ECLI:CZ:US:2000:2.US.298.2000
sp. zn. II. ÚS 298/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti A. W.-G., zastoupeného JUDr. J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 15 Co 601/99, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 4. 1996, sp. zn. 15 C 487/95, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 15 Co 601/99, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 4. 1996, sp. zn. 15 C 487/95, kterým vytýká, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1 Ústavy a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 4. 1996 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal, aby byla uložena Památkovému ústavu Plzeň povinnost vydat mu psací stůl, obraz E. W.-G. a obraz - jezdecký portrét A. W.-G.
Rozsudek soudu prvého stupně byl v důsledku odvolání stěžovatele nejprve změněn rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 483/96, tak, že se žalobě stěžovatele vyhovuje v plném rozsahu. K dovolání Památkového ústavu Plzeň Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1544/97, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu jej k dalšímu řízení. V tomto řízení byl již odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR a rozhodl rozsudkem ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 15 Co 601/99 tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.
V projednávané věci je mezi účastníky nesporné, že předmětné mobilie byly právnímu předchůdci stěžovatele konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. Stěžovatel namítá, že tento dekret se nemohl vztahovat na umělecké věci osobní povahy, neboť dekret č. 12/1945 Sb. se týká výlučně konfiskace zemědělského majetku a věcí se zemědělskou výrobou souvisejících. Vytýká rovněž Nejvyššímu soudu ČR, jehož právním názorem byl odvolací soud vázán, jeho extenzivní výklad, kterým vymezuje předměty konfiskace podle cit. dekretu nejenom podle ustanovení §1 odst. 1 a §4, ale i podle ust. §7 odst. 4 dekretu č. 12/1945 Sb. Tímto výkladem překročily soudy, včetně soudu dovolacího, podle názoru stěžovatele, rozsah samotného dekretu, neboť požadované věci nespadají pod jeho věcnou působnost a proto se na ně cit. dekret nemůže vztahovat.
Stěžovatel se dovolává čl. 1 odst. 1 zákona č. 121/1920 Sb. a cituje, že veškeré zákony, odporující této ústavní listině, jsou neplatné. S odvoláním na tuto ústavní listinu se odvolává rovněž na její ustanovení §109 odst. 2, podle kterého je vyvlastnění možné jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá.
Z připojeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR se podává, že ustanovení §7 odst. 4 stanovilo, komu lze přidělit konfiskované budovy, zařízení, sloužící vlastnímu zemědělskému nebo lesnímu hospodářství, závody zemědělského průmyslu, sady, památnosti, archivy apod., jakož i všechny konfiskované nemovitosti, jestliže nebyly přiděleny veřejnoprávním subjektům.
Z uvedeného je zřejmé, že není správný závěr odvolacího soudu, že ustanovení citovaného §7 odst. 4 je v kontextu otázky věcné působnosti dekretu-bezvýznamné. I když formálně jistě platí, že přidělovat majetek lze až konfiskovaný, ustanovení o tom, co bude poté přiděleno a komu, má (zpětně) nezpochybnitelnou kvalitu v určení toho, co bylo právem konfiskováno. Nelze tudíž logicky vyloučit, že věci zde uvedené, konkretizují (a to výslovně) záměr zákona i ve smyslu určení samotného předmětu konfiskace.
Tomu obsahově koresponduje závěr, který vyslovil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1463/96 (ve věci dovolání téhož žalovaného proti rozhodnutí téhož odvolacího soudu), že za zemědělský majetek ve smyslu §4 dekretu je možno považovat i jiné movité věci (než které spadají pod kategorii živého a mrtvého inventáře), pokud mají charakter příslušenství budovy, zařízení či závodu zemědělského průmyslu, sloužícího vlastnímu zemědělskému a lesnímu hospodářství, přičemž zda jde o toto příslušenství, má být posuzováno podle ustanovení §294 a §297 obecného zákoníku občanského z r. 1811. Příslušenství totiž zásadně sdílí osud věci hlavní, není-li to výslovně vyloučeno, a za takové vyloučení nelze považovat ustanovení §4 dekretu. Jestliže určitá věc byla příslušenstvím konfiskované budovy, uzavřel v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR ( od něhož není důvod se odchýlit), byla podle dekretu konfiskována rovněž. Tímto právním názorem Nejvyššího soudu ČR se řídil i odvolací soud.
Ústavní soud, když se seznámil s obsahem připojených spisů i s dožádaným spisem Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 15 C 487/95, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zcela neopodstatněná.
V projednávaném případě se nejedná o uplatnění restitučního nároku, nýbrž o vindikační žalobu podle ustanovení §126 o. z. Stěžovatel před podáním vindikační žaloby uplatnil nárok na povinnost uzavření dohody podle zákona č. 87/1991 Sb., a to na vydání veškerých movitých věcí ze zámku v Kladrubech, zejména kompletní zámecké knihovny a nábytku. Tento návrh byl však soudy zamítnut, když rozsudkem Krajského soudu v Plzni, č. j. 13 Co 371/94-70, ze dne 2. 6. 1994 bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvého stupně.
Ve vztahu na ustanovení §126 odst. 1 o. z. protiprávní zadržování požadovaných věcí spatřuje stěžovatel jednak ve vadném výkladu dekretu č. 12/1945 Sb., jednak v nezákonnosti celého dekretu. Pokud se týká neplatnosti dekretu č. 12/1945 Sb. odvolává se stěžovatel na ústavní listinu uvozenou zákonem č. 121/1920 Sb. I když cituje nesprávné ustanovení (čl. 1 odst. 1), odkazuje současně na §109 odst. 2 cit. zákona a vytýká konfiskačnímu dekretu, že nesplňuje podmínku odejmutí věci za náhradu. Výslovně uvádí pojem vyvlastnění, ač konfiskační dekrety věci nevyvlastňují, nýbrž konfiskují. Vyvlastnění je nuceným odejmutím vlastnického práva ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu s právními účinky ex nunc (viz nález ÚS Pl.ÚS 16/93).
Naproti tomu konfiskace představuje sankční sankci odejmutím majetku na základě zákona bez finanční náhrady.
Konfiskační akt uskutečněný podle dekretu č. 12/1945 Sb. se rozpadá do dvou částí. Zákonné a správní. Zákonnou část představuje samotný dekret. Ten ke své účinnosti potřebuje správní akt, kterým se stanoví komu, co a v jakém rozsahu se majetek konfiskuje. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, ten z vyhlášky Okresní správní komise ve Stříbře ze dne 12. 10. 1945 zjistil, že L. A. W.-G. byl označen podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a následném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel Českého a slovenského národa, za osobu německé národnosti s tím, že vyhlášením uvedeného dekretu byl jeho majetek konfiskován pro účely pozemkové reformy. Ze zápisu o komisionelním řízení na zámku v K. ze dne 28. 5. 1946 bylo zjištěno, že posledním majitelem zámku byl L. A. W.-G. Tyto skutečnosti vyplývají i ze zprávy osídlovacího referátu ONV ve Stříbře. č. j. 790/47 ze dne 5. 4. 1947, který ve věci konfiskace velkostatku K. sdělil Ministerstvu zemědělství, že velkostatek, jehož majitelem byl W.-G. byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. s tím, že tato skutečnost byla zveřejněna veřejnou vyhláškou č. j.6239/45 v obci P. Proti konfiskaci nebyly podány námitky a vyhláška nabyla právní moci dne 1.11. 1945. Správní řízení bylo tedy v této věci provedeno a pravomocně skončeno.
Ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. je potom soud vázán rozhodnutím správního orgánu v tom, že podmínky pro konfiskaci majetku fyzické osoby jsou splněny, resp. že právním titulem nabytí vlastnického práva ke státu a k věcem, tvořícím její majetek je příslušný dekret (zákon). Účinné rozhodnutí správního orgánu ve věci nebylo legálním způsobem odstraněno a vzhledem k datu jeho vydání, nepřichází v úvahu ani posouzení případné politické perzekuce a tím zneužití dekretu v době totality.
Ústavní stížnost svým obsahem směřuje k zásadní otázce platnosti a účinnosti konfiskačních dekretů presidenta republiky. K tomuto tématu se již Ústavní soud vyjádřil, a to ve svém nálezu sp. zn. Pl.ÚS 14/97.
Pojednával sice o dekretu č. 108/1945 Sb., jeho závaznost se však vztahuje na všechny konfiskační dekrety, tedy i na dekret č. 12/1945 Sb. Ústavní soud vyslovil právní větu "že dekret byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem. Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po desetiletí již nezakládá právní vztahy a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes za uvedené situace zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, neboť takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci. Opačný postup by zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.
Neplatnost konfiskačního aktu mohl právní předchůdce namítat v době jeho uplatnění, což neučinil. Nelze nedostatek těchto úkonů konvalidovat jejich novým uplatněním v současnosti.
Ústavní soud neshledal, že by došlo v činnosti soudů k porušení ústavnosti. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 16. srpna 2000