ECLI:CZ:US:2000:2.US.289.98
sp. zn. II. ÚS 289/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Miloše Holečka a Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti J.Š., zastoupeného advokátem JUDr. L.M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 11 To 69/97, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 1997, sp. zn. 41 T 19/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům, kterými bylo rozhodnuto o vině stěžovatele trestným činem nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu dle §186 odst. 1 tr. zákona a o trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně uvádí, že bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť soudy nepostupovaly důsledně dle ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu.
Konkrétně v souvislosti s §2 odst. 5 tr. řádu namítal, že nebylo postupováno objektivně, neboť sdělení obvinění ze dne 22. 3. 1995, neobsahuje skutkové důvody pro použití nejpřísnější právní kvalifikace, tj. kvalifikace dle odst. 3 §186 tr. zákona. Dále v souvislosti s §2 odst. 5 upozornil na nicotnost výpovědi obžalovaného Š. ze dne 21. 3. 1995 z důvodu, že byla učiněna předtím než byl stěžovatel obviněn a než si zvolil obhájce a dále proto, že své tvrzení o tom, že stěžovateli předal malou skleničku se vzorkem nikdy nezopakoval. Poté stěžovatel namítal, že P.D. ve své výpovědi ze dne 6. 6. 1995, na rozdíl od Š. uvedl, že sklenička byla v obalu - krabičce od T. Navíc namítl, že D. popis skleničky byl v hrubém nepoměru s její skutečnou velikostí, jak vyplývá z fotodokumentace. Čtvrtou skutečnost, odůvodňující závěr o naprostém nedostatku objektivity vyšetřování spatřuje stěžovatel v tom, že vyšetřoval neprovedl ztotožnění toho, co měl Š. předat stěžovateli s tím, co měl stěžovatel předat D. a rovněž tak nebyly sejmuty otisky prstů, ač to bylo obhajobou navrhováno a přitom sám stěžovatel popřel, že by skleničku se vzorkem měl v držení. Další skutečností v předeslaném směru byla dle stěžovatele okolnost, že přes návrh obhajoby nebyl proveden důkaz výpovědí P.D. ze dne 6. 6. 1995 a nebyl proveden výslech vyšetřovatele k tomu, proč tuto výpověď vyřadil z vyšetřovacího spisu a proč nebyly sejmuty otisky prstů ze skleničky a stejně tak nedošlo ke konfrontaci velikosti skleničky dle výpovědi P.D. s fotodokumentací získanou při domovní prohlídce. Konečně nebylo vyhověno ani jeho návrhům na provedení výslechů svědků Š. a S. Dále stěžovatel poukázal na okolnost, že ke konfrontaci stěžovatele s obžalovaným Š. došlo rok po sdělení obvinění 20. 3. 1996, navíc v době, kdy obhájce avizoval svoji hospitalizaci a zdůraznil, že Š. své tvrzení v rámci konfrontace neopakoval a toliko se odvolal na výpovědi učiněné před vyšetřovatelem a využil práva nevypovídat.
V průběhu jednání u Vrchního soudu v Praze naopak výslovně uvedl, že od počátku vyšetřování i v hlavním líčení tvrdil, že nikdy nikomu žádné vzorky nedával. Navíc ke konfrontaci před vyšetřovatelem stěžovatel u soudu namítal, že na jeho otázku, zda od něho dostal nějaký vzorek, dotázaný obžalovaný Š. odpověděl, že nikoliv, což ale vyšetřovatel do protokolu o konfrontaci nezaznamenal, s odůvodněním, že Š. využil svého práva nevypovídat. Rovněž namítal opakované poučení konfrontovaných osob, resp. obžalovaného Š. o právu dále nevypovídat, z čehož dovodil zájmy vyšetřovatele na ovlivňování jejich ochoty vypovídat a znovu poukázal na nutnost doplnění dokazování při neexistenci věcných důkazů o vině stěžovatele, usvědčovaného jen výpovědí spoluobviněného D., u kterého byl zajištěn věcný důkaz za situace, kdy stěžovatel se sám k trestnému činu nikdy nedoznal s tím, že z pohledu skutečnosti, že ten, u něhož věcný důkaz (sklenička se vzorkem) byl zajištěn, nakonec nebyl ani odsouzen, jde o rozhodnutí absurdní. K porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu dospěl stěžovatel na základě závěru, že ve věci neexistuje žádný právně relevantní a v souladu s procesními předpisy provedený důkaz o tom, že stěžovatel převzal od obžalovaného Š. nějakou skleničku se vzorkem, neboť osamocené tvrzení P.D. nemůže proti jeho tvrzení obstát vzhledem k jeho rozpornosti i věrohodnosti, neboť zatímco on nebyl soudně trestán a jeho výpověď se nezměnila, P.D. byl již osobou soudně trestanou. Ohledně výše trestu namítal, že Vrchní soud v Praze, aniž bylo doloženo, že by se snažil vytvořit kanál pro převoz radioaktivního materiálu, že by věděl o tom, že je nějaké množství tohoto materiálu na území České republiky, že by znal většinu zúčastněných osob a stejně tak, aniž by přihlédl k tomu, že fakticky měl mít stěžovatel necelý půl gram materiálu a přitom nebyla zjištěna žádná jeho aktivita ve směru zajišťování odborné expertizy či shánění zájemců o koupi, zpřísnil trest stěžovateli jenom proto, že byl zaměstnán jako policista. Konečně v této souvislosti namítl, že státní zástupce se nedomáhal zpřísnění trestu stěžovateli, neboť navrhoval zrušení rozhodnutí, a to s tím důsledkem, že byl-li uložen přísnější trest odvolacím soudem, došlo ke zkrácení práva stěžovatele domáhat se přezkoumání nově uloženého trestu.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 19/96, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem téhož soudu ze dne 10. 9. 1997, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, čj. 11 To 69/97-2074, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu podle §186 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil tím, že poté, co v nezjištěné době obdržel vzorek uranu, obohaceného izotopem U235 se zastoupením 87,75 hm.% o úhrnné radioaktivitě izotopů 24,7 microCi vážící 0,4152 gramu, požádal v přesně nezjištěný den na přelomu let 1994 a 1995 obžalovaného P.D., aby mu uvedenou látku ukrytou ve skleněné lékovce a zabalenou v papírové krabičce od pracího prostředku T., uschoval ve svém bydlišti v P., čemuž obžalovaný P.D. vyhověl, aniž by věděl, o jakou látku se jedná, přičemž tuto látku v popsaném obalu později na výzvu vydal orgánům policie, tedy bez povolení přechovával radioaktivní materiál. Dále Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze při rozhodování o vině stěžovatele vycházel jak z výpovědi obžalovaného Š., tak P.D. a současně též i výpovědi stěžovatele, který připustil, že obžalovanému Š. přislíbil pomoc při zajištění odbytiště pro radioaktivní materiál a současně na základě zkoumání obsahu zajištěné lékovky u obžalovaného P.D. vzal za prokázáno, že látka v lékovce je totožná s látkou obsaženou v materiálu, který měl ve svém držení obžalovaný Š., a to na základě ústavního posudku Ú. v Ř., přičemž právě tento závěr ústavního posudku objektivizuje obsah doznání Š. i v té části výpovědi, v níž usvědčuje z trestné činnosti i stěžovatele. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele své odůvodnění, týkající se viny stěžovatele opřel o výpovědi obžalovaného Š. jednak o tom, že se několikrát setkal se stěžovatelem a prosil ho o sehnání zájemce o uran a o tom, že se stěžovatel dokonce jednou vyjádřil tak, že kdyby mu Č. včas dovolil účast v obchodu, mohl být materiál dávno prodán a on (Š.) mohl být v R., přičemž mu přesto přislíbil pomoc a dokonce poskytl i telefonní číslo do zaměstnání a dále o tom, že když stěžovateli v prosinci 1994 volal, tento mu sdělil, že zájemce bude mít kolem 1. 1. 1995, a jeho dotaz (Š.), zda potřebuje vzorek, stěžovatel potvrdil, že jej již má. Dále Vrchní soud v Praze opřel svůj závěr o vině stěžovatele o výpověď P.D. o tom, že jej stěžovatel navštívil v jeho bydlišti a tam ho požádal, zda by si nemohl u něj schovat krabičku. Obě tyto výpovědi byly učiněny při hlavním líčení 27. 1. 1997. Stupeň společenské nebezpečnosti činu dovodil Vrchní soud v Praze jednak z okolnosti, že šlo o jaderný materiál, mající vazbu na mezinárodní jadernou bezpečnost, který je uveden v příslušných zákonných ustanoveních, jehož přechovávání je podle zákona trestné, totiž uran, obohacený izotopem U235, a to o hmotnosti 0,4152 gramu, tedy o hmotnosti, překračující zákonný limit 0,005 gramu 83x a dále ze skutečnosti, že stěžovatel byl vysokým důstojníkem policie v hodnosti majora a policejního rady sekce kriminální služby S. Současně vzal v úvahu, že transakcí s tímto materiálem se stěžovatel zúčastnil mimo organizovanou skupinu. Konečně stran návrhů na doplnění dokazování Ústavní soud zjistil, že posledním návrhem se stěžovatel domáhal provedení důkazu výpovědí P.D. ze dne 6. 6. 1995, obsahující detailní popis lékovky, odporující fotodokumentaci, a dále výpověďmi manželky stěžovatele a M.S. k tomu, že z řeči vyšetřovatele vyplynulo držení vzorku policií dva a půl měsíce před tím než jej získala od P.D., a to bez dalších návrhů na doplnění dokazování.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení základních lidských práv a dospěl k závěru, že je neopodstatněná. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" tato hodnocení důkazů obecnými soudy. Předeslané se plně vztahuje i na projednávanou věc.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 19/96, námitky, které stěžovatel uvádí, jsou v podstatě opakováním nesouhlasné argumentace, uplatněné stěžovatelem již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud má pak za to, že v dané věci byly respektovány podmínky §2 odst. 5 tr. řádu i §2 odst. 6 tr. řádu, opřel-li odvolací soud své rozhodnutí o vině stěžovatele v souladu se zásadou, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně o výpovědi, učiněné obžalovaným Š. i P.D. v průběhu hlavního líčení dne 27. 1. 1997 u Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně a dále, o vlastnosti zjištěného vzorku u P.D., z nichž plyne stěžovatelovo držení radioaktivního materiálu, v důsledku čehož oslyšené návrhy na doplnění dokazování, týkající se nesrovnalostí v popisu lékovky ve srovnání s fotodokumentací a doby, od kdy měla policie vzorek dle výpovědi manželky stěžovatele a M.S. nedosahují v kontextu důkazů popsaných shora intenzity zásahu do stěžovatelových práv v ústavní rovině. Stran výše trestu Ústavní soud sdílí názor Vrchního soudu v Praze, pokud s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti, jenž byl spatřován nejen v ilegálních transakcích "zvláštního štěpného materiálu", ale také v kontextu ohrožení mezinárodní jaderné bezpečnosti, kterých se stěžovatel účastnil, byť zůstal mimo organizovanou skupinu jako major Policie ČR a kriminální rada, zrušil výrok o trestu soudu prvního stupně při dolní hranici zákonné trestní sazby ve výši jednoho a půl roku ve věznici s dohledem a uložil mu trest v polovině zákonné trestní sazby v trvání tří let nepodmíněně a zařadil ho pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Také další námitku stěžovatele, týkající se sdělení obvinění potud, pokud neobsahuje odůvodnění pro použití kvalifikace dle §186 odst. 3 tr. zák., Ústavní soud považuje za zjevně lichou, a to vzhledem k opravnému sdělení, v němž je uveden §186 odst. 1, které se nachází na čl. 8 spisu. Konečně vzhledem k úpravě, obsažené v §259 odst. 3 tr. řádu, která výslovně počítá s možností odvolacího soudu meritorně rozhodnout včetně výše trestu a skutečnosti, že stěžovatel nenamítá nesplnění předpokladů uvedeného ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu a Ústavní soud jejich nedostatek nezjistil nebyla ani námitka krácení práva domáhat se přezkoumání nově uloženého trestu odvoláním shledána opodstatněnou, zejména nebyla-li stěžovatelem zpochybněna ani samotná ústavnost aplikovaného ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů evidentně nic, co by svědčilo o zásahu do stěžovatelových ústavně chráněných práv, nezbylo mu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není
přípustné.
Vojtěch Cepl
V Brně dne 23. 3. 2000 předseda senátu