ECLI:CZ:US:2000:2.US.289.2000
sp. zn. II. ÚS 289/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti K. R., právně zastoupeného JUDr. J. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2000, č. j. 30 Ca 46/98-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2000, č. j. 30 Ca 46/98-17, a to pro porušení čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dodatečným daňovým přiznáním k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1995 přiznal stěžovatel daňovou povinnost ve výši 0,- Kč. V probíhajícím daňovém řízení dospěl správce daně k závěru, že stěžovatel měl ve zdaňovacím období roku 1995 příjmy ze zdrojů na území ČR dle ust. §22 odst. 1 písm. a) zák. č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to příjmy z činnosti podle §7 cit. zák., vykonávané prostřednictvím stálé provozovny. Tento závěr správce daně byl potvrzen i rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 7. 4. 1997, č. j. FŘ-110/4548/96-202. Nedošlo tedy ke změně daňové povinnosti u daně z příjmů fyzických osob za rok 1995 a nebyly tedy důvody pro vydání dodatečného platebního výměru za uvedené zdaňovací období. Finanční ředitelství v Brně v rozhodnutí ze dne 7. 1. 1998, č. j. FŘ-110/2897/97-202 proto dospělo k závěru, že správce daně oprávněně řízení zastavil a v souladu s ust. §50 odst. 3 daňového řádu odstranilo vadu řízení spočívající v uvedení nesprávného písmene ve výroku napadeného rozhodnutí ust. §27 daňového řádu (zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně podal stěžovatel žalobu.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2000, č. j. 30 Ca 46/98-17, bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 7. 1. 1998, č. j. FŘ-110/2897/97-202 s odůvodněním, že soudy podle ust. §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů procesní povahy.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že zastavení řízení správním orgánem bylo provedeno v rozporu se zákonem, aniž bylo ve věci meritorně rozhodnuto. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 7. 4. 1997, č. j. FŘ-110/4548/96-202, se ho podle stěžovatele týkalo pouze jako plátce daně z příjmů ze závislé činnosti, tj. řešilo jeho povinnost srazit a odvést daň za jiné poplatníky - zaměstnance. Uvedené rozhodnutí se netýká jeho povinnosti placení daně z příjmů podle §7 zákona č. 586/1992 Sb., tj. z příjmů z jeho podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti. Tvrzení Finančního ředitelství v Brně, že správce daně dospěl k závěru, že stěžovatel měl v roce 1995 příjmy ze zdrojů na území ČR ve smyslu ust. §22 odst. 1 písm. a) zák. č. 586/1992 Sb., a to příjmy podle §7 cit zák., vykonávané prostřednictvím stálé provozovny, který byl potvrzen rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 7. 4. 1997, č. j. FŘ-110/4548/97-202, se nezakládá na pravdě. Stěžovatel prohlašuje, že neměl příjmy na území ČR a tedy ani výdaje, které by s těmito příjmy souvisely.
Tím, že soud zastavil řízení ve věci, která svou podstatou nebyla podle stěžovatele jednoduchá, aniž nařídil jednání, byla stěžovateli podle jeho vyjádření odňata možnost, aby před nezávislým soudem uvedl svoji právní argumentaci, případně vysvětlil námitky týkající se správnosti či přesnosti zjištění skutkového stavu správními orgány. Dále stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 252/95.
Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 30 Ca 46/98, vedený u Krajského soudu v Brně, jakož vyjádření tohoto soudu k projednávané věci, dále si vyžádal vyjádření Finančního ředitelství v Brně k projednávané věci. Finanční ředitelství v Brně i Krajský soud v Brně ve svých vyjádřeních uvedly, že se nedomnívají, že by došlo v projednávané věci k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Nesprávně stěžovatel namítá, že řízení před správním orgánem bylo zastaveno, aniž bylo ve věci pravomocně rozhodnuto.
V dané věci bylo odvolacím orgánem - Finančním ředitelstvím Brno, rozhodnutím ze dne 7. 4. 1997, č. j. FŘ 110/4548/96-202 - pravomocně rozhodnuto o meritu věci - o výši daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, a o tom, že vyplacené mzdy, které sám stěžovatel v daňovém přiznání uvedl jako výdajovou položku "mzdy", musí být tedy zdaněny daní z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti v této výši na území ČR právě z důvodu vzniku stálé provozovny.
Protože o meritu věci (o tom, zda je stěžovatel plátcem daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a má v daňově uznatelných výdajích i výdaje na mzdy svých pracovníků) bylo již rozhodnuto odvolacím orgánem, není možné dodatečným daňovým přiznáním k dani z příjmů fyzických osob tvrdit, že stěžovatel jako poplatník daně z příjmů fyzických osob žádné příjmy ani výdaje neměl, přesto, že jako plátce daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti je uplatnil a bylo již o nich pravomocně rozhodnuto.
Správce daně - Finanční úřad Brno I posoudil toto dodatečné daňové přiznání jako podání ve věci, o níž bylo již meritorním rozhodnutím odvolacího orgánu (rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, č. j. FŘ-110/4548/96-202) rozhodnuto a zastavil ve věci řízení podle ust. §27 odst. 1 písm. e) zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací orgán potvrdil rozhodnutí správce daně o zastavení řízení, pouze posoudil odlišně důvod zastavení řízení (ust. §27 písm. g) zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů), neboť v době, kdy bylo zastaveno řízení správcem daně, sice bylo již pravomocně o meritu rozhodnuto (o výši daňové povinnosti na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a tedy i o vzniku stálé provozovny), ale ve věci jiné daňové povinnosti stěžovatele, která však má zcela přímou a provázanou souvislost s daní z příjmů fyzických osob, jejíž fázi řízení správce daně zastavoval svým rozhodnutím.
Jak správně uvedl vedlejší účastník - Finanční ředitelství v Brně - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, stěžovatel namítá v ústavní stížnosti, že neměl žádnou zákonnou možnost domáhat se svých práv, nevyužil však všech prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a v daném případě nepodal žádost o přezkoumání pravomocného meritorního rozhodnutí odvolacího orgánu podle ust. §55b zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a ani nevyužil svého práva domáhat se nápravy meritorního rozhodnutí soudní cestou.
Rozhodnutí o zastavení řízení je nepochybně rozhodnutím procesního charakteru, které v souladu s ust. §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. nelze přezkoumat soudem. Proto Krajský soud v Brně postupoval správně, když řízení o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně o zastavení řízení v souladu s ust. §250d odst. 3 o. s. ř. zastavil.
Ve své stížnosti stěžovatel namítá, že soud rozhodl o zastavení řízení nepřípustně bez jednání a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 252/95. K tomu je třeba uvést, že ust. §250f o. s. ř., ke kterému se výše uvedený nález Ústavního soudu váže, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 269/96 Sb., a to ke dni 1. 5. 1997. Zrušené ustanovení §250f o. s. ř. umožňovalo soudu v jednoduchých případech rozhodnout o žalobě rozsudkem bez jednání. Projednávaný případ se však liší tím, že soud v projednávané věci rozhodoval nikoli rozsudkem ve věci samé, ale usnesením procesního charakteru dle ust. §250d odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 38 odst. 2 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 3. srpna 2000