ECLI:CZ:US:2000:2.US.280.2000
sp. zn. II. ÚS 280/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti MUDr. V. S., zastoupené JUDr.J. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.2.2000, čj. 58 Co 65/2000-49, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým podáním napadá v záhlaví usnesení uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo jako opožděné odmítnuto odvolání stěžovatelky ( dříve žalobkyně ) podle ust.§218 odst.1 písm. a) o.s.ř. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12.3.1998, čj. 8 C165/96-25.
Shora cit. rozsudkem soudu I. stupně byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit ubytovací jednotku č. 1216 v domě hotelového bydlení č.p. 392 v ul. Na P. v Praze 6 a vyklizenou ji předat žalobci (ministerstvu vnitra) do 15 dnů od právní moci rozsudku a dále zaplatit čs.státu soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč, když současně tento soud vyslovil, že žádný s účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvádí, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod a navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil a nařídil nové projednání této věci.
Z citovaného usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12.3.1996, čj. 8 C 165/96-25, se jako opožděné odmítá. Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu I. stupně byl stěžovatelce zaslán na adresu Praha 6, Na P. 392, když první pokus o doručení byl učiněn poštovní doručovatelkou dne 21.3.1998 a druhý pokus dne 22.4.1998, kdy stěžovatelce bylo zanecháno vyrozumění o uložení zásilky na poště. Tato se jako nevyzvednutá v úložní lhůtě vrátila soudu I. stupně dne 12.5.1998. Uvedený postup byl podle vyjádření poštovní doručovatelky standardní, neboť stěžovatelka jinou adresu pro doručování zásilek nikde neuvedla. Za této situace tedy považoval odvolací soud za prokázané, že rozsudek soudu I. stupně byl stěžovatelce doručen náhradním způsobem dne 27.4. 1998, když patnáctidenní lhůta k odvolání jí marně uplynula dne 11.5.1998. Odvolání podané stěžovatelkou dne 23.7.1999 nelze proto označit jinak než jako opožděné a jako takové jej podle ust.§218 odst.1 písm.a) o.s.ř. odmítnout.
Navrhovatelka ve svém podání tvrdí, že napadený rozsudek ( zde má zřejmě stěžovatelka na mysli stížností nenapadený rozsudek soudu I. stupně ) byl vydán bez její přítomnosti na soudním řízení a tímto postupem jí byla odepřena možnost účinné obhajoby. Podle údajů uváděných navrhovatelkou, nejsou zjištění obou obecných soudů správná, neboť nikdy neobdržela jak žádné předvolání k soudu, tak ani žádné vyrozumění pošty o uložení zásilky ve shora označené právní věci. Z tohoto důvodu proto stěžovatelka považuje postup Městského soudu v Praze za porušení svého práva ve smyslu čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na závažnost porušení procesních práv tvrzených stěžovatelkou si Ústavní soud k ověření shora označených skutečností vyžádal předložení spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp.zn. 8 C 165/96, ze kterého zjistil, že tvrzení stěžovatelky nejsou pravdivá. Ze spisu soudu I. stupně naopak vyplývá, že tento soud v průběhu července 1997 až ledna 1998 se nejméně třikrát marně snažil o doručení žaloby s žádostí o vyjádření na adresu ubytovacího zařízení v Praze 6, Na P. 392, když současně byla stěžovatelka též opakovaně vyrozumívána o termínu nařízeného soudního jednání. Rovněž v případě sporného doručování rozsudku soudu I. stupně Ústavní soud nezjistil pochybení, které by odůvodňovalo tvrzení stěžovatelky o porušení jejích procesních práv.
Jak již konstatoval odvolací soud, stěžovatelka sama uvedla ( viz protokol na č.l.43 spisu), že na uvedenou adresu docházela jen sporadicky, v nepravidelných časových intervalech. Jinou adresu k doručování doporučené pošty však neuvedla. Nebylo proto ani v možnostech pošty doručit navrhovatelce doporučené zásilky do místa jejího přechodného bydliště.
V rámci odvolacího řízení byla navrhovatelce poskytnuta možnost vyvrátit právní domněnku o splnění podmínek náhradního doručení rozsudku soudu I. stupně. V rámci odvolacího řízení však navrhovatelka neuvedla žádné důkazy, které by prokázaly její tvrzení. Za této situace je proto možno považovat skutkové a právní závěry, uvedené v napadeném usnesení odvolacího soudu, za zcela relevantní.
Jak se shora uvedeného vyplývá, nelze přisvědčit tvrzením stěžovatelky o porušení jejích procesních práv v rámci pravomocně skončeného řízení a Ústavní soud je proto nucen návrh, jako zjevně neopodstatněný odmítnout ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) z.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 16. srpna 2000