ECLI:CZ:US:2000:2.US.275.99
sp. zn. II. ÚS 275/99
Usnesení
II. Ú5 275/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. B., zastoupené JUDr. N. P., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, č j. 21 Cdo 1793/98-82, ze dne 25. 2. 1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v ústí n. Labem ze dne 6. 5. 1998, č. j. 12 Co 104/98-64 a Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 11. 1997, č. j. 7 C 118/96-35, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení a Vyšší zemědělské školy, Střední zemědělské školy a rodinné školy v R., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 4. 6. 1999 k poštovní přepravě ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 1793/98-82, ze dne 25. 2. 1999. Tímto rozsudkem bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v ústí n. Labem ze dne 6. 5. 1998, č. j. 12 Co 104/98-64, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 11. 1997, č. j. 7 C 118/96-35. Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její základní práva zaměstnankyně v pracovním poměru a práva účastníka soudního řízení podle čl. 90 , čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu, sp. zn. 7 C 118/96, který je veden u Okresního soudu v Litoměřicích, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Na základě žaloby vedlejšího účastníka byla stěžovatelka odsouzena k zaplacení částky 45.925,Kč s příslušenstvím z důvodu bezdůvodného obohacení, když si stěžovatelka ve funkci ředitelky postupně vyplatila sama sobě jako ředitelce výše uvedenou částku, a to bez schválení nadřízeného orgánu, což bylo v rozporu s §13 nařízením vlády č. 251/1992 Sb. a
11. ÚS 275/99
§30 odst. 2 vyhlášky č. 205/1991 Sb. Soud měl za to, že "ústní konzultace" těchto odměn na Ministerstvu školství, mládeže a tělesné výchovy nebyla prokázána. Mělo tak dojít k bezdůvodnému obohacení stěžovatelky podle §243 zák. práce.
Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil, když konstatoval, že nárok na vyplacení odměn stěžovatelce nevznikl bez ohledu na konzultaci "vnitřního platového řádu" na ministerstvu, nebot' z něj neplyne možnost, aby sama rozhodovala o svých vlastních odměnách. Další důkazy a tvrzení stěžovatelky považoval za nerozhodné. Došel však k závěru, že §243 zák. práce lze použít subsidiárně v případě, kdy není dána povinnost z jiného právního titulu. V daném případě jde o nárok na náhradu škody podle §172 odst. 1 zák. práce. Stěžovatelka se proto podle jeho názoru "nemůže důvodně bránit i tvrzením, že odměny byly v příslušném měsíci připočteny k platu, provedena srážka daně z příjmů fyzických osob a srážka na sociální a zdravotní pojištění, tedy že odměny jí nebyly vyplaceny v plné výši" (č.l. 65 soudního spisu). Současně však připustil dovolání, nebot' může jít o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud bez jednání zamítl, když v obsáhlém odůvodnění rozsudku zaujal názor, že institut bezdůvodného obohacení má subsidiární povahu, takže ve věci bylo třeba aplikovat ustanovení pracovněprávních předpisů o náhradě škody.
Rozsudek o dovolání jako poslední prostředek, který jí k ochraně jejího práva poskytuje zákon, napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které pokračuje v argumentaci z odvolání a dovolání. Její výtky lze shrnout do těchto základní bodů:
1) právní postavení ředitelů nebylo v dané době vyjasněno, o čemž svědčí i to, že od roku 1992 do 1. čtvrtletí 1995 kontrolní šetření nekonstatovala žádnou závadu;
2) kontrolní orgány dospěly k závěrům odporujícím naprosto právní úpravě a zejména praxi příslušných správních orgánů v době rozhodné pro výplatu odměn;
3) obecné soudy měly i bez výslovného připomenutí věnovat pozornost okolnosti, že odměny byly přijaty v dobré víře (v revizní zprávě školského úřadu z 20. 10. 1994 nebyla zjištěna závadnost ve vyplácení mezd a odměn), takže jejich vrácení nelze vymáhat. S touto námitkou se nevypořádal ani dovolací soud,
4) obecné soudy postupovaly jednostranně, opomenuly hodnotit důkazy jednotlivě a v jejich souhrnu podle §132 o.s.ř. Nerespektovaly návrh na výslech svědka stěžovatelky Ing. J. K. nebo její tvrzení paušálně odbyly jako nevěrohodná. Tento svůj postoj nezdůvodnily,
5) nedostatečné odůvodnění odvolacího soudu se mělo projevit ve zrušení tohoto rozsudku dovolacím soudem podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.,
6) rozhodnutí obecných soudů dále představuje skrytou formu politické perzekuce odporující čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkon práva žalobce na vrácení údajně neoprávněně vyplacených odměn tak ve skutečnosti představoval postih stěžovatelky za její politické postoje, čímž byl porušen čl. 1 Listiny a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,
7) postupem a rozhodnutím dovolacího soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces, rovné postavení účastníků a veřejné projednání věci, když tento v rozporu s §243a odst. 2 o.s.ř. zřejmě prováděl důkaz obsahem rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělesné výchovy, dále nenařídil jednání k provedení takového důkazu a nebyl oprávněn z něj činit jakékoli závěry a stěžovatelka neměla možnost polemizovat s vyjádřením vedlejšího účastníka k návrhu dovolání,
II. ÚS 275/99
8) rozhodnutí nebylo vyhlášeno v přítomnosti účastníků v rozporu s čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřil předseda senátu JUDr. Z. N., který uvedl, že z obsahu ústavní stížnosti není patrné, že by došlo k porušení ústavní zásady spravedlivého procesu. Dokazování přitom Nejvyšší soud neprováděl. S ohledem na připuštěné dovolání věc přezkoumával pouze v otázce nesprávného právního posouzení věci. V dalším odkázal na odůvodnění rozsudku dovolacího soudu a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Předseda senátu krajského soudu pouze odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a navrhl zamítnout stížnost pro nedůvodnost. Předseda Okresního soudu v Litoměřicích poukázal na potvrzení rozsudku odvolacím i dovolacím soudem. Vedlejší účastník odkázal zejména na rozsudek odvolacího soudu a argumenty v něm uvedené. Jako absurdní odmítl námitku, že šlo o skrytou formu politické perzekuce a navrhl ústavní stížnost zcela zamítnout.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje včetně dovolání. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, nebot' stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 90 , čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky neúspěšného účastníka soudního řízení se závěry soudů tří instancí, které se postupně shodly na oprávněnosti žalobního návrhu vedlejšího stěžovatele. Stěžovatelka vznáší námitky ke skutkovým a právním závěrům obecných soudů, jak byly výše sub 1) až 8) shrnuty. Přezkoumávání takových otázek ústavnímu soudu nepřísluší. Samo nesprávné právní posouzení nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením standardních práv fyzických osob, pokud nesprávné právní posouzení je současně provázeno porušením ústavně procesních principů, které však v dané věci nebylo ústavním soudem shledáno. Jde o výklad obyčejných zákonů a obecné soudy své právní názory řádně a obsáhle odůvodnily.
Ústavní soud pouze připomíná, že věc by mohla mít ústavní dosah v podobě možného zásahu do základních práv a svobod teprve tehdy, kdyby stěžovatelka v souhrnu prokázala, že:
- dobrá víra je rozhodující pro vyloučení povinnosti k náhradě škody podle pracovněprávních předpisů,
- se jí může dovolávat i v případě jednoznačného znění obecně závazných normativních aktů (oproti vnitřnímu platovému řádu) a že nemá přednost zásada, že neznalost obsahu publikovaných právních předpisů ve Sbírce zákonů neomlouvá,
- nebylo její povinností podle * 74 odst. 1 písm. f) zák. práce dbát na dodržování právních a jiných předpisů,
II. ÚS 275/99
- rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělesné výchovy z roku 1995 (č.l. 83 soudního spisu) není uváděno v rámci citace dovolání samotné stěžovatelky,
- výslech navrhovaného svědka mohl vyvrátit existenci oprávněnosti žalobního návrhu, - ve smyslu §243a odst. 1 je povinností dovolacího soudu nařizovat jednání,
jí a jejímu právnímu zástupci bylo zabráněno v nahlížení do spisu podle §43 odst. 1 o.s.ř., popř. v přítomnosti při vyhlašování rozsudku v rozporu s pravidly veřejnosti podle čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR a §156 o.s.ř.
Nic takového se ale stěžovatelce prokázat nepodařilo, nebo to s ohledem na právní stav (§74 odst. 1 písm. V a §172 odst. 1 zák. práce, §13 vládního nařízení č. 251/1992 Sb.) ani nebylo možné. Teprve v opačném případě by takové prokázané extrémní vybočení v pravidel soudního řízení v podobě, jak byla výše naznačena, mohlo vést k porušení práva na
spravedlivý proces, kterého se stěžovatelka dovolává, a tím i k nutnému zásahu ústavního soudu. Stěžovatelka však pouze pokračuje v argumentaci, kterou již předložila v rámci dovolání. Ústavní soud ovšem není odvolací instancí a proto nemůže pokračovat v dalším řízení o dovolacích důvodech, nebot' mu to nepřísluší. Stejně tak nebylo možné přehlédnout k námitce skryté politické perzekuce, nebot' to bylo v daném případě irelevantní.
Jelikož Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., návrh odmítl. S ohledem na zjevnou neopodstatněnost návrhu nebylo možnost rozhodnout ani o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku obecných soudů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 8. 2000 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu