ECLI:CZ:US:2000:2.US.275.97
sp. zn. II. ÚS 275/97
Usnesení
II. ÚS 275/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.P. a M.P., zastoupených advokátkou JUDr. V.O., proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 10. 1996, sp.zn. 8 C 177/94, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 15 Co 863/96, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali Ústavnímu soudu ústavní stížnost ze dne 25. 7. 1997, v níž se domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 10. 1996, čj. 8 C 177/94-38, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 28. 4. 1997, čj. 15 Co 863/96-56, s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva plynoucí z čl. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s tím, že lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti i v právech a nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve znění, že se určuje, že věcné břemeno, jemuž odpovídá právo ježdění po cestě p. č. 807, pak příjezdu do stodoly s mandeli, jakož i výjezdu ze stodoly po pozemku p. č. 9/1 v katastrálním území Z., zřízené podle smlouvy ze dne 27. 10. 1883 ve prospěch usedlosti čp. 43 ve Z., zaniklo. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že bylo porušeno jejich základní právo v rovnosti, v důstojnosti i v právech ve vztahu k navrhovatelům, jejichž právo přístupu do nemovitosti bylo nadřazeno nad jejich právem přístupu do nemovitosti. Stěžovatelé dále namítají, že druhá stěžovatelka nebyla v celém řízení vyslechnuta jako účastnice řízení, nebyli vyslechnuti svědci, jejichž výslechy navrhovali, přičemž návrhu navrhovatelů na výslechy svědků bylo vyhověno a nebyli odvolacím soudem vyrozuměni o nařízeném jednání, takže jim byla odňata možnost uplatňovat jejich práva před odvolacím soudem. Tím bylo rozhodnuto, že zaniklo věcné břemeno shora označené, které bylo zřízeno již dne 27. 10. 1883 ve prospěch usedlosti ve Z., byla jim odňata možnost příjezdu do jejich nemovitosti č. 43 ve
II. ÚS 275/97
Z. a jsou tak odkázáni na libovůli navrhovatelů, zda jim do jejich nemovitosti umožní přístup či nikoliv.
K posouzení ústavní stížnosti si ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a připojil si spis Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 8 C 177/94.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ve svém vyjádření uvedl, že rovnost účastníků v důstojnosti i v právech nebyla porušena. Samotný neúspěch ve sporu nemůže být pouze sám o sobě považován za porušení práv a svobod vyplývajících ze zmíněných článků Listiny. Pokud stěžovatelé vytýkají konkrétně soudu pochybení v právním posouzení věci, které pro ně přináší negativní důsledky, odkazuje soud v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozsudku, na jehož argumentaci trvá a domnívá se, že jde o problematiku svěřenou ústavním pořádkem České republiky do kompetence obecných soudů. Pokud nebyly provedeny stěžovateli navržené důkazy, šlo o postup v souladu s ustanovením §120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu. Výpovědi stěžovatelů by jen stěží mohly ke zjištění skutkového stavu přispět, neboť oni se stali vlastníky nemovitostí až v 80. letech, zatímco podstata sporu se dotýkala obsahu věcného břemene zřízeného počátkem století a následného výkonu práva. Ostatně ani ve svém odvolání stěžovatelé výhrady proti skutkovému stavu neměli a jejich argumentace byla především právní a soustředila se na výklad obsahu a účelu věcného břemene a toho, zda je návrh dostatečně určitě formulován. Odvolací soud se nedomnívá, že by stěžovatele zbavil možnosti vystupovat před soudem, neboť o odvolacím jednání nařízeném na 18. 4. 1997 vyrozuměl tehdejšího právního zástupce odpůrců JUDr. P.Š., který se ostatně jednání zúčastnil a měl tedy možnost v zastoupení svých klientů uplatnit všechny námitky a výhrady proti rozhodnutí okresního soudu. Sami účastníci nebyli o termínu jednání výslovně vyrozumíváni právě s ohledem na to, že byli právně zastoupeni (§115 a §25 občanského soudního řádu) a nešlo o případ, kdy by účastníci měli osobně něco vykonat (§49 odst. 1 občanského soudního řádu). Případný nedostatek vzájemné komunikace mezi advokátem a klienty pak není otázkou mající vliv na správnost či ústavnost procesního postupu soudu. Ze všech těchto důvodů je odvolací soud přesvědčen, že ústavní stížnost nebyla podána z důvodu porušení ústavnosti a jako stížnost nemající ústavněprávní podklad by měla být odmítnuta.
Ústavní soud se v posuzované věci nejdříve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají obecným soudům procesní pochybení, ke kterým mělo dojít v průběhu obou soudních řízení. Přesto stěžovatelé ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 20. 11. 1996 zpochybnili pouze specifikaci petitu. Stěžovatelé takto staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu dle ustálené judikatury nepřísluší. Účelová hlediska, která stěžovatelé ve své ústavní stížnosti rozvádí, jsou pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.) nerozhodná, když ochrana právům stanoveným postupem je ústavně svěřena obecným soudům (čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.).
V čl. II. ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že postupem odvolacího soudu jim byla odňata možnost uplatňovat jejich práva před odvolacím soudem. Ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu výslovně stanoví přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku byla v průběhu
II. ÚS 275/97
řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Není tedy sporu o tom, že dovolání je ve smyslu ustanovení 237 odst. 1 písm f) občanského soudního řádu přípustné. Lze tedy stěžovatelům vytknout nevyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje.
Dle stanoviska Ústavního soudu, pokud si stěžovatel není jist, zda dovolání je přípustné nebo ne, může podat dovolání i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně.
Ústavní soud si je vědom závažnosti podané ústavní stížnosti. Při svém rozhodování je však podle čl. 88 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. vázán pravidly řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona je možné, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti jen tehdy, když stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Výjimkou ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. b) tohoto zákona je situace, kdy v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma, což však není naplněno.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů nesplňuje podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. ledna 2000
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu