ECLI:CZ:US:2000:2.US.288.99
sp. zn. II. ÚS 288/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného JUDr. J. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. 39 Co 43/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 24 C 244/98, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel ve včas podané ústavní stížnosti uvádí, že žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se domáhal k přivolení k výpovědi z nájmu bytu 4+1 s příslušenstvím ve 2. patře předního traktu, vlevo od schodiště domu č. p. 299 v ul. K. 12, Praha 1, ze dne 10. 9. 1998, kterou dal Ing. arch. J. D. a JUDr. B. D. s tím, že 3 měsíční výpovědní lhůta bude běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalovaní mají povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od uplynutí výpovědní lhůty.
V odůvodnění žaloby stěžovatel uvedl, že dům č. p. 299 v ul. K. 12 je zapsán v seznamu kulturních nemovitých památek a spoluuživatelé předmětného bytu bez jeho souhlasu jako majitele nemovitosti provedli přestavbu dvou bytů tak, že z bytu 2+1 IV. kategorie a WC nacházejícího se mimo byt a dalšího bytu 1+1 vybudovali byt o velikosti 3+1 s přísl., s vytápěním topidly typu WAW s vyústěním do uliční fronty domu.
Tyto stavební úpravy byly provedeny bez příslušného stavebního povolení a navíc takto přebudovaný byt byl bez souhlasu stěžovatele označen za místo živnostenského podnikání Ing. arch. D. Stěžovatel tyto skutečnosti považuje za neslučitelné s obsahem nájemního práva ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) ve vztahu k §665 odst. 1 o. z.
Soud prvého stupně žalobu stěžovatele zamítl, takže se navrhovatel s odvoláním obrátil k Městskému soudu v Praze. Odvolací soud rozsudek prvoinstančního soudu zcela potvrdil, stěžovatel však nesouhlasí s právními závěry obou obecných soudů, které uvádí, že rozhodnutí o sloučení bytu nahrazuje souhlas vlastníka domu k provedení stavebních úprav, a nelze podle jeho názoru rovněž souhlasit s názorem, že v daném případě je vlastník domu nucen podat žádost o vydání stavebního povolení ke stavebním úpravám spoluuživatelů bytu. Stěžovatel dovozuje, že z protokolu o převzetí bytu ze dne 17. 7. 1989 jasně vyplývá, že předmětný byt je charakterizován jako byt 4+1 v domě č. p. 299 v ul. K. č. 12 se specifikovaným poschodím a jeho polohou od hlavního schodiště. Označení sloučeného bytu 3+1 považuje navrhovatel za právně irelevantní, neboť tento byt ve své současné velikosti vznikl na základě stavebních úprav spoluuživatelů bez řádného stavebního povolení. Nelze proto, uvádí dále stěžovatel, souhlasit s právním závěrem odvolacího soudu, že předmět výpovědi je fakticky nemožný, neboť byt označený stěžovatelem fyzicky neexistuje, což má za následek absolutní neplatnost výpovědi nájmu bytu ve smyslu §37 odst. 2 o. z.
Postupem obou obecných soudů se navrhovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, konkrétně pak spatřuje v rozhodnutí obecných soudů porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 Ústavy a čl. 6 Úmluvy.
Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. 39 Co 43/99, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ústavní soud byl proto nucen vyčkat vyřízení dovolání stěžovatele, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 9. 5. 2000. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2000, č. j. 20 Cdo 1977/98-47, se zjišťuje, že Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, aniž by se dále zabýval jeho případnou důvodností.
Za této situace již nic nebránilo v tom, aby se Ústavní soud zabýval napadeným rozsudkem, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována, když rozsudek městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. 39 Co 43/99, je ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 ve vztahu k §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, posledním opravným prostředkem, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje.
Z citovaného rozsudku Ústavní soud zjistil, že tento soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, pokud tento rozhodl, že žaloba s žádostí, aby soud přivolil k výpovědi nájmu bytu 4+1 s přísl. ve druhém patře předního traktu domu vlevo od schodiště v domě č. p. 299 v ul. K. 12, Praha 1, ze dne 10. 9. 1998, kterou dal stěžovatel žalovaným s tím, aby tito byli uznáni povinnými tento byt vyklidit do 15 dnů od výpovědní lhůty, se zamítá.
Soud konstatoval existenci výpovědního důvodu nájmu bytu a přivolení soudu k ní podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) o. z. Z listinných důkazů bylo prokázáno, že žalovaní jsou spoluuživateli původního bytu 2+1 IV. kategorie uvedeného domu, který byl později rozhodnutím ONV pro Prahu 1 sloučen s uvolněným sousedním bytem, sestávajícího z jedné obytné a jedné neobytné místnosti, když v souvislosti s protokolem o převzetí bytu je zřejmé, že Ing. arch. D. a JUDr. B. D. se stali spolunájemci tohoto sloučeného bytu.
I když podle protokolu o převzetí bytu z r. 1989 je tento byt charakterizován jako byt 4+1, z rozhodnutí a plánu bytu předloženého stěžovatelem, vzal odvolací soud jednoznačně za prokázané, že tento byt v současné době sestává ze tří pokojů, kuchyně, komory, koupelny a WC. Rozhodnutím ONV v Praze 1 byl také těmto spoluuživatelům dán souhlas k provedení stavebních úprav v předmětném bytě vlastním nákladem. Současně zdůraznil odvolací soud, že ONV v Praze 1 v této době zastupoval vlastníka domu, kterým byl čs. stát. Stavební úpravy byly tedy realizovány v době před vydáním domu restituentovi.
Odvolací soud závěrem konstatoval, že výpověď podaná stěžovatelem je neplatná a žalobnímu návrhu nelze vyhovět, neboť předmět výpovědi tak, jak je žalobcem specifikován, fyzicky neexistuje, což způsobuje absolutní neplatnost výpovědi nájmu podle §37 odst. 2 o. z. Především by bylo podle názoru odvolacího soudu nutno vyjasnit předmět nájmu v souladu s kolaudačním resp. rekolaudačním rozhodnutím. V tomto směru však stěžovatel na výzvu spoluuživatelů nereagoval, takže právně nyní existuje sloučený byt 2+1 a 1+1 s WC a přísl. Stěžovatel sice na výzvu soudu prvého stupně dodatečně specifikoval předmět výpovědi velikostí a polohou bytu, avšak i toto doplnění žalobního návrhu nelze považovat za konkrétní, jasné a srozumitelné označení předmětu nájmu. V souladu s právním názorem o neexistenci předmětu nájmu, odvolací soud považoval již za nadbytečné se zabývat dalšími důvody podaného odvolání, které brojí proti závěrům soudu prvého stupně o nutném souhlasu vlastníka i správce domu s úpravami v bytě žalovaných, když jak uvedl, že i případné vyřešení těchto otázek v souladu s odvoláním by nemohlo přivodit změnu rozhodnutí soudu prvého stupně ve prospěch stěžovatele.
Předmětem ústavní stížnosti je tedy nesouhlas stěžovatele s právními závěry obou obecných soudů, které dovodily, že předmět nájmu, označený ve výpovědi fakticky ani právně neexistuje a z tohoto důvodu nelze považovat výpověď za platný právní úkon, který by měl v souladu s ustanoveními občanského zákona o základních náležitostech právních úkonů možnost založit předpokládané právní účinky. Z ustanovení §686 o. z. se podávají podstatné náležitosti obsahu nájemní smlouvy, které umožňují identifikaci bytu u smluv uzavřených po 1. 1. 1995. Vzhledem k tomu, že původní nájemní smlouva byla uzavřena před tímto datem, bylo věcí stěžovatele, aby přesně označil (charakterizoval) předmět výpovědi z nájmu bytu. Ve smyslu §685 o. z. je zřejmé, že rozhodným stavem pro posouzení či specifikaci předmětného bytu je kolaudační stav užívaného bytu, tedy nikoli jeho faktické užívání. Ani v tomto směru však výpověď z nájmu nevyhověla požadavkům jednoznačnosti právního stavu bytu. Byt označený jako 4+1 , jak vyplývá z dokazování před oběma soudy, fakticky ani právně neexistuje a neexistoval a oběma soudům proto nezbylo než žalobu domáhající se přivolení výpovědi nájmu takto neexistujícího bytu zamítnout. Výpověď nájmu bytu je jednostranným, hmotněprávním úkonem, který jako takový musí splňovat všechny požadavky kladené na právní úkony v obecné části o. z., jmenovitě v ustanovení §37 a násl. Zákonnému požadavku určitosti a srozumitelnosti k výpovědi nájmu bytu tedy odpovídá náležité, resp. přesné označení bytu, jehož se požadovaná výpověď týká. V případě nesplnění těchto podmínek bylo již zcela zbytečné, jak ostatně konstatoval i odvolací soud, se dále zabývat výpovědním důvodem, uvedeným v žalobě.
Ústavní soud nezjistil v napadených rozsudích obecných soudů porušení procesněprávních předpisů, které by odůvodnily závěr stěžovatele o odmítnutí poskytnutí ochrany jeho práv a svobod místně a věcně příslušnými obecnými soudy. Rovněž právní závěry těchto soudů shledal za právně relevantní, mající oporu v provedeném dokazování, pokud tyto zamítly žalobu stěžovatele s ohledem na absolutní neplatnost výpovědi jako právního úkonu. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a je proto nutno ji v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 3. srpna 2000