ECLI:CZ:US:2000:2.US.296.2000
sp. zn. II. ÚS 296/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla, o ústavní stížnosti stěžovatelů J. N. a M. N., zastoupených JUDr. D. D., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, č. j. 24 Cdo 1841/98-90, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 1998, č. j. 20 Co 101/98-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 12. 5. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatelů, která směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, č. j. 24 Cdo 1841/98-90, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 1998, č. j. 20 Co 101/98-66. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 1998, č. j. 20 Co 101/98-66, byl v odvolacím řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 3. 1994, č. j. 6 C 154/93-24, tak, že kupní a darovací smlouva ze dne 2. 6. 1966, uzavřená mezi M. K. a stěžovateli, se v části, kterou byly stěžovatelům darovány zemědělské pozemky v katastrálním území v k. ú. P. a k. ú. H., zrušuje. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání, přičemž Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 16. 2. 2000, č. j. 24 Cdo 1841/98-90, dovolání zamítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, přičemž v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelé vytýkají zejména Krajskému soudu v Hradci Králové neúplné zjištění skutkového stavu spojeného s nekomplexním hodnocením důkazů. Postupem obecných soudů byl tak podle názoru stěžovatelů porušen zákon (zejména občanský soudní řád) a dále právo stěžovatelů na rovnost účastníků řízení.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 6 C 154/1993.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 6. 2000 uvedl, že v projednávaném případu, týkajícím se zrušení části smlouvy o převodu nemovitostí bývalé zemědělské usedlosti podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tvrdili stěžovatelé, že - v rozporu se zněním písemné smlouvy, podle níž byly zemědělské pozemky převedeny bezúplatně - ve skutečnosti za tyto pozemky zaplatili. Nejvyšší soud ČR ve své konstantní judikatuře zastává stanovisko, že není rozhodující, jak zní písemná smlouva, protože praxe převodu budov bývalých zemědělských a lesních pozemků byla různá. Za rozhodující proto považuje, zda za takové pozemky byla po dohodě účastníků poskytnuta odpovídající protihodnota. Protože o tyto pozemky, užívané zemědělskými organizacemi, nebyl většinou zájem, týkaly se platby navíc - pokud byly poskytnuty - zpravidla obytných a hospodářských budov, stavebních pozemků a zahrad užívaných vlastníky. Okolnost, že takové pozemky byly oproti výslovnému znění smlouvy převedeny na základě dohody účastníků úplatně, musí prokázat osoba, která takové tvrzení vznesla. V žádném případě proto Nejvyšší soud ČR nezastává stanovisko, že obsah písemné smlouvy vždy vyjadřoval skutečnost. Pokud jde o prokázání tvrzení stěžovatelů, odkázal Nejvyšší soud ČR na písemné vyhotovení svého rozsudku, jenž se touto problematikou zabýval s tím, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 6. 2000 považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a odkázal zcela na odůvodnění svého rozsudku s tím, že těžiště řízení bylo v posouzení, zda stěžovatelé unesli důkazní břemeno či nikoliv. Ze závěru krajského soudu, že nikoliv, nelze dovozovat porušení zásady rovnosti stran sporu ani porušení základního práva zakotveného v čl. 11, když ostatně stěžovatelé sami ani neuvedli, v čem konkrétně by porušení tohoto práva mělo spočívat.
Vedlejší účastníce řízení M. K. se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o zrušení části smlouvy věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů, uvedeným v rozsudcích obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález, sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281).
Vycházeje z těchto úvah přistoupil Ústavní soud ke zkoumání jednotlivých článků Listiny, které byly podle mínění stěžovatelů v řízení před obecnými soudy porušeny.
Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatelů postupem soudu porušeno nebylo. Stěžovatelům bylo umožněno, aby uplatnili řádné i mimořádné opravné prostředky. Jak odvolací, tak i dovolací soud věc projednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Pokud se týká blíže nezdůvodněného odkazu stěžovatelů na čl. 11 Listiny, podle kterého má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba obsah tohoto článku chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. Nejde zde tedy o ústavní ochranu "vlastnictví" v tom smyslu, jak by se podávalo z toliko naznačené námitky stěžovatelů.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají i čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Zásada rovnosti účastníků neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. Stěžovatelé kromě pouhých tvrzení nepředložili žádný důkaz, kterým by vyvraceli to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelé v řízení neunesli důkazní břemeno.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelů, jichž se v návrhu dovolávají, shledán nebyl.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. srpna 2000
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu