1449/96-113, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 1995, č.j. 20 Co 259/95-44, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 1995, č.j. 15 C 164/94-27, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a Bytového podniku v Praze 8, s.p. v likvidaci, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali dne 13. 5. 1999 k poštovní přepravě ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1999, č.j. 2 Cdon 1449/96-113. Tímto rozsudkem bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 1995, č.j. 20 Co 259/95-44, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 3. 1995, čj. 15 C 164/94-27. Podle názoru stěžovatelů byla napadenými rozhodnutími porušena jejich práva podle čl. 4 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu, sp. zn. 15 C 164/94, který je veden u Obvodního soudu pro Prahu 8, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Na základě žaloby stěžovatelů (a jejich právního předchůdce JUDr. V. T., do jehož práv vstoupily stěžovatelky 7/ a 8/) rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 8 podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "restituční zákon"), o povinnosti vedlejšího účastníka uzavřít dohodu o vydání domu čp. 98 v Praze 8, S. 96, a domu čp. 220 v Praze 8, K. 91.
11. Ú S 242/99
Návrhu soud nevyhověl, když došel k závěru, že vlastníkem předmětných nemovitostí byla G., a.s. od 20. 3. 1928. Dne 16. 12. 1960 byly tyto nemovitosti G., a.s. odňaty podle vl. nař. č. 15/1959 Sb., bez poskytnutí náhrady nebo odškodnění. Podle názoru Obvodního soudu mohla být podle zákona č. 403/1990 Sb. oprávněnou osobou pouze fyzická nebo soukromá právnická osoba. Akciová společnost není podřaditelná pod tento pojem, neboť jde o společnost kapitálovou, nikoli osobní jako jsou veřejná obchodní společnost nebo komanditní společnost, u kterých jsou rozhodné individuální schopnosti společníků, kteří za majetek ručí zpravidla osobně a celým svým majetkem. Naopak kapitálové společnosti jsou založeny na majetkových vkladech společníků, kteří neručí za závazky společnosti osobně a neomezeně, ale pouze do výše svých podílů.
V obsáhlém odvolání stěžovatelé vytýkali Obvodnímu soudu pro Prahu 8 nesprávný názor ohledně povahy právnické osoby. Především však namítali, že právní úprava akciových společností prošla složitým vývojem. Od roku 1934, kdy G., a.s. přestala vyvíjet obchodní a výrobní činnost, nemohla již být ze zákona za akciovou společnost považována a zanikla ze zákona. Noví držitelé akcií se tak stali spoluvlastníky obou nemovitostí, které byly jejím jediným majetkem. K vyznačení zániku sice nedošlo, to ale mohlo mít jen deklaratorní
povahu. Akcionáři se proto stali spoluvlastníky v postavení fyzických osob oprávněných podle §2 restitučního zákona. Městský soud v Praze k odvolání prvostupňový rozsudek potvrdil a proti svému rozsudku připustil dovolání. Došel k závěru, že stěžovatelé nepopírají, že do roku 1934 společnost splňovala znaky akciové společnosti, ve které se účastní společníci jen vklady (čl. 207 všeobecného obchodního zákoníku). S názorem o ukončení činnosti a zániku společnosti se neztotožnil, nebot' všeobecný obchodní zákoník neznal zánik akciové společnosti ze zákona, naopak v čl. 242 až 248 upravoval zákonný postup při jejím rušení. Jeho aplikaci však stěžovatelé neprokázali. Stejně tak se neztotožnil s jejich názorem o spoluvlastnictví nemovitostí, neboť to vylučoval a contr. čl. 213 všeobecného obchodního zákoníku, ze kterého lze dovodit, že akcionář byl jen vlastníkem akcií, které vyjadřují jeho poměr na podílu jmění akciové společnosti, nikoli na jejím vlastnickém vztahu. Až do posledního doloženého zápisu v obchodním rejstříku (14. 4. 1949) nebyla vyznačena žádná změna v předmětu činnosti G., a.s. Ta pak byla až do roku 1960 vedena jako vlastník předmětných nemovitostí, takže tyto nebyly ve vlastnictví fyzických osob.
Stěžovatelé využili připuštěné možnosti podat dovolání. O něm rozhodl Nejvyšší soud tak, že je zamítl. Dovolací soud se obsáhle zabýval námitkami stěžovatelů ohledně existence akciové společnosti, která nevyvíjí obchodní činnost ve smyslu obecného obchodního zákoníku. Poukázal na možnost posuzování existence takových společností podle spolkového zákona. Dále zdůraznil ta ustanovení, podle kterých ke každé změně společenské smlouvy (stanov) bylo třeba souhlasu státu a povinného zápisu do obchodního rejstříku, který měl konstitutivní účinek (čl. 214 všeobecného obchodního zákoníku). Poukázal na pravidla zániku akciových společností, způsob likvidace ve vztahu ke společníkům a věřitelům. Dále podrobil rozboru zákon č. 243/1949 Sb., o akciových společnostech, především jeho pravidla o zrušení a zániku stávajících akciových společností. Došel k závěru, že tvrzení stěžovatelů (dovolatelů), ohledně zániku společnosti v roce 1934, jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, z něhož vycházel odvolací soud. Uvedená společnost nezanikla podle pravidel platných v roce 1934 (převzetí novými akcionáři), ani podle nové právní úpravy z roku 1949, když nebylo prokázáno (ani tvrzeno) zrušení úředním opatřením podle §13 odst. 1 písm. b) zákona č. 243/1949 Sb. Stejně tak se dovolací soud neztotožnil s vnitřně rozporným tvrzením stěžovatelů o zániku společnosti podle obecného obchodního zákoníku při použití skutečností (dosažení společenského určení akciové společnosti) podle zákona č. 243/1949 Sb., který příslušná ustanovení obchodního zákoníku naopak zrušil. Neuznal ani další novou skutečnost
11. Ú S 242/99
uplatněnou v dovolání, tj. námitku vydržení, když sami stěžovatelé uvádějí, že k vydržení nedošlo, nebot' neuplynula vydržecí doba.
Rozsudek o dovolání jako poslední prostředek, který jim k ochraně práva poskytuje zákon, napadli stěžovatelé ústavní stížností, ve které pokračují v argumentaci z odvolání a dovolání. Jejich výtky lze shrnout do těchto základní bodů:
1) rozhodující soudy nebyly spravedlivé. Akciová společnost G. nemohla po roce 1949 vůbec vyvíjet činnost a měla být opatřením úřadu zrušena. Mělo následovat majetkoprávní vypořádání pohledávek zrušené organizace a podílů akcionářů. Soudy nevzaly v úvahu smysl zákona č. 243/1949 Sb., který měl nastartovat socializaci hospodářství. Těžko si představit, že by režim pronásledující drobné živnostníky a zemědělce umožnil občanovi vlastnit kapitálové podíly v hospodářských organizacích. Odnětí činžovních domů stěžovatelům tak bylo jen poslední formální tečkou. Navíc byl majetek veden na akciovou společnost v pozemkové knize, pro kterou tehdy neplatila konstitutivnost zápisu jako doklad vlastnictví;
2) k zestátní došlo těsně před uplynutím vydržecí lhůty. V. T. a V. T. (jako zmocněnec své manželky M., které patřila 1/3 akcií) byli jako majoritní akcionáři po předpokládaném zániku a.s. G. zpochybňováni soudy jako vlastníci, svým chováním splňovali předpoklady vydržení vlastnického práva. Soudy neměly vycházet z hodnotové kontinuity s komunistickým režimem;
3) Ministerstvo průmyslu a obchodu odmítlo dodatečně provést zrušení a majetkové vypořádání a.s. G., takže křivda spáchaná na předchůdcích stěžovatelů nebyla odstraněna. Soud přitom mohl rozhodnout i podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebot' oprávněné osoby jsou podle obou citovaných zákonů identické, stejně jako předmět vydání. Soud není vázán právní kvalifikací, pouze rozsahem žalobního petitu. K tomu třeba dodat, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) má přednost před vnitrostátním zákonodárstvím.
Na tomto základě navrhli stěžovatelé zrušení všech tří rozsudků a přiznání náhrady nákladů právního zastoupení.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřil předseda senátu JUDr. Z. D., který uvedl, že skutkový základ věci, jak byl vytvořen v předchozím řízení, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován. Nemohou v něm být ani uplatňovány nové skutečnosti a důkazy. Jinak odkázal na odůvodnění rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník se ztotožnil se závěry obecných soudů a rovněž navrhl zamítnutí ústavní stížnosti pro její neopodstatněnost, když nedošlo k porušení žádného z uváděných základních práv.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje včetně dovolání. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, nebot' stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně
II. ÚS 242/99
zaručených základních práv a svobod podle čl. 4 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé především vznáší námitky k právním závěrům obecných soudů, které se týkají výkladu ustanovení všeobecného obchodního zákoníku, zákona č. 243/1949 Sb., o akciových společnostech, tehdy platného práva spolkového, zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, vztahu restitučního zákona a zákona o mimosoudních rehabilitacích (zákon č. 87/1991 Sb.). Přezkoumávání takových otázek ústavnímu soudu nepřísluší. Pokud stěžovatelé své odvolací a dovolací důvody znovu přednáší Ústavnímu soudu, činí tak vůči orgánu soudní ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), v jehož působnosti není poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), neboť to je v kompetenci obecných soudů. Kompetence Ústavního soudu je dána teprve tehdy, když jsou současně zasažena práva základní nad rámec kautel čl. 4 odst. 2 Listiny způsobem, který lze označit za jejich porušení .
Podle čl. 4 ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Základním právům stěžovatelů v dané věci ochrana soudy odepřena nebyla. Měli možnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhat se stanoveným postupem svých práv (nejen základních ) a soudy jim tuto ochranu neodepřely, když v řádně vedeném soudním procesu přijaly postupně jejich žalobu, odvolání a dovolání a rozhodly o nich předepsaným způsobem. To, že stěžovatelé v řízení neuspěli, samo o sobě nelze za porušení základních práv považovat, stejně jako za nespravedlivé rozhodnutí. Všechna namítaná porušení základních práv jsou obecná a neodůvodněná. Stěžovatelé porušení spatřují v tom, že rozhodnutí soudu nevedlo v jejich případě k úspěchu v soudním sporu. Protože jsou však soudy povinny poskytovat podle čl. 90 Ústavy ochranu právům i druhé straně sporu, měl vedlejší účastník rovněž právo dovolávat se svých základních práv, konkrétně práva na soudní ochranu. Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Ani z tohoto hlediska neshledal pochybení, nebot' řízení bylo veřejné, obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy, u nichž není důvodu ani důkazu, které by vedly k domněnce, že v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně.
Pokud se stěžovatelé jako fyzické osoby domáhali vydání nemovitostí, které měly podle názoru obecných soudů v okamžiku zestátnění patřit a.s. G., pak je to věcí výkladu obyčejného zákona, zda lze takové věci vrátit opět jen soukromé právnické osobě jako samostatnému právnímu subjektu, jehož práva a povinnosti jsou odděleny od práv, povinností a majetku jeho akcionářů. Je tak v kompetenci obecných soudů, aby posoudily, zda je možné takové, nemovitosti vydat pouze soukromé právnické osobě, pokud ještě existuje, zda se jedná o soukromou právnickou osobu, zda zanikla či nikoli, jaké pro to byly obchodním právem stanoveny podmínky atd. Co se týče názoru soudu prvého stupně o povaze a.s. G. jako soukromé právnické osobě, soudy vyššího stupně tuto věc posoudily a rozhodly, aniž závěr první instance mohl mít vliv na konečný výsledek soudního řízení, nebot' posuzovaly, zda vůbec a.s. G. zanikla v době zestátnění a zda byly zestátněny předmětné nemovitosti jí jako samostatnému subjektu práva nebo naopak stěžovatelům (jejich právním předchůdcům) jako fyzickým osobám. Ústavní soud proto nemusel hodnotit, zda je soukromý charakter právnické osoby dán podle platných obchodněprávních předpisů, zda může být soukromou právnickou osobou i kapitálová společnost podle dnešního pojetí a zda jí může být jen ta
právnická osoba, která vznikla podle předpisů práva soukromého, a nikoli práva veřejného.
Všechny potřebné otázky byly odvolacím a dovolacím soudem řádně vyloženy a obsáhle odůvodněny. Samo nesprávné právní posouzení by nemohlo být ve smyslu již ustálené judikatury ústavního soudu důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí ústavním
II. ÚS 242/99
soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob, pokud nesprávné právní posouzení není současně provázeno porušením ústavně procesních principů. To však v dané věci nebylo ústavním soudem shledáno. Jde o výklad obyčejných zákonů a obecné soudy, především soud odvolací a dovolací, svůj právní názor řádně odůvodnily, umožnily stěžovatelům uplatnit námitky, předložit důkazy, účastnit se veřejného projednání věci.
Ústavní soud tak dospěl k názoru, že postupem soudů nebylo zasaženo základní právo stěžovatelů, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto nedošlo ani k porušení čl. 4 Ústavy ČR, stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nehledě k tomu, že stěžovatelé žádnou ústavně právní argumentaci ústavnímu soudu nepředestřeli.
Nebyly tak shledány důvody, proč by se měl Ústavní soud odchýlit od své ustálené judikatury v těchto otázkách a bylo proto rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno. Pokud jde o náhradu nákladů zastoupení, Ústavní soud je nucen konstatovat, že nebyly naplněny požadavky §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto nebylo možné náhradu nákladů zastoupení stěžovatelům přiznat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 8. 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu