Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.10.2000, sp. zn. II. ÚS 243/2000 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 142/20 SbNU 25 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.243.2000

sp. zn. II. ÚS 243/2000 Nález Senát Ústavního soudu rozhodl po ústním jednání ve věci ústavní stížnosti navrhovatele P. K., zastoupeného JUDr. P. E., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 3 To 1038/99 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 12 T 11/99, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Dne 17. 4. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 14. 4. 2000, jímž stěžovatel brojí proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 3 To 1038/99, jakož i proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 12 T 11/99. Z důvodů níže uvedených má stěžovatel za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, č. 209/1992 Sb. a č. 243/1998 Sb. (dále jen "Úmluva"). I. Stěžovateli bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 3 To 1038/99 zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 12 T 11/99, jímž byl odsouzen s dalšími spoluobžalovanými pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se měl podle skutkových zjištění prvostupňového soudu dopustit tím, že na přelomu června a července 1998 v Ostravě, po předchozím násilí společně se spoluobžalovanými, přinutili poškozeného R. S. k nastoupení do osobního vozidla, kterým odjeli na různá místa za účelem tím, aby poškozený sehnal od známých peníze na úhradu dluhu, který měl vůči jednomu ze spoluobžalovaných. V ústavní stížnosti se vytýká, že přípravné řízení i řízení před soudy obou stupňů trpí závažnými vadami. V dané věci bylo vyšetřovatelem sděleno obvinění nejprve spoluobviněným stěžovatele v červenci 1998, poté byly provedeny výslechy poškozeného a svědků. Následně, po prostudování spisu, při skončení vyšetřování bylo dne 14. 10. 1998 sděleno obvinění stěžovateli. Přestože stěžovatelův obhájce svým přípisem ze dne 10. 11. 1998 požádal vyšetřovatele, aby byl podle §165 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), uvědomován o termínech provádění úkonů v přípravném řízení, neboť se jich hodlal účastnit, nebyly v soudním spise založeny doklady prokazující, že obhájce byl o výsleších konkrétních svědků uvědomen. Z protokolů o těchto úkonech se podává, že se jich obhájce stěžovatele nezúčastnil. Ústavní stížnost dále namítá výslech jedné ze svědkyň (J. K.) tzv. mimo hlavní líčení, tzn. způsobem trestním řádem neupraveným, jakož i vady v protokolaci výpovědí dalších svědků u hlavního líčení, spočívající v tom, že soud se omezil jen na odkazy na jejich výpovědi z přípravného řízení, tedy údajně v rozporu s §55 odst. 3 tr. ř. Přitom šlo o svědky, vyslechnuté ještě před sdělením obvinění stěžovateli. Soud proto pochybil, jestliže se na takovéto důkazy odvolával ve svém rozsudku [§164 odst. 1a §55 odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Rovněž se vytýká obecnému soudu zhodnocení výpovědi poškozeného a jeho konfrontace s ostatními spoluobviněnými v neprospěch stěžovatele, přestože tyto důkazy byly v přípravném řízení provedeny neprocesním způsobem. Stěžovatel také vytýká neprovedení jím navrhovaného důkazu vyšetření duševního stavu poškozeného (§118 tr. ř.). Ústavní stížnost konečně zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí obecného soudu nebylo dostatečně odůvodněno, jak ukládá §125 tr. ř. Porušením trestního řádu ve výše uvedených směrech byla podle názoru stěžovatele dotčena jeho práva na soudní a jinou právní ochranu a právo na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů, uvedená v úvodní části tohoto rozhodnutí, zrušil. Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Předsedkyně senátu Okresního soudu v Ostravě, jakožto zástupce účastníka, nesouhlasí s názorem, jenž je podstatou podané ústavní stížnosti. V podrobném svém vyjádření k ústavní stížnosti reaguje konkrétně na jednotlivé výtky navrhovatele a tyto vyvrací. Přisvědčuje argumentaci ústavní stížnosti stran dvou výslechů svědkyň, z nichž jeden byl proveden před sdělením obvinění stěžovateli a jeden mimo hlavní líčení. Dodává ovšem, že protokol o první výpovědi byl v hlavním líčení přečten se souhlasem stěžovatele, a že výslechu druhé svědkyně se zúčastnili obhájci všech spoluobviněných, včetně jednoho z nich osobně, jakož i státní zástupce; i protokol o této výpovědi byl následně u hlavního líčení přečten, se souhlasem stěžovatele. Své stanovisko zástupce účastníka uzavírá konstatováním, že podanou ústavní stížnost považuje za neodůvodněnou. Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, coby zástupce dalšího účastníka, se rovněž velice detailně vyjadřuje k jednotlivým námitkám ústavní stížnosti, které nepovažuje za důvodné. Proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastníci, tzn. Okresní státní zastupitelství v Ostravě, Krajské státní zastupitelství v Ostravě, jakož i poškozený, využili práva, které jim dává §28 odst. 2 zákona, a svého procesního postavení se vzdali. II. Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a soudní spis (ČVS: MVV-421/557-98, sp. zn. 12 T 11/99) a dospěl k následujícím závěrům. Podaná ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel předně namítá, že poté, co bylo sděleno obvinění nejdříve jeho spoluobviněným a provedeny výslechy poškozeného i dalších svědků, obvinění z uvedeného trestného činu jemu samotnému sdělil vyšetřovatel dne 14. 10. 1998, tedy ".teprve po prostudování spisu při skončení vyšetřování." Z vyžádaného vyšetřovacího spisu Ústavní soud zjistil, že se tak stalo po prostudování spisu spoluobviněnými stěžovatele (č.l. 95-97), přičemž až po tomto okamžiku následovaly úkony trestního stíhání vedeného proti stěžovateli, včetně prostudování spisu jeho obhájcem a ostatními spoluobviněnými (č.l. 100-137). Stěžovatelův ustanovený obhájce svým přípisem ze dne 10. 11. 1998 požádal příslušný městský úřad vyšetřování, aby v souladu s §165 odst. 2 tr. ř. byl vyrozumíván o všech úkonech, u kterých má právo být přítomen (č.l. 103). V té návaznosti ústavní stížnost namítá, že nejsou v soudním spise založeny doklady, které by prokazovaly, že obhájce stěžovatele byl uvědoměn o výsleších následujících svědků a svědkyň: 10. 11. 1998 (sv. D. K.), 11. 11. 1998 (sv. H. Z.), 18. 11. 1998 (sv. L. L.), 7. 12. 1998 (sv. E. V.) a 28. 12. 1998 (sv. R. S.). Obsah vyšetřovacího spisu dokládá, že po datu 10. 11. 1998 byl jmenovaný obhájce vyrozuměn v případě výslechu L. L. (záznam v protokole na č.l. 114). Stran termínu výslechu D. K. je vzhledem k datu jejího výslechu vyrozumění bezpředmětné; pokud jde o svědky zbývající, není ve spise žádný doklad o vyrozumění obhájce o termínu jejich výslechu. Žádného z uvedených výslechů v přípravném řízení se obhájce neúčastnil. V této souvislosti není ovšem bez významu, že výslechu E. V. se obhájce zúčastnil následně v průběhu hlavního líčení dne 23. 6. 1999, kde měl možnost vznést připomínky či námitky a neučinil tak (č.l. 301-302). Stran výslechu svědkyně H. Z. zůstává skutečností, že jejího výslechu v přípravném řízení se obhájce stěžovatele nezúčastnil; protokol o tomto výslechu však byl se souhlasem stěžovatele přečten rovněž u hlavního líčení dne 23. 6. 1999, a to bez následných jeho připomínek, to vše za přítomnosti obhájce stěžovatele (č.l. 300, 307-308). Pokud jde o poškozeného R. S., ten byl následně po 28. 12. 1998 vyslýchán u hlavního líčení dne 21. 4. 1999. Stalo se tak za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce. Stěžovatel k této výpovědi poznamenal, že svědek si obžalované stále plete a jak může uvádět to, co uvedl. Obhájce stěžovatele svědka pouze vyzval k tomu, aby popsal jednoho ze spoluobžalovaných stěžovatele. Vůči důkazům výslechy svědků E. V., L. L., P. B., M. L. a D. K. ústavní stížnost namítá, že při protokolaci jejich výpovědí v hlavním líčení soud postupoval tak, že citoval pouze označení čísel listů, na nichž se protokoly z přípravného řízení nacházely, myšleno zřejmě bez doplnění ve smyslu §55 odst. 3 tr. ř. Vyžádané spisy naopak dokumentují, že citované ustanovení trestního řádu u svědků E. V., L. L. a D. K. respektováno bylo (č.l. 301, 302, 397). V případě zbývajících dvou svědků šlo v hlavním líčení dne 23. 6. 1999 o jejich první výslechy, takže postup podle §55 odst. 3 tr. ř. byl z povahy věci vyloučen. S výjimkou výslechu svědkyně E. V., ve všech ostatních případech neměl stěžovatel po provedeném výslechu žádné připomínky; u jmenované svědkyně v protokole o hlavním líčení záznam o postupu soudu podle §214 tr. ř. přinejmenším chybí, tudíž i příslušné vyjádření stěžovatele k výpovědi této svědkyně. Žádný z uvedených svědků nebyl již ani ve stadiu přípravného řízení trestního vyslechnut před datem 14. 10. 1998, tzn. před sdělením obvinění z trestného činu vydírání stěžovateli. Je pravdou, jak tvrdí ústavní stížnost, že výpovědi svědkyň P. M. a H. Z. byly v hlavním líčení dne 23. 6. 1999 čteny. Z přiložených spisů však plyne, že se tak stalo se souhlasem stěžovatele a bez následných jeho připomínek k nim, za přítomnosti jeho obhájce. Skutečností zůstává, a v tom je třeba dát ústavní stížnosti za pravdu, že čtená výpověď svědkyně P. M. byla protokolována před sdělením obvinění stěžovateli, tj. 3. 9. 1998. Ústavní stížnost dále napadá důkaz svědeckou výpovědí J. K., kterou jmenovaná učinila dne 29. 9. 1999, mimo hlavní líčení, před předsedkyní senátu, za přítomnosti zástupce okresního státního zastupitelství, obhájců všech čtyř obžalovaných, tedy i stěžovatele, jakož i jednoho z obžalovaných osobně. Stalo se tak poté, co se k hlavnímu líčení uvedeného dne nedostavili přísedící a hlavní líčení muselo být proto odročeno. Předmětná výpověď pak byla přečtena za souhlasu všech procesních stran, tzn. i stěžovatele v hlavním líčení, které se konalo následujícího dne (30. 9. 1999); ze strany stěžovatele k ní nebylo žádných připomínek. Podobně tomu bylo i s protokolem o výpovědi svědkyně J. K. ze dne 3. 9. 1998, tj. z doby před sdělením obvinění stěžovateli. Ten byl přečten rovněž v hlavním líčení dne 30. 9. 1999, za stejných podmínek a okolností, jako výpověď téže svědkyně z 29. 9. 1999. I zde byl přítomen obhájce stěžovatele (č.l. 396). Dílčím způsobem shrnuto: ze svědeckých důkazů, provedených v rozporu s trestním řádem, tzn. výslechem svědků konaným před sdělením obvinění stěžovateli, se jednalo o dva případy. K důkazu přečtením protokolu o výpovědi svědkyně P. M. v hlavním líčení stěžovatel připomínky neměl. Stejně tomu bylo v případě čtení protokolu o výpovědi svědkyně J. K. Je to i logické, neboť zejména svědkyně naposledy jmenovaná vypovídala ve prospěch všech spoluobžalovaných, tedy i stěžovatele. Stěžovatel, ač tu možnost měl, nezákonnost obou důkazů nenamítal. V důsledku toho, byť by šlo o porušení zákona, nejde o pochybení, jež by dosahovalo do ústavní roviny. Výslech svědka "mimo hlavní líčení" je obecnými soudy praktikován zpravidla tehdy, je-li nutno hlavní líčení, k němuž se tento svědek řádně dostavil, z určitých důvodů odročit.V zájmu procesní ekonomie se přítomný svědek proto vyslechne, ovšem mimo zákonem výslovně stanovenou formu stadia trestního řízení, tj. mimo hlavní líčení. Soud si tak procesně zajistí důkaz, který zpravidla provede přečtením protokolu o něm v průběhu následujícího odročeného hlavního líčení, chce-li k němu při rozhodnutí ve věci přihlížet. Z hlediska trestního řádu nejde o institut výslovně upravený v oddíle 4., hlavy 13. Podle názoru Ústavního soudu je ovšem možné při hledání právní opory pro takovýto výslech a jeho užití podpůrně vycházet jednak z obecných ustanovení o úkonech trestního řízení (Hl. 3., Hl. 5., oddíl 2., tr. ř.), jednak ze speciálního ustanovení §211 odst. 1 tr. ř. Z obecného pohledu musí být takovýto výslech protokolárně podchycen ve smyslu §55 a §56 tr. ř. a musí proběhnout v souladu s ustanoveními §97 a násl. tr. ř. Z č.l. 393 až č.l. 395 soudního spisu vyplývá, že výslech svědkyně J. K. takto: stanoveným požadavkům zákona odpovídal. Z pohledu zvláštního ustanovení §211 odst. 1 tr. ř. se předně vyžaduje jako podmínka čtení protokolu o takovém výslechu, aby soud nepokládal osobní výslech za nutný. Standardní výkladové prameny tuto negativní podmínku blíže nespecifikují. Osobní výslech nebude podle názoru Ústavního soudu zpravidla nutný zřejmě v těch případech, kdy vzhledem k předmětu výslechu, jakož i k osobě vyslýchané, lze připustit konkrétně výjimku ze zásady ústnosti v hlavním líčení, aniž by to bylo na úkor zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Samozřejmou podmínkou upuštění od osobního výslechu svědka před soudem zůstává, že předchozí výslech byl proveden způsobem odpovídajícím trestnímu řádu. Z konkrétních okolností případu, kdy svědkyně J. K. cestovala k ostravskému soudu z Jihlavy, se dá usuzovat na procesně ekonomické důvody, které vedly obecný soud k výše uvedenému procesnímu postupu. Hlavní líčení dne 29. 9. 1999 muselo být odročeno, neboť se nedostavili přísedící a nebyli předvedeni spoluobžalovaní, včetně stěžovatele. Z faktu, že výslech jmenované svědkyně proběhl v souladu se zákonem, včetně protokolace výpovědi takto získané, jakož i z obsahu výpovědi samotné, mu patrně vyplynula možnost netrvat na osobním výslechu následujícího dne v hlavním líčení (30. 9. 1999). Pokud pak státní zástupce a obhájce stěžovatele souhlasili nejen se samotným výslechem mimo hlavní líčení, nýbrž i s přečtením protokolu o něm v následujícím hlavním líčení, naplnila se tak další podmínka vyžadovaná v §211 odst. 1 tr. ř. Je nutné však dodat, opíral-li obecný soud přečtení protokolu o předmětné svědecké výpovědi o §211 odst. 2 písm. b) tr. ř., nepostupoval správně, protože zde stanovené předpoklady naplněny nebyly. Jak již ale uvedeno, splněny byly předpoklady dané v §211 odst. 1 tr. ř. Výše popsaný a právně zhodnocený procesní postup obecného soudu, viděný skrze požadavky čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle nichž státní, tedy i trestní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, stanovenými zákonem, zmíněnou ústavní rovinu nijak neporušuje. Absence speciální právní úpravy výslechu svědka "mimo hlavní líčení", je-li podpůrně kompenzována úpravou obecnou, nehrozí tím, že takovýto postup bude nutně neústavní. Jen pro úplnost se poznamenává, že připravená novela trestního řádu zvláštní úpravu provádění procesních úkonů mimo hlavní líčení předpokládá. Není také porušením práva na veřejné projednání věci ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jestliže se výpověď svědka v hlavním líčení přečte, byl-li jeho výslech proveden způsobem odpovídajícím zákonu a jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí (podobně též I. ÚS 32/95, in: ÚS sv. 5, s. 331). Ústavní stížnost dále konstatuje nedostatečnou procesní váhu výslechů svědka R. S., pokud se o ně prvostupňový soud opíral ve svém rozhodnutí a citoval z protokolů o nich, pořízených 2. 7. 1998 a 5. 10. 1998. V obou případech šlo o úkony z doby před sdělením obvinění stěžovateli. Tatáž stížnost však pomlčela o tom, že jmenovaný svědek byl dodatečně vyslechnut dne 28. 12. 1998, kde se vyjádřil konkrétně k jednání stěžovatele (č.l. 110) a následně podrobně vyslechnut v hlavním líčení dne 21. 4. 1999, jehož se zúčastnil jak stěžovatel, tak i jeho obhájce (č.l. 242), i když samotný výslech svědka poškozeného proběhl ve smyslu §209 odst. 1 tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaných, tedy i stěžovatele. Po jeho skončení stěžovatel využil svého práva, daného mu §209 odst. 1 a §214 tr. ř.a namítal, že svědek si obžalované stále plete. V tomtéž hlavním líčení soud četl výpověď svědka z 2. 7. 1998, kdeo osobě stěžovatele konkrétní zmínka nebyla, to na rozdíl od dodatku k této výpovědi ze dne 5. 10. 1998; ke zprocesnění obou těchto výpovědí vůči stěžovateli pak došlo již při výslechu dne 28. 12. 1998 (č.l. 110 p.v.). Vytýkaný nedostatek procesní povahy byl podle názoru Ústavního soudu zhojen tím, že poškozený svědek vypovídal po sdělení obvinění stěžovateli jednak 28. 12. 1998, jednak v celém rozsahu ve zmíněném hlavním líčení, a to za situace, kdy stěžovatel a jeho obhájce měli možnost se k jeho výpovědi v tomto líčení vyjádřit. Ústavní soud též ze spisu zjistil, že stěžovatel nebyl v průběhu celého trestního řízení s osobou poškozeného svědka R. S. nikdy konfrontován ani neproběhla rekognice osoby stěžovatele poškozeným. To na rozdíl od ostatních spoluobžalovaných, pokud jde o konfrontace. Z protokolů o zmíněných konfrontacích, které byly čteny též v hlavním líčení dne 21. 4. 1999 (č.l. 247) se podává, že svědek o stěžovateli nejprve hovořil jako o jednom ze čtyř mužů, přítomných v inkriminovaný čas. Při poslední konfrontaci uvedl i jeho jméno (č.l. 73); stalo se tak však až poté, co stěžovatele pojmenovali dva spoluobžalovaní, konfrontovaní se svědkem, kteří tak potvrdili jen přítomnost stěžovatele na místě činu. Pojmenovat jednotlivé obžalované, jmenovitě stěžovatele, jak ho k tomu vyzvala předsedkyně senátu, svědek v průběhu zmíněného hlavního líčení nedokázal (č.l. 250). Pouze ve své výpovědi tvrdil, že zleva vedle něj v autě stěžovatel seděl a že jeden z obviněných mu hrozil tím, že ten, co sedí z jeho levé strany "...ti dá takovou." (č.l. 245). Z odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvého stupně se ovšem podává, že závěry stran viny stěžovatele se o příslušné protokoly o konfrontacích poškozeného s ostatními spoluodsouzenými neopíraly. Totéž platí i o rozhodnutí soudu odvolacího. V tomto směru tedy tvrzení, obsažená v ústavní stížnosti neodpovídají skutečnosti. Stěžovatel také namítá nedostatečnost odůvodnění, na základě kterého obecný soud odmítl jeho návrh na zkoumání duševního stavu svědka poškozeného R. S., v souvislosti s hodnocením jeho věrohodnosti. Důvody, které k tomuto kroku prvostupňový soud vedly, opíral o další dokazování listinnými důkazy, jež směřovaly k prověření věrohodnosti poškozeného jako svědka. V tomto směru obecný soud vycházel z opisu rejstříku trestů, který byl bez záznamu (č.l. 265), stejně tak z čisté evidence přestupků (zpráva o pověsti z místa bydliště, č.l. 276), ze zjištění, že se poškozený v minulosti psychiatricky nikdy neléčil, jakož i z toho, že ani před soudem nevystupoval tak, že by tento měl pochyby o jeho zdravotním stavu po této stránce. Proto návrhu na zmíněný důkaz vyhověno nebylo a námitka ústavní stížnosti v tomto směru je proto věcně nedůvodná. Kromě toho se důvodnost zamítnutí návrhu na doplnění dokazování znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, opírala též o další svědecké výpovědi (P. B., M. L., D. K.), které výpověď svědka poškozeného potvrzují. Nemělo by tu tedy stát tvrzení stěžovatele (obžalovaného) proti tvrzení osamoceného svědka (poškozeného), jehož věrohodnost by bylo nutno podle názoru stěžovatele navíc podepřít požadovaným znaleckým posudkem. Ústavní soud v té souvislosti zvažoval, zda se v případě jmenovaných svědků nejedná ve vztahu k poškozenému a k předmětu dokazování samotnému o svědectví odvozené, tzv. "z druhé ruky, z doslechu". Tato námitka totiž zazněla v odvolání stěžovatele (č.l. 470) s tím, že takovíto svědkové nemohou vnést jasno do situace, kdy tu stojí od samého počátku trestního stíhání tvrzení stěžovatele (obžalovaného, svou vinu popírajícího) proti tvrzení svědka (poškozeného, který obžalovaného usvědčuje); jde o to, že odvozené svědectví jen potvrzuje, že původní svědek (poškozený) něco tvrdil, a nikoliv to, že jím tvrzené skutečnosti opravdu nastaly nebo nenastaly. Má-li se za situace "tvrzení proti tvrzení" soud přiklonit k jednomu z nich, musí k tomu mít argumenty. V důsledku toho má povinnost provádět další dokazování. Nepovede-li to k odstranění důvodných pochybností stran skutkového stavu věci, který soud potřebuje pro své rozhodnutí o vině, a které jsou důsledkem protichůdných tvrzení, musí respektovat zásadu in dubio pro reo. V trestní věci stěžovatele uvedení svědkové průběžně popsali, jak se odehrávala trestná činnost vůči poškozenému, tedy to, co jim o ní poškozený sám sdělil. Nikdo z nich přímo nevnímal fakta, jež by spadala do předmětu dokazování trestného činu vydírání, tedy žádné násilí na poškozeném, žádné výhrůžky apod. Proti sobě tu tedy stála na jedné straně výpověď stěžovatele, jakož i dalších jeho spoluobžalovaných, a dvou odvozených a nepřímých svědkyň (P. M. a J. K., čl. 393), popírajících, resp. potvrzujících popíranou vinu obžalovaných, na straně druhé výpověď svědka (poškozeného), jakož i jeho tvrzení podporujících svědků dalších. Ti naposledy zmínění byli v postavení svědků nejen odvozených, nýbrž zároveň i svědků nepřímých, to ve vztahu k samotnému předmětu dokazování. Jako svědkové původní a přímí vypovídali pouze o tom, že poškozený sháněl peníze, či určitou osobu, od níž si chtěl půjčit, že byl rozrušený, vystrašený apod., že to, co jim tvrdil, tedy že je vydírán, se mohlo stát. Ústavní soud si v té souvislosti položil otázku, zda za situace, kdy obecný soud věrohodnost poškozeného opřel o výše uvedené další, zejm. listinné důkazy, a tudíž odmítl návrh stěžovatele na dokazování znalcem, bylo vůbec nutné jeho věrohodnost navíc "podepírat" výpověďmi jiných svědků, ovšem jen odvozených (to ve vztahu k osobě poškozeného) a nepřímých (to ve vztahu k předmětu dokazování). Odpověď zní: nutné to nebylo a pokud se tak stalo, šlo o důkazy čistě podpůrné s nimiž jako jedinými důkazy otázka viny, či neviny stěžovatele ani nestála, ani nepadala; proto nebyla ve hře ani trestněprocesní teorií vypracovaná pravidla nakládání s nepřímými důkazy (Musil, J. a kol.: Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 1. vyd., Praha, C. H. Beck 1999, s. 246.). Základní důkazní problém, tj. "tvrzení proti tvrzení", vyřešil obecný soud s odvoláním na další důkazy, na základě nichž nejen že důvodně zamítl návrh na dokazování znalcem, nýbrž stejně oprávněně se přiklonil k výpovědi poškozeného svědka, při svém rozhodnutí o vině stěžovatele, jakožto k důkazu přímému a stěžejnímu. Ústavní stížnost konečně vytýká okresnímu soudu porušení §125 tr. ř., pokud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku odkazoval na výpovědi svědků z přípravného řízení, které nebyly provedeny vůči stěžovateli řádným procesním postupem. V tom spatřuje nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí, tedy postup v rozporu s citovaným ustanovením trestního řádu. Z výše provedeného rozboru se ovšem podává, že námitka tato se týká svědeckých výpovědí, kde, jak již uvedeno, nevyužil stěžovatel reálné možnosti napadat procesní vady těchto úkonů přímo u hlavního líčení, popř. ani při prostudování spisu, jehož se vůbec nezúčastnil, ač řádně vyrozuměn (č.l. 137); koneckonců neučinil tak ani ve svém odvolání. III. Pokud ústavní stížnost namítala porušení Listiny v jejím čl. 36 odst. 1, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež zaručují podle názoru stěžovatele právo na spravedlivý proces, nelze jí přisvědčit. Ústavní soud v postupu obecných soudů nezjistil žádná pochybení, jež by dosahovala do ústavní roviny, vymezené citovanými ustanoveními. Na základě provedeného rozboru (část II. odůvodnění tohoto nálezu) dospěl Ústavní soud k závěru, že podanou ústavní stížnost je nutno v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona zamítnout. IV. Vzhledem k tomu, že právní zástupce stěžovatele vzal v průběhu ústního jednání návrh na náhradu nákladů zastoupení stěžovatele podle §83 odst. 1 zákona zpět, nebylo o něm dále rozhodováno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 4. října 2000