ECLI:CZ:US:2000:2.US.25.2000
sp. zn. II. ÚS 25/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu H. S., zastoupené JUDr. T. D., advokátkou, na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze z 22. září 1999, č.j. 30 Co 246/98-220 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 13. ledna 2000 podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost proti Krajskému soudu v Praze a navrhla zrušení rozsudku tohoto soudu z 23. září 1999 č.j. 30 Co 246/98-220. Uvedla, že orgán veřejné moci porušil její základní práva a svobody podle čl. 1, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 1, 90, 95 a 96 Ústavy České republiky.
Z navrhovatelčina podání a přiložených listin bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 19. listopadu 1997 č.j. 9C 1700/94-136 bylo určeno, že kupní smlouva z 18.8.1993 včetně dodatku ze 30.8.1993 ohledně specifikovaných nemovitostí uzavřená mezi druhým a třetím žalovaným jako prodávajícími a čtvrtým žalovaným jako kupujícím je neplatná a druhému až pátému žalovanému byla uložena povinnost vydat tyto nemovitosti žalobkyni (právní předchůdkyni stěžovatelky). Stejná žaloba podaná proti prvnímu žalovanému byla zamítnuta. Krajský soud v Praze v řízení o odvolání vyhlásil dne 22. září 1999 rozsudek č.j. 30 Co 246/98-220, kterým změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl v plném rozsahu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. listopadu 1999. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka k Nejvyššímu soudu dovolání, které je datováno 14. prosincem 1999, v němž navrhuje zrušení uvedeného rozsudku.
Podle ustálené a všeobecně uznávané judikatury Ústavního soudu se dovolání přípustné podle občanského soudního řádu považuje za poslední prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva ( §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Paragraf 236 odst. 1 občanského soudního řádu stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V projednávané věci je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Vzhledem k této nepochybné skutečnosti soudce zpravodaj podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl pro jeho nepřípustnost podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., který stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatelka sice dovolání proti napadenému rozsudku podala, přípustnosti ústavní stížnosti tím však nedosáhla. Z logického výkladu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. totiž vyplývá, že vyčerpáním všech procesních prostředků se nerozumí už podání posledního z nich oprávněnou osobou, ale až rozhodnutí o něm příslušným orgánem. Jiná interpretace, jejíž zastánkyní je asi stěžovatelka, čemuž nasvědčují její procesní aktivity, by měla za následek nežádoucí situaci, kdy by totéž rozhodnutí současně přezkoumávaly jak Nejvyšší, tak Ústavní soud.
Proti usnesení není přípustné odvolání.
JUDr. Miloš Holeček
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 31. ledna 2000