ECLI:CZ:US:2000:2.US.29.2000
sp. zn. II. ÚS 29/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1999, č. j. 9 To 36/99-209, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 17. 1. 2000 se řádně zastoupený stěžovatel obrátil na Ústavní soud s včas podanou ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 22. 9. 1999, č. j. 9 To 36/99-209, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a kterým byl k odvolání okresního státního zástupce v Příbrami zrušen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 6. 1999, č. j. 4 T 26/97-191. Stížností napadeným rozsudkem bylo ve věci krajským soudem znovu rozhodnuto podle §259 odst. 3 tr.ř. a stěžovatel byl uznán vinným tr. činem pokusu o znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr.z., když měl dne 23. 8. 1997 kolem 5.00 h v obci Dobří pod pohrůžkou násilí nutit k souloži J. Ř. tak, že jí povalil do trávy, vyhrožoval jí uškrcením, pokud s ním nebude souložit a když volala o pomoc, rukou jí zacpával ústa, škrtil ji pod krkem, přičemž v dalším jednání a dokonání úmyslu mu bylo zabráněno posádkou projíždějícího osobního automobilu.
Stěžovatel namítá, že v daném případě byly porušeny zásady soudního procesu, zejména volného hodnocení důkazů, presumpce neviny, ústnosti a bezprostřednosti, které mají zaručovat spravedlivý proces. Odvolací soud od prvního vrácení věci ukládal nalézacímu soudu pokyny, které směřovaly k tomu, aby přehodnotil své právní závěry a uznal stěžovatele vinným z pokusu znásilnění. Poukazuje též na rozpory v důkazech, ve výpovědi poškozené a její předchozí chování. Oba soudy se nevypořádaly s provedenými důkazy, s pohnutkami jednání. Stěžovatel se přitom ke svému jednání ihned doznal, uvedl pravdivě všechny skutečnosti a okolnosti a beze změn na nich setrval po celý průběh řízení. Reagoval sice poněkud nepřiměřeným způsobem na kousnutí poškozené, v další fázi již nešlo o sexuální motiv, nýbrž o to, aby poškozená svým hysterickým jednáním na oba neupozorňovala. Verze uváděná poškozenou se od jeho odlišovala a bylo na soudu, aby odstranil pochybnosti ve skutkových zjištěních a objektivně rozhodl. Soudy se nevypořádaly s rozpory, které v ústavní stížnosti blíže rozvádí. Přitom jde o důkazy, které jej podle jeho názoru zbavují viny nebo ji zeslabují. Soud měl postupovat podle zásady "in dubio pro reo". Odvolací soud pochybil též procesně, když podle §259 odst. 3 tr.ř. rozhodl sám. Ztotožnil se přitom se skutkovým stavem zjištěným nalézacím soudem, který však neshledal žádné znaky znásilnění, resp. jeho pokusu. Rozhodl však tak, že jej z pokusu znásilnění uznal vinným, aniž důkazy bezprostředně opakoval. Provedl jen stručný a jednoznačně účelový výslech obviněného a poškozené bez podpory výslechem ostatních svědků. Tím překročil meze pravomocí odvolacího soudu. Správně měl věc vrátit podle §259 odst. 1 tr.ř. soudu prvoinstančnímu. Ze všech uvedených důvodů namítá zásah do práv zaručených v čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal potřebná stanoviska a spisový materiál. K návrhu se vyjádřila předsedkyně senátu KS v Praze JUDr. M. M., která plně odkázala na odůvodnění rozsudku a obsah soudního spisu. Krajský státní zástupce JUDr. C. L. uvedl, že ve věci bylo rozhodováno opakovaně. Dokazování bylo složité, v průběhu řízení i stěžovatel přizpůsoboval svoji verzi provedeným důkazům. Odvolací soud správně hodnotil výpověď poškozené v návaznosti na další provedené důkazy, doplnil skutková zjištění soudu I stupně a sám rozhodl, přičemž trest odpovídá zákonným hlediskům. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto mohl Ústavní soud přezkoumat přípustnost a opodstatněnost jednotlivých bodů stěžovatelova podání.
Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K jednotlivým stížnostním bodům Ústavní soud považuje za potřebné uvést:
a) Stěžovatel namítá, že v daném případě byly porušeny zásady soudního procesu, zejména volného hodnocení důkazů, presumpce neviny, ústnosti a bezprostřednosti, které mají zaručovat spravedlivý proces. Pokud jde o prvou skupinu námitek, směřuje v podstatě ke způsobu hodnocení provedeného dokazování. Předně je třeba uvést, že tento aspekt ústavní stížnosti byl posuzován podrobně i v řízení před obecnými soudy. Krajský soud v Praze opakovaně věc vracel Okresnímu soudu v Příbrami k novému projednání. Okresní soud hodnotil odlišně jednání stěžovatele jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr.z., nikoli jako trestný čin pokusu o znásilnění. Obhajoba stěžovatele připouštěla v jednání stěžovatele nejvýše trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr.z., na který by se vztahovalo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.
K tomuto bodu proto Ústavní soud uvádí, že pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je v tomto případě nucen potvrdit stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny). Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad trestního řízení, které by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod.
Obecné soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Podrobný rozbor a hodnocení rozporů v důkazech je obsažen v odůvodnění celkem čtyř rozsudků a tří zrušovacích usnesení odvolacího soudu. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, aniž bylo prokázáno porušení základních práv stěžovatele, není z výše uvedených důvodů dána Ústavnímu soudu možnost ve věci dále pokračovat. Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry (stupeň opilosti, chování stěžovatele a poškozené, charakter oblečení poškozené, vzdálenost místa činu od osob čekajících na taxi, použití a stopy fyzického násilí, výpovědi nezainteresovaných svědků P. a B.) k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Ústavní soud proto neshledal žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Nadále zastává názor vyjádřený v jeho ustálené judikatuře, že jen tehdy, jsou-li závěry obecného soudu v extrémním rozporu s tím, co bylo provedeným dokazováním zjištěno, nemůže nechat tuto skutečnost bez povšimnutí;
b) Zjevně neopodstatněná je i námitka porušení §259 odst. 3 tr.ř. Trestní řád možnost rozhodnout odvolacímu soudu poskytuje a odvolací soud je přitom vázán pouze §258 odst. 1 písm. c) tr.ř. a §263 odst. 6 tr.ř., které stanoví meze v pojetí odvolacího řízení jako řízení kasačního s prvky apelačními. Kautely těchto ustanovení nebyly překročeny způsobem, který by měl za následek zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 8. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu